David Budai
ANALÝZA
Řečnění a hlasování představují sotva desetinu práce poslanců
Práce poslanců se v očích mnoha Čechů příliš nevzdaluje od představy dobře placeného nicnedělání. Je to však způsobeno tím, že se o politiku příliš nezajímají a tudíž mají o poslanecké práci zkreslené představy.
Přestože jsou o tom mnozí přesvědčeni, náplní poslanecké práce není jen řečnění a hlasování na schůzi Poslanecké sněmovny. Podle politologa Pavla Šaradína z Univerzity Palackého v Olomouci představuje vysedávání v hlavním jednacím sále sotva desetinu celkové práce poslanců. „Mediální obraz je bohužel zkreslený. Kdybychom se setkali s kterýmkoliv poslancem, zjistíme, že tomu poslancování věnuje hodiny a hodiny denně,“ říká Šaradín s tím, že jsou většinou zatížení celou řadou vedlejších činností.
Poslanci by se měli věnovat především zákonodárné činnosti, velice často však suplují i nedokonale fungující veřejnou správu. „Zákony u nás bohužel nejsou ideální a každé pondělí se proto poslanec nebo senátor stává jakýmsi lokálním ombudsmanem, na kterého se lidí obrací s nejrůznějšími apely a potřebami,“ vysvětluje Šaradín.
Hlavní práce probíhá ve výborech
Nejdůležitější činnost Poslanecké sněmovny probíhá ve výborech, které se vždy specializují na určitou oblast a jejichž členové z řad poslanců se podrobně zabývají předkládanými zákony. Bylo by velice neefektivní a pravděpodobně i nemožné, kdyby si každý ze dvou set poslanců musel do hloubky studovat všechny zákony. Výbory proto nad každým zákonem vedou odbornou a věcnou diskusi, která se výrazně liší od té na plénu. Zvou si jeho předkladatele i zástupce odborné veřejnosti a v případě potřeby připravují pozměňovací návrhy. Každý zákon pak výbor může nebo nemusí doporučit Sněmovně ke schválení. Vedle toho se výbory věnují také kontrolní agendě, kdy například ministerstvo zahraničních věcí podléhá kontrole zahraničního výboru.
Všechny výbory se pravidelně scházejí na podnět předsedy výbory, přičemž všechna jednání jsou veřejná. Na webové stránce Sněmovny se vždy s předstihem objevuje pozvánka dnem konání a programem jednání výboru. Většina poslanců je členy několika výborů a někteří jsou navíc předsedy výborů, což představuje další organizační práci a odpovědnost navíc. Práce pro výbory tedy v úhrnu představuje dlouhé hodiny studia materiálů a schůzování.
Jako členové výborů se navíc poslanci střídají v roli sněmovního zpravodaje projednávaných zákonů. To znamená, že se u něj shromažďuje kritika a posudky občanů nebo odborníků a pozměňovací návrhy. „Zpravodaj si problematiku podrobně studuje a tlumočí ji poslancům,“ říká poslankyně Lenka Andrýsová. Podle ní zpravodaj chodí na výbory, kde se zákon projednává, mluví před poslanci na výboru i na plénu a určuje, jakým způsobem se bude hlasovat o pozměňovacích návrzích. „To je důležitá funkce, protože občas se některé návrhy vylučují, a když on upřednostní jeden, tak ten druhý už neprojde,“ popisuje Andrýsová.
Poslanecké šestinedělí
Poslanecká práce řídí šestitýdenním cyklem, který se v průběhu roku pravidelně opakuje. V prvních dvou týdnech se zpravidla scházejí jednotlivé výbory. Třetí týden je poslanecký, v rámci něhož by se měl poslanec věnovat práci ve svém regionu. Další dva týdny zpravidla probíhá schůze Poslanecké sněmovny, v rámci poslanci diskutují a hlasují o zákonech, mezinárodních smlouvách a jiných záležitostech, které jim ukládá Ústava. Po skončení schůze nastává takzvaný variabilní týden, o který se ve výjimečných případech může protáhnout schůze Sněmovny, ale zpravidla je učen poslancům k tomu, aby se věnovali záležitostem, na které v předchozích týdnech neměli čas.
Každé pondělí by se pak měl poslanec věnovat svému regionu a měl by být k dispozici ve své regionální kanceláři, aby se na něj mohli občané obracet. Podle politologa Šaradína se lidé častěji obracejí na poslance, kteří se do celostátní politiky vypracovali z komunální úrovně, protože je lidí znají. Často však občané o možnosti kontaktovat svého poslance nevědí nebo o schůzky nemají zájem.
„Moc často se nestává, že by mě ten člověk sám aktivně kontaktoval s tím, že by stál o schůzku, kde bychom něco vyřešili. Čekala jsem větší zájem občanů o zákony a setkávání,“ říká poslankyně Andrýsová, která se do Sněmovny dostala za Olomoucký kraj a setkání občany musí někdy sama iniciovat. Dlouhodobý nezájem občanů o politiku potvrzuje i politolog Šaradín: „Výzkumy říkají, že Češi jsou spolu se Španěly a Řeky na samém konci žebříčku v nezájmu o politiku jako takovou.“
Aktivitu poslance nelze měřit
Jednoznačným důsledkem toho, že se lidé o politiku nezajímají, je i mimořádně zkreslený obraz o práci poslanců. Ti často netuší, že většina práce poslanec vykonává mimo sněmovní schůzi, tedy za objektivy kamer a fotoaparátů. Spíše než na práci ve výborech je pozornost soustředěna na projevy nebo jiná mediální vystoupení, přestože ta nijak nesvědčí o pracovitosti poslance. „Já myslím, že důležitější jsou činy než slova a když vidím, že můj projev nic nezmění ani nepomůže, tak nemám tendenci vystupovat,“ vysvětluje poslankyně Andrýsová, proč například ona na sněmovních schůzích vystupuje minimálně.
Právě počty vystoupení na plénu, interpelací na vládu nebo hlasování jsou často jedinými měřítky, kterými média a v důsledku toho i lidé měří efektivitu práce poslanců. Politolog Šaradín však upozorňuje, že takto se rozhodně aktivita poslanců měřit nedá. „Je třeba vnímat, jakým způsobem poslanci pracují na výborech a ve svých regionech. Jediné, co však v médiích vidíme, jsou obrázky ze Sněmovny, jak tam stojí a hlasují.“ Podle něj je čtenářsky úspěšnější článek, ve kterém se novinář pohybuje mezi dvěma vyhraněnými názorovými póly a objevují se v nich výrazné osobnosti typu David Rath nebo Jaroslav Kubera, než ten, který by se věnoval konkrétním krokům a činům poslanců. „To všechno politickou scénu vykresluje velmi negativně,“ míní Šaradín.
Sám sobě pánem
Podle Andrýsové je poslanecká práce nestandardní v tom, že každý poslanec je sám sobě pánem a žádná instance mu nemůže nařizovat, jak hodně má pracovat. „Kdyby chtěl, mohl bych řešit všechny věci a pracovat od rána do večera, ale taky se na to může úplně vykašlat,“ říká Andrýsová. Když však podle ní poslanec dělá práci naplno, absolvuje v průběhu každého cyklu celou řadu schůzek s občany, úředníky nebo svými protějšky z jiných států, na kterých se dozvídá nejrůznější názory a návrhy, které pak ze své pozice může snadněji prosadit.
Podstatné je, že poslanec získává mandát od voličů a pokud ti nejsou s jeho prací spokojení, mohou dát v dalších volbách hlas někomu jinému. Je tedy v zájmu poslance, aby svou práci dokázal veřejnosti dobře prezentovat. Pokud se však občané nezačnou politikou zabývat v té míře, jak je běžné v západních demokraciích, je málo pravděpodobné, že se současné spíše negativní vnímání poslanecké práce změní. „Obávám se, že média ani nikdo jiný to změnit nemůže,“ míní Šaradín.
REPORTÁŽ
Smlouva s Guernsey a nudný pán z ministerstva. I to je poslanecké výborování
Spíše než vysedávání ve sněmovní lavici a hlasování je práce poslance nekonečnou řadou nejrůznějších schůzek a jednání. „Problémy raději řeším přímo s odpovědnými lidmi. Je to lepší, než pronášet nekonstruktivní projevy na plénu,“ říká mladá poslankyně Lenka Andrýsová, se kterou jsem strávil jeden pracovní den.
Vystoupit ve stanici Malostranská, dát se doprava a potom po Valdštejské ulici až do Šternberského paláce ve Sněmovní 1. Instrukce, jak se dostat do budovy, ve které bude probíhat 17. schůze zahraničního výboru, mám naučené. Přesto dobrých deset minut bloudím po Mostecké, Zámecké a po Malostranském náměstí, než nacházím masivní dřevěné dveře, vedle nichž je připevněna nenápadná šedočerná deska s nápisem Poslanecká sněmovna.
Ve chvíli, kdy u recepce vytahuji z peněženky občanský průkaz, vchází do budovy také poslankyně Lenka Andrýsová, se kterou jsem domluvený. Dnes ji budu sledovat při práci. S úsměvem mi podává ruku a připomíná, že schůze se koná v místnosti číslo 250. „Já teď musím na schůzi s předsedou a ostatními místopředsedy, která je před každým výborem. Takže se uvidíme přímo tam,“ říká a současně přikládá svou poslaneckou čipovou kartu. Za chvíli už mizí v útrobách budovy.
Sněmovní labyrint
Se mnou je to složitější. Poté, co obdržím vizitku pro hosty, musím odložit všechny věci a stejně jako na letišti projit bezpečnostním rámem. Žádnou hrozbu zřejmě nepředstavuji, protože mě bez problémů pouští dále. Chodby Poslanecká sněmovny připomínají labyrint. Chvíli bloudím a snažím se najít systém ve značení místností. Nakonec to vzdávám a zeptám se kolemjdoucí slečny, kde najdu místnost 250. Zjišťuji, že tam má také namířeno, takže se k ní přidávám. Po cestě zjišťuji, že je zástupkyní CzechInvestu, jehož ředitel bude dnes na výboru představovat novou strategii této agentury. „To se jako student nudíte, že máte čas chodit na výbory?“ podivuje se pobaveně nad mou přítomností ve Sněmovně.
Za několik minut už se ocitáme v jednací místnosti. Můj doprovod se omlouvá, vytahuje notebook a jde k projektoru připravovat prezentaci. V jednací místnosti výboru je dominantní dřevěný stůl ve tvaru písmene U, po jehož obvodu sedí členové výboru, a přehlédnout nelze také dvě palmy u oken. Podél obou delších zdí stojí přibližně dvacítka židlí pro veřejnost. Jednání všech výborů jsou totiž veřejná. Kromě tří stážistů tady však sedí téměř výhradně lidé, kteří budou v rámci výboru hovořit nebo jejich doprovod.
Jednotliví poslanci začínají přicházet přibližně deset minut před začátkem. Každý má před sebou cedulku se jménem, minerálku a hrnek na kávu. Termosky s kávou jsou pak rozmístěny po celém stole. Krátce po deváté hodně přichází i předseda výboru David Vodrážka. Hned po zahájení schůze konstatuje, že je přítomen nadpoloviční počet členů, což je podmínka usnášeníschopnosti výboru. Omluví ještě nepřítomnost několika poslanců, a potom už to jde ráz na ráz.
Kdo je pro návrh? Kdo proti?
Na pořadu je dnes projednávání čtyř mezinárodních smluv, a to s Polskem, Chorvatskem a ostrovy Man a Guernsey. Vzhledem k tomu, že již bylo všechno předjednáno a podepsáno diplomaty, není potřeba nic dlouho rozebírat. „Navrhuji doporučit smlouvu Poslanecké sněmovně k ratifikaci,“ říká zpravodajka Andrýsová ke smlouvě s ostrovem Guernsey. Náměstek ministra financí Ladislav Minič pak dodává, že cílem této smlouvy je omezit případné daňové úniky českých občanů do daňových rájů.
Diskuse se žádná nekoná, proto se přistupuje k hlasování. „Takže dávám hlasovat o návrhu. Kdo je pro? Kdo je proti? Kdo se zdržel? Konstatuji, že návrh je přijat.“ Při první otázce letí ruce nahoru. Všichni hlasují pro přijetí. Předseda Vodrážka proto ani nedělá mezi jednotlivými otázkami pauzy a pálí slova překotně přes sebe, jako by to byla jediná věta. Za necelých deset sekund je odhlasováno a přistupuje se k další smlouvě. Je to rutina, podobných smluv se schvalují desítky, proto se průběh diskuse a hlasování u dalších tří neliší.
Okamžitě se tedy může přistoupit k pátému bodu programu, kterým je exportní strategie ČR do roku 2020. Problematiku přichází vysvětlit ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba se svým náměstkem, který v poměrně dlouhém monologu představuje svou vizi. Většina poslanců prezentaci sleduje, předseda Vodrážka se však více věnuje svému iPhonu. V následné diskusi, kterou moderuje, ovšem neopomene třikrát zmínit, že ministerstvo má v tomto ohledu podporu výboru.
Ještě se k tomu vrátíme
Po skončení diskuse se ministr Kuba omlouvá a kvůli svým dalším schůzkám odchází. Před dalším tématem vyhlašuje předseda přestávku. Pro přítomné to znamená čas na vydechnutí, krátkou diskusi u kávy a dolaďování detailů týkajících se další prezentace. Tou má být nová strategie CzechInvestu. Pravděpodobně však není tak atraktivní jako strategie exportní, protože krátce po ministrovi odchází přibližně třetina poslanců. Diskuze následující po prezentaci ředitele CzechInvestu však menší účast nijak neodráží. Poslanci pokládají řadu dotazů a předseda Vodrážka konstatuje, že má CzechInvest podporu výboru a že se v budoucnu k této problematice určitě vrátí.
Plynule pak přejde k aktuálnímu vývoji v zahraniční a bezpečnostní politice EU a uvede zástupce z ministerstva zahraničních věcí. Ten mluví dlouho, monotónně a bez powerpointové prezentace, takže předseda Vodrážka se raději znova obrací ke svému iPhonu. V průběhu následné diskuze se jeden ze zbylých poslanců se z místnosti vzdálí. „Omlouvám se, ale mám za chvíli jednu schůzku. Ale tato problematika mě zajímá. Můžeme si vyměnit vizitky?“ Naklání se, podává svou vizitku a potom kvapně mizí z místnosti. Dotaz jako vždy pokládají Lenka Andrýsová a Jan Hamáček. Někteří poslanci se zapisují poznámky, dva pracují na notebooku.
„Připomínám ještě dnešní neformální setkání poslanců některých výborů s ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem,“ poznamená na závěr Vodrážka. Když pak zjistí, že nikdo z přítomných už nemá nic na srdci, poděkuje za účast, rozloučí se a s tajemnicí výboru odejde do vedlejší místnosti. Poslankyně Andrýsová ještě několik minut diskutuje se svými dvěma stážisty. „Tak to je jednání výboru,“ říká s úsměvem. „Těch smluv je zpravidla mnohem více, takže to jednání trvá déle.“
Oběd ve sněmovní restauraci
Je téměř 12 hodin, proto se s poslankyní a oběma stážisty přemísťuji do sněmovní restaurace. Tedy do jedné ze čtyř nebo pěti, které se v komplexu Poslanecké Sněmovny nacházejí. Rozhodně však nejde o žádný luxusní podnik, jak jsem si představoval. Vypadá to tu spíše jak v lepší závodní jídelně, obohacené o stylové dřevěné obložení a vystrojeného číšníka. Jídla tady nestojí 10 nebo 20 korun, jak se občas traduje, ale za polévku a hlavní jídlo poslanec zaplatí jako za obědové menu v průměrné restauraci. Objednávám si kuřecí řízek se salátem. Není špatný, ale jedl jsem i lepší.
Ptám se stážistů, jak se k práci dostali a co obnáší. „Většinou vyhledávám nějaké materiály. Ale hlavně mi jde o získání kontaktů,“ říká mi jeden ze studentů. Občas se porozhlédnu kolem a pátrám po nějakých známých tvářích. Poznávám však jen bývalého předsedu Sněmovny Miloslava Vlčka. Sedí v rohu místnosti, nemá oblek, vypadá unaveně a s někým nezaujatě diskutuje.
„Přeji dobrou chuť. Jakpak se dneska máte?“ K našemu stolu si přisedá asistentka poslankyně Andrýsové a objednává si také řízek. Poslankyně s asistentkou nejprve řeší nějaké organizační věci ohledně zítřejšího programu a pak se stážisty probírá, jak se jim daří při vypracovávání posledního zadaného úkolu.
Vyřídit pár emailů a rychle na schůzku
Po obědě se loučíme se stážisty a míříme do kanceláře poslankyně. Je to prostorná místnost se třemi psacími stoly – dva patří poslankyni a její asistentce a u třetího sedí stranická kolegyně Dagmar Navrátilová. Na stěnách zarámované dobové fotografie a na nízké dřevěné skříni u dveří jsou pečlivě vyskládané komíny dokumentů a poslaneckých časopisů.
Společně usedáme ke konferenčnímu stolku a já se doptávám na některé informace z výboru. Poslankyně mi ještě ukáže další hromady precizně srovnaných tiskovin ve skříni a složky, do kterých si zakládá daňové doklady pro účtování poslaneckých náhrad. „Tady vždycky sleduji jednání Sněmovny, když nejsem přímo v sále,“ ukazuje poslankyně na televizi vedle svého stolu. „Člověk tam nemůže být od rána do večera, to by nešlo. Navíc se může stát, že mám v době zasedání pléna nějakou schůzku. „Pak tam jdu jen v době, kdy se hlasuje,“ vysvětluje a usedá přitom ke stolu s notebookem.
„Musím teď napsat několik emailů a za 40 minut mám schůzku s jedním členem komise pro tvorbu etického kodexu poslance,“ říká a nahlíží do svého telefonu, ve kterém má i kalendář se svým programem. „Papírový diář jsem zrušila. Takhle mi to vyhovuje více.“
Vyřizování trvá necelou půlhodinu. Když se oblékne, vycházíme z kanceláře a sněmovním bludištěm zamíříme k východu. „Doufám, že to nepotrvá příliš dlouho. Musím se připravit na setkání na ministerstvu, které se koná o půl páté v Černínském paláci.“ Na recepci vracím vizitku pro hosty a s podáním ruky se loučím s poslankyní. Zatímco ona se přesouvá pouze do vedlejší budovy Poslanecké sněmovny na schůzku, já mířím do blízké kavárny na Malostranském náměstí, abych si zapsal některé bezprostřední dojmy z výboru. Nakonec schůzka trvá necelou hodinu.
Večer mi ještě přichází email s jejími dojmy z večerního setkání s ministrem zahraničí: „Pan ministr mi věnoval asi dvě minuty, kdy jsem mu krátce řekla svoji vizi o mezinárodních organizacích. Akce trvala dvě hodiny. Asi 15 min po zahájení měl pan ministr krátký projev. Pak již byla neformální diskuze v jednotlivých kroužcích.“ Mrkající smajlík na konci zprávy nabízí mnoho interpretací, ale já věřím, že značí jen dobrou náladu z toho, že se setkání neprotáhlo dlouho do noci. Už brzo ráno má totiž poslankyně seminář o veřejných zakázkách a hned potom schůzku na americké ambasádě. Alespoň tak nějak mi to četla ze svého elektronického diáře.
PUBLICISTICKÉ INTERVIEW
Lenka Andrýsová: Můžu pracovat od rána do večera, ale taky se na všechno vykašlat
Práce poslance je nestandardní v tom, že člověk je sám sobě pánem. Záleží pouze na každém poslanci samotném, jak dokáže s voliči hovořit a vysvětlit to, co dělá. „Určitě to není tak, že ten, kdo je vždycky ve Sněmovně a má stoprocentní účast v hlasováních, je nejlepším poslancem na světě,“ říká 27letá poslankyně Lenka Andrýsová, která byla do Poslanecké sněmovny zvolena v roce 2010 za Olomoucký kraj. V rozhovoru popisuje i to, jak fungují sněmovní výbory a jaké jsou její zkušenosti se zahraničními cestami.
Začněme poslaneckým šestitýdenním kolečkem. Jak ho vnímáte ze svého pohledu?
Tak, jak je ten systém nastaven, nastavil organizační výbor Sněmovny. V podstatě to jediné, co mohu udělat, spočívá v tom, že můžu více prosazovat, aby třeba jednání Sněmovny byla v rozdělených dvou týdnech. Tedy aby byl týden ve Sněmovně a pak týden v regionu a pak zase týden ve Sněmovně. Nicméně si myslím, že ten systém, jak je nastaven, má svůj smysl. Poslanec má pracovat na několika projektech, proto potřebuje mít speciální volnější týdny. Kdybychom pořád jen seděli ve Sněmovně a schvalovali zákony, tak bychom teoreticky nemohli získat ten background, který potřebujeme znát k tomu hlasování.
Pro lidi důležité a mediálně sledované je období zasedání Poslanecké sněmovny. Většinou jsou to dva spojené týdny, kdy my prakticky od rána do večera sedíme ve Sněmovně a vedeme diskuse k nějakým zákonům, případně podáváme pozměňováky, nebo už ve třetím čtení některé zákony schvalujeme. Během tohoto týdne se schází i poslanecké kluby, proto jsou k tomu vyhrazené doby. Většinou v úterý dopoledne před jednáním Sněmovny se setká poslanecký klub, což je vlastně parta lidí, kteří sdílí nějaké vize a jsou zpravidla ve stejné straně.
Na klubu diskutujeme a dáváme si doporučující stanoviska k hlasování, protože já jako jediný člověk nejsem schopna, ani kdybych tisíckrát chtěla, pročítat si všechny zákony a stoprocentně se jim věnovat. Když řeším nějaký zákon – třeba teď jsem zpravodajka zákona, který má převést majetek ze státu na obce – tak v souvislosti s tímhle zákonem musím absolvovat řadu schůzek na ministerstvech, s navrhovatelem, nebo třeba v souvislosti s tímto zákonem jsem se musela sejít i s velvyslancem České republiky v Polsku. Tohle nemůže dělat každý poslanec, protože by to bylo strašně kontraproduktivní. Proto si práci dělíme.
Jak často se poslanecký klub schází a jak dlouhá ta setkání bývají?
To je různé. Zrovna teď v soboru jsme měli setkání, které probíhalo celý den a účastnili se ho i představitelé krajských organizací naší strany. Takže to je jeden typ setkání. Pak míváme ta úterní setkání před začátkem schůze Sněmovny, které trvají asi tak čtyři hodiny. A občas se může stát, že hoří nějaká věc, tak se setkáme i v rámci jiných týdnů. Když jsme třeba měli krizi ve Věcech Veřejných, tak jsme se setkávali hodně často a měli jsme schůzku téměř každý den.
Poslanec je sám sobě pánem
Zmínila jste to víkendové setkání. Jak často pracujete o víkendu?
Když si vezmeme poslední víkend, tak v soboru jsme měli celodenní zasedání v Praze a zrovna včera (rozhovor byl uskutečněn v pondělí) jsme měli ještě schůzku tady v Olomouci s krajskou organizací, která probíhala od pěti hodin do devíti večer. Takže zrovna tento víkend byl hodně pracovní. Ale hodně se to liší. Někdy mám o víkendu nějakou přednášku, ale většinou se snažím nechávat si víkendy pro sebe. Někdy to jde, někdy ne.
Nakolik je práce poslance prací na plný úvazek?
Práce poslance je trochu nestandardní v tom, že člověk je sám sobě pánem. Kdyby chtěl, mohl bych řešit všechny věci a pracovat od rána do večera, ale taky se na to může úplně vykašlat. Ale poslanec má mandát od lidí, ti mu věří a proto ho volili. Takže on si může prakticky dělat, co chce. Není tam nikdo, kdo by stál nad ním a říkal: „Měl bys více pracovat, poslanče.“
Když já pracuji, tak většinou od osmi nebo devíti až třeba do šesti hodin. S tím, že někdy jsou nějaké schůzky večer. Obzvláště když jste v zahraničním výboru, tak jste zváni na různé recepce, které jsou večer, takže ty pracovní záležitosti se mohou protáhnout až do nočních hodin. Ale je to je hodně individuální a nelze to příliš plánovat. Nemám plán, ve kterém bych si řekla, že v devět jdu do práce, jsem tam osm hodin a pak jdu pryč a o víkendu mám volno.
Popište mi svůj poslanecký týden…
Poslanecký týden je pro mě velmi flexibilní. Někdy se zabývám prací i v Praze a nejsem vždycky celý ten týden ve své regionální kanceláři. V regionu ten čas trávím tak, že buď zorganizuji nějaká setkání se studenty, nebo mám nějakou přednášku. Hlavně se však snažím mluvit s lidmi. Takže když má někdo zájem o schůzku, tak si to naplánuju do svého programu. Nebo se ráda setkávám s lidmi, kteří mají vliv na nějakou záležitost. Nedávno jsem třeba měla schůzku s ředitelem výstaviště Flóra. Já osobně si myslím, že Flóra už má být někde jinde, má být zrekonstruovaná a má tam dojít k nějakému pokroku. Věřím, že ukrývá potenciál pro rozvoj cestovního ruchu v Olomouckém kraji, protože přivádí nejen turisty z České republiky ale i ze zahraničí. A o tom jsem s ředitelem mluvila.
Ale může se také stát, že jsem v průběhu poslaneckého týdne v Praze, protože se potřebuju setkávat s lidmi z ambasád, tedy s těmi, kteří jsou jen v Praze. Takže docela hodně pobývám v Praze, kde je to podle mě stěžejní. Mám působit tím způsobem, jako když má Česká republika velvyslance. A každý region má své poslance. Já cítím, že mám reprezentovat a řešit ty problémy tam. Takže dneska ráno jsem měla schůzku s jedním občanem, který měl nějaký problém. Ví o tom, že existuji jako poslankyně a obrátil se na mě s konkrétním problémem, který já potom budu řešit s ministerstvy.
Ale musím říct, že kdykoliv někdo chtěl schůzku tady v Olomouci, tak jsem mu vyšla vstříc, pokud si ten člověk dokázal definovat téma té schůzky. Na druhou stranu musím říct, že jsem čekala větší zájem občanů o zákony a o setkávání. Moc často se mi nestává, že by mě ten člověk sám aktivně kontaktoval s tím, že by stál o schůzku. Mnohdy ty schůzky iniciuji já sama.
Takže se běžně nestává, že by za vámi přišel občan a třeba se jen vypovídal ze svých problémů?
Není to až tak časté, myslela jsem si, že to bude častější. Občas mojí asistentce zavolají lidé, kteří jí povídají o těch všeobsáhlých problémech. Ale zajímavé je, že volají primárně jí a už nevolají mně.
Setkáváte se s tím, že vám lidí píšou zprávy nebo volají a vyjadřují se negativně k vaší práci?
Ano, do emailu. To je cesta komunikace, které si hodně vážím a která funguje. Nebo na Facebooku se objevují kladné i záporné reakce. Já ale chci, aby mi lidi říkali hlavně ty negativní reakce. Když jsou spokojení, tak je fajn to také občas říct, ale když mají problém, tak se na mě musí obracet. Takže je logické, že mi většinou píšou ohledně problému a nepíšou nějaké dlouhé adorační emaily.
Vy jste podle serveru Napištějim.cz a Týden.cz stoprocentně spolehlivá při odpovídání na e-maily. Zabírá vám to hodně času?
Je pravda, že na emailu jsem hodně často. V podstatě když jsem v kanceláři a řeším nějaký problém, procházím si nějaké analýzy nebo píšu nějaké informace, která pak dávám novinářům, tak v tu dobu jsem většinou na emailu. A tudíž ty věci dokážu vyřešit rychle. Na emailu jsem docela velké procento své pracovní doby, třeba i v průběhu schůze Sněmovny. Je to pro mě základ komunikace, šetří to čas.
Zpravodajování je čestná funkce
Co přesně obnáší funkce zpravodaje?
To je funkce, která je, já bych tak skoro řekla, čestná. To znamená, že předseda Poslanecké sněmovny nebo organizační výbor řekne nějakému poslanci: „To je zákon, se kterým ty budeš seznamovat celou Poslaneckou sněmovnu.“ Ten zpravodaj má za úkol pozorovat, jak se ten zákon projednává. Chodí tedy na výbory, kde se zákon řeší, mluví před poslanci, ať už na tom výboru nebo na plánu a představuje ten zákon. Zpravodaj v podstatě tlumočí zákon do řeči poslanců. On si ho podrobně studuje a koncentruje se u něj kritika k tomu zákona nebo posudky na ten zákon, a to jak ze strany občanů a odborné veřejnosti, tak ze strany poslanců.
Například já teď zpravodajuji zákon o převodu majetku ze státu na obce a třeba v rámci tohoto zákona se na mě obrátil jeden pán, který chce ten zákon podpořit, ale ví, že vláda s tím má problém. Tak mi sděluje svá stanoviska. Ten zpravodaj je tam v podstatě od toho, aby zákon vyšel v nějaké dobré podobě. Zpravodaj totiž také určuje způsob, jakým se bude hlasovat o těch pozměňovacích návrzích. Což je velmi důležité, protože někdy se některé návrhy vylučují, a když on upřednostní jeden, tak ten druhý už neprojde.
K této práci se poslanec obvykle jak často dostane?
Já vám řeknu, jak se to rozděluje. Předsedkyně dostává seznam těch zákonů, které se podávají. Když někdo podává zákon, musí se obrátit na předsedkyni. Ona potom společně se svým organizačním výborem, což je výbor složený z předsedů poslaneckých klubů a různých poslanců, tu práci rozdělí. Většinou je to tak, že předseda výboru, do jehož kompetence ten zákon spadá, doporučí předsedkyni zpravodaje. Takže třeba pan Polčák, což je šéf výboru pro veřejnou zprávu a regionální rozvoj, ve kterém jsem i já, v případě toho zákona o převodu majetku, paní předsedkyni doporučil mě. Ona ho tedy vyslechla, nikdo na organizačním výboru proti tomu nic neměl, tak díky tomu jsem byla určena zpravodajkou.
Jinak jsem ještě v zahraničním výboru a tam těch smluv, které schvalujeme a předáváme Sněmovně k ratifikaci, máme tolik, že tam jsem zpravodajkou velmi často. Ale jsou také výbory, které nemají tolik legislativy, a tam to může být velmi řídké. Takže když se potom se vedou nějaké statistiky o tom, jak jsou poslanci aktivní a jak vystupují, tak právě údaj, jak často je člověk zpravodajem, může být velmi zkreslující.
Kolik času při zpravodajování trávíte studiem materiálů? Já jsem si teď třeba našel, že na nejbližším výboru máte smlouvu mezi Česko republikou a Guernsey. To je třeba ostrov, o kterém já jsem ještě neslyšel. Jak dlouhou jste strávila přípravou materiálů?
Zrovna tyto smlouvy jsou pro mě jednoduché, protože ony vychází z modelové smlouvy, kterou jsme schvalovali už tisíckrát. Tam se vždycky musím zamýšlet nad tím, jestli chci tu smlouvu uzavřít s tou danou zemí. Jestli je to třeba země, se kterou má Česká republika problém, tak nebudu schvalovat zákon nebo smlouvu, které usnadní přepravu jejich lidí do Česka. Také se musím podívat na důvodovou zprávu a zjistit, jestli tam nejsou nějaké nadstandardní výjimky, kterými se ustoupí z toho modelového případu.
Tudíž dávat zpravodajskou zprávu o mezinárodní smlouvě je pro mnohem jednodušší, než dávat zprávu k zákonu. Ta smlouva už prošla šíleným procesem, kdy to vyjednávali naši diplomaté, a někdo už to za vládu podepsal. A tudíž ani já už ani nemohu podávat nějaké pozměňovací návrhy.
Jak náročné je tedy zpravodajování nějakého běžného zákona? Jde nějak obecně říct, kolik to zabere času?
To nedokážu úplně vyčíslit. Třeba ten zákon, který teď mám, neřeším způsobem, že si sednu a řeknu si: „Teď se budu čtyři hodiny zabývat tímto zákonem.“ Já nejprve zjistím, jestli tam jsou nějaké problémy a potom je řeším. Třeba tento můj zákon má pět problémů a já jsem například hovořila s českým velvyslancem v Polsku, s lidmi z ministerstva zahraničí a vnitra a nedokážu říct, kolik mi to zabralo času.
Každý zákon je specifický. Tento je specifický v tom, že vláda k němu dala negativní stanovisko a tudíž to znamená ještě více diskusí a více musím jít do detailu. Dokonce i ti navrhovatelé toho zákona si to uvědomili a tak jsme prodloužili dobu, kdy to mohou projednávat výbory. Ale není to práce konzistentní v tom, že bych já si sedla tady do kanceláře a četla ten zákon slovo od slova. Já ani nejsem právník, takže když si ten zákon přečtu, nevidím hned ty sporné věci. Proto je důležité, aby poslanec, uměl mluvit s lidmi, kteří mají tu odbornost a kteří mají zájem o ten zákon jako takový.
Za každým takovým zákonem se tedy ukrývá cela řada schůzek, která se nakonec projeví pouze tím, že ve Sněmovně řeknete: „Výbor doporučil tento zákon schválit.“
Přesně. Hodně to jde vidět na zákoně o veřejných zakázkách, kde těch schůzek bylo opravdu hodně. Kdybych to vyčíslila, tak jich mohlo být dvacet, možná více. To byly schůzky během jednoho roku na ministerstvu pro místní rozvoj, na platformě pro transparentní veřejné zakázky a s mnoha dalšími lidmi, kteří se o ten zákon zajímali.
Poslanecká sněmovna funguje jako firma
Zmínila jste sněmovní výbory. Ty hrají v Poslanecké sněmovně klíčovou roli, ale mnoho se o nich neví. Kdybych se vžil do role člověka, který nevidí dále než za jednání Sněmovny, jak byste mi vysvětlila, co to výbor je a k čemu slouží?
Poslanecká sněmovna má pod sebou několik výborů a to proto, že by bylo velmi neefektivní, kdyby všech 200 poslanců šlo do hloubky u každého zákona. Proto přirozeně vznikly nějaké skupiny, které se specializují na nějakou oblast. Takže vznikl výbor, který se věnuje školství nebo zdravotnictví. A z toho, že ty výbory jsou odbornější, vyplývá, že na těch výbor probíhá odbornější diskuse.
Ta práce výborů vypadá tak, že se sejdou lidé, kteří do toho výboru patří a mají před sebou program, který je složen z projednávaných zákonů, které na něj delegovala Sněmovna. Pozvou si předkladatele toho zákona, takže většinou je tam zástupce z ministerstva, protože většinu zákonů navrhuje vláda. Ten vysvětlí, proč je ten zákon dobrý a pak se tam vede diskuse. Z té diskuse může vzniknout pozměňovací návrh nebo nějaké stanovisko. Třeba že s tím zákonem výbor souhlasí a doporučí ho ke schválení poslanecké sněmovně. Nebo dojde k nějaké rozepři a přijme se stanovisko, že se musí pozměnit nějaké věci.
Je důležité říct, že ty výbory jsou veřejné a otevřeny všem lidem a webové stránce Sněmovny má každý výbor svou ministránku, na které jsou vždy zveřejněná usnesení toho výboru, program výboru a jeho další aktivity. Každý výbor je pak ještě nějak specifický. Třeba zahraniční výbor přijímá delegace ze zahraničí nebo jezdí do zahraniční.
Pokud to tedy zjednodušíme, výbory usnadňují práci poslanců, protože jinak by každý poslanec musel každý návrh číst, všechno si prostudovat.
Je to jako ve firmě. Kdyby všichni dělali všechno, tak to nefunguje. Proto ve firmě existuje marketingové, výrobní nebo provozní oddělení. Stejně tak si potřebujeme i my dělit mezi sebou tu práci v Poslanecké sněmovně, protože ne všichni rozumí všemu. Ta práce se dělí mezi nás a existuje vždycky skupina lidí, která věnuje svůj čas diskusi na výboru.
Každý zákon jde nejprve předsedovi poslanecké sněmovny, ten ho postoupí organizačnímu výbor a potom jde do prvního čtení. Tak si pak plénum řekne: „To je zajímavá otázka, to chceme řešit.“ Třeba se to týká zemědělství, tak si ti lidé řeknou: „Fajn, tak to postoupíme zemědělskému výboru, a protože je tam ještě nějaký aspekt ekonomický, třeba by tam byla nějaká větší náročnost na rozpočet, tak to dáme ještě výboru rozpočtovému.“ Takhle se plénum domluví. Každý ví, že se něco takového bude projednávat, takže kdyby chtěl, může se na ten výbor dostavit.
Potom jde zákon do druhého čtení, kdy se podávají pozměňovací návrhy a potom to jde do třetího čtení, kde se definitivně schvalují zákony i ty pozměňováky. Takže tady vždycky vzniká prostor, kdy můžeme získat třeba nějaké dojmy od občanské společnosti nebo od odborníků. Ten legislativní proces se vším všudy zabere hodně času, ale já si myslím, že je to dobře. Protože lidé si mnohdy až později uvědomí, že ten zákon může mít takový a takový dopad a ten přenos těch informací od lidí poslancům trvá delší dobu. Tady jde jasně vidět i ta důležitá role výboru, protože celé sněmovně doporučuje, zda ten zákon schválit nebo neschválit.
Jak fungují podvýbory?
Podvýbory se ustanovují poté, co se ustanoví výbory a zakládají je právě ty výbory. Například pod zahraničním výborem jsou dva podvýbory. Jeden z nich se zabývá krajany, prezentací České republiky a vnějšími ekonomickými vztahy, další pak tvorbou bezpečnostní strategie a zbrojní politikou. Podvýbory fungují pod každým výborem s tím, že už nejsou tak velké a mají výhodu, že ta jednání mohou být neveřejná. Takže se tam mohou řešit věci velmi otevřeně a můžeme tam získat i informace, které ministerstvo nemůže komunikovat veřejně.
V čem spočívá funkce předsedy výboru a co dělá na rámec běžného člena?
Především řídí schůzi a skoro bych řekla, že zajišťuje dobré jméno výboru. Takže když je nějaký problém na plénu a nějaký zpravodaj výboru chybí, tak předseda se o to postará a zařídí nápravu nebo to jde sám odprezentovat. Dále předseda, konkrétně v případě zahraničního výboru, předkládá návrhy organizačnímu výboru, když se žádá o zahraniční cesta a prostředky na ně. Je to předseda, kdo ty požadavky vysvětluje.
Zahraniční cesty nejsou procházkou rájem
Na zahraničním výboru, jsou poměrně viditelné zahraniční cesty. Hodně lidí si říká, že jsou to dovolené placené z veřejných peněz. Jak byste dokázala tyto cesty obhájit? Předpokládám, že to nevydá tak, že se ubytujete v hotelu, jdete se podívat do města a máte raut.
Já bych strašně moc přála některým lidem zažít některé ty výjezdy. Třeba v Brazílii, to byla taková první moje cesta na delší dobu, jsme byli asi čtyři dny, s tím, že jedna cesta trvá osmnáct hodin. Takže bylo hodně zajímavé přijet do země, kde je úplně jiný čas, a vzápětí mít nějaké schůzky. Hned po příjezdu jsme se sešli s panem velvyslancem, kdy všichni z té delegace vypadali z té cesty opravdu přešle. Potom jsme šli na hotel, abychom se trochu opláchli, a vzápětí už jsme absolvovali další schůzky.
To byly schůzky s různými rezorty v Brazílii a měly pomoci k tomu, abychom posunuli projednávání určitých smluv, které jsou dobré pro Českou republiku. Byli jsme například na ministerstvu zahraničí, kde jsme se snažili posunout smlouvu o kulturní výměně studentů. Potom jsme se potřebovali poptat na příležitosti našich podnikatelů v Brazílii, kde budou v roce 2016 olympijské hry, což znamená příležitosti pro naše podnikatele. Proto jsme absolvovali nějaké schůzky, na kterých jsme zjišťovali možnosti uplatnění našich podnikatelů. Já osobně jsem posbírala informace o těchto příležitostech a potom je přeposlala podnikatelům v Olomouckém kraji, o kterých vím, že se zabývají problematickou strojů a strojírenství, protože to v Brazílii zrovna potřebují.
Takže si myslím, že ta cesta byla určitě užitečná, protože Brazílie je obrovská země a Česká republika je pro ni takovou kapkou v moři, kterou oni nerozlišují od Evropské unie. Tudíž je třeba na nás upozorňovat v zahraničí a myslím si, že ta cesta měla dopady. Důležité je, že jsme to nebyli přímo my, kdo by říkali: „My chceme jet do Brazílie.“ Doporučilo nám to ministerstvo zahraničních věcí, protože Brazílie na rozdíl od jiných ekonomik roste, je tam potenciál pro obchod mezi Českou republikou a Brazílii.
Ale rozhodně to nebyla procházka rájem, protože opravdu jsme denně absolvovali několik schůzek. Jediný volnější den byl ten, když jsme odlétali. To jsme měli asi tři nebo čtyři hodiny na to, abychom se alespoň podívali, jak vypadá Rio de Janeiro, když už jsme tam.
Hovoří v tom zahraničním výboru všichni cizími jazyky?
Já teda můžu mluvit za sebe. Mluvím anglicky, docela dobře německy a teď jsem se začala učit španělsky a rusky. Užitečná je hlavně angličtina. Pokud na těch schůzkách někdo nemluví anglicky, tak to nevadí, protože tam je vždycky podle nějakých diplomatických pravidel překladatel. Ale v případě těch recepcí a osobních setkáních je hodně špatné, pokud někdo nemluví anglicky, protože nenaváže jiné vazby a nezíská nějaké neformální informace, které jsou pro tu práci také důležité.
Objeví se někdy v zahraničním výboru poslanec, který neumí ani slovo anglicky?
Já si myslím, že je to dost možné, ale nemůžu za ně mluvit.
Jak velkou roli hraje to osobní setkání? V případě té Brazílie by bylo možné uskutečnit třeba videokonferenci.
To je hodně dobrý argument a myslím, si že bychom měli využívat těchto prostředků. Ale zrovna konkrétně v případě té Brazílie, kdybychom jim napsali dopis nebo zatelefonovali, tak oni by to nebrali natolik vážně, jako když tam přijedeme a říkáme: „Podívejte se, pro nás je důležité, abychom postoupili tyto smlouvy. Už dlouho se s nimi nehnulo, tak pojďte, chceme tady tuto smlouvu uzavřít.“ Kdybychom tam nepřijeli osobně, tak to má za následek, že na tu smlouvu bude upozorňovat jenom velvyslanec a to nestačí. Oni potřebují větší impuls, protože existuje téměř 200 států a je potřeba abychom na nás a naše zájmy upozornili. A jak jinak člověk upozorní a ukáže, že to pro nás je důležité, než tím osobní setkáním? Takže já si myslím, že to osobní setkání je důležité.
Lidé si myslí, že poslanci jen hlasují
V médiích se občas objevují články o tom, že poslanci nic nedělají, nebo že jsou placeni jen za hloupé mluvení ve Sněmovně. Jak občanům vysvětlit, co všechno ta práce obnáší?
Myslím, že je potřeba s nimi mluvit. Ale já mám problém s tím, že když se to snažím, tak lidé moc nechtějí to vysvětlení slyšet. Já se třeba snažím lidem vysvětlovat, že když mám poslanecký týden, tak to neznamená, že se doma houpu v křesle a čekám, jestli se mi náhodou někdo neozve. Je potřeba těm lidem říkat o těch konkrétních případech a o výsledcích práce jednotlivých poslanců. Prostě jim vysvětlit ten celý systém práce Sněmovny. A myslím si, že když člověk komunikuje, tak dokáže těm lidem vysvětlit, o čem ta práce poslance je.
Já samozřejmě také narážím na ty stereotypní názory na poslance, které samozřejmě nějak vznikly, možná že částečně oprávněně částečně neoprávněně. Lidé si opravdu myslí, že pořád sedíme ve Sněmovně a hlasujeme, nebo naopak na ty schůze nechodíme a kašleme na práci. Určitě to není tak, že ten kdo je vždycky ve Sněmovně a má stoprocentní účast v hlasováních, je nejlepším poslancem na světě. Člověk, který tam sedí, třeba nemusí mít tolik informací ze společnosti.
Jedním z těch měřítek aktivity poslanců je, jak často hovoří na plénu. Konkrétně u vás jsem našel jen několik málo projevů, které se téměř vždy týkaly stanovisek výborů. Nebylo by lepší, už jenom pro ten mediální obraz, hovořit více?
Já jsem člověk, který říká, že důležitější jsou činy než slova a když vidím, že ten projev nic nezmění, tak nemám tendenci vystupovat. Mám k tomuto jiný přístup, asi jsem věcnější. Když mám pozměňovací návrh, tak vystoupím a vysvětlím ho, ale když necítím, že bych měla vystupovat, tak to nedělám. Některé ty projevy, ve kterých někdo kritizuje všechno, mně nepřijdou konstruktivní a já nemám chuť tam vystupovat.
Možná že bych měla více vystupovat, ale nemyslím si, že to je nutné pro to, abych některé věci posunula, protože když mi něco vadí, tak to řeším s tím člověkem, který to může změnit a na plénu už je pozdě. Tam se spíše vyslovuje opozice, protože ta si stěžuje a využívá té poslední instance. Já se snažím ty věci projednávat už v tom celém průběhu s lidmi, kteří mají prostor a funkci na řešení toho problému. Pak už nemám potřebu si o tom povídat na tom plénu, když už je to vyřešeno.
Přece jen žijeme ve světě, který je utvářen médii. Když občan uvidí, že zrovna ve Sněmovně hovoří poslankyně z jeho kraje, možná ho to uspokojí více, než řada neviditelných schůzek nebo papírování. Jsou třeba poslanci, kteří za to volební nevystoupí vůbec.
Můžu se nad tím zamyslet. Možná využiji více prostoru pro interpelace, kdy se mohu ptát na postupy vlády v některých situacích, aby i občané věděli, že ta vláda pro ně dělá něco dobrého. Ale ve Sněmovně občas dochází k neuvěřitelným přehazovačkám, kdy jeden poslanec říká, že ten druhý je úplně mimo, a pak na sebe začínají útočit osobně.
Třeba teď se zabývám problémem mezinárodních organizací a řeším, jestli je efektivní být ve všech těch organizacích a neměli bychom u některých zvážit, že pozastavíme placení příspěvků. Takovou věc samozřejmě budu komunikovat s médii, ale až přijde ta správná doba. Chci tuto informaci mediálně zveřejnit, protože to má nějaký pozitivní dopad na občana a je třeba tu diskusi otevřít. Ale jsem asi takový člověk, že nemám potřebu se ke všemu vyjadřovat, když to například není moje oblast. Zároveň tím totiž prodlužuji dobu jednání a v podstatě, když to přeženu, odkládám dobu, kdy ten zákon bude schválen. To znamená, že bych dělala něco kontraproduktivního.
Když jsem ale cítila potřebu vystoupit, což bylo třeba v případě smlouvy o Kosovu, tak jsem vystoupila a vnímala jsem, že to posouvá diskusi dále. Ale necítím touhu stát neustále před kamerou a říkat věci, které už byly tisíckrát řečeny. Snažím se s lidmi komunikovat spíše přes své webové stránky. Říkám jim co se děje, píšu jim o svých schůzkách, snažím se jim předkládat některé informace, které jsou pro ně užitečné.
Obstrukce nepovažuji za efektivní nástroj
V listopadu byly velkým tématem obstrukce. Jak jsem to prožívala a jak je to vůbec pro poslance náročné?
Pro toho poslance to znamená, že tráví více času ve sněmovně, než by chtěl. Pro mě to znamenalo, že já jsem osobně pracovala na některých věcech, odpovídala jsem lidem na emaily, nebo jsem shromažďovala informace k těm mezinárodním organizacím a pracovala jsem na svých projektech, protože i komentáře poslanců z ČSSD a občas i KSČM se opakovaly a omílaly dokola. Takže pro mě to byla ztráta času. Ale demokracie je i o tom, že se ti lidé musí vypovídat a musí mít prostor pro to, aby řekli svůj názor, takže jsem to respektovala. Ale nemyslím si, že to bylo úplně efektivní. Pro mě to bylo spíše takové divadlo, které nevede k výsledku.
Vedla jste třeba s kolegy, jaký ty obstrukce vrhají obraz na poslance?
My jsme se o tom nebavili, prostě jsme to museli přetrpět. Ale já jsem částečně sociální demokraty chápala, když říkali, že v médiích se většinou objevují články, ve kterých se píše: „Poslanci schválili důchodovou reformu.“ A věřím, že jejich voliči, kteří si tohle přečtou, napíšou tomu poslanci z ČSSD: „Proč tam schvalujete ty reformy?“ A on jim potom dlouze vysvětluje: „To ne my, to tady koaliční vláda schválila, my nejsem v koalici.“ Možná kvůli tomu, že naráželi na tyto reakce, se rozhodli přistoupit k této drsné obstrukční taktice.
Studovala jste politologii. Jak se liší ten vnitřní svět poslance od té teorie?
Na těch školách, nebo aspoň na té škole, kterou jsem studovala já, jsme se ani tak nezabývali tou praxí, protože byl většinou kladen větší důraz na znalost modelů v zahraničí nebo historie. Ta teorie se tolik nezabývá těmi konkrétními příklady. Takže se snažím lidem otevírat tento svět třeba tím, že mám stážisty. Současně mám čtyři stážisty a snažím se jim ukázat, jak to funguje, aby mohli ty své teoretické znalosti ze školy propojit s tou praxí.
PUBLICISTICKÉ INTERVIEW
Pavel Šaradín: Mediální obraz je zkreslený, poslanci pracují více
Poslanci jsou často zatíženi vedlejšími činnostmi a na svou hlavní práci nemají dostatek času, říká politolog Pavel Šaradín, který působí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Podle něj schůze Poslanecké sněmovny, na kterých se diskutuje a hlasuje o přijímané legislativě, představují sotva desetinu pracovní náplně poslanců. Média to však nedokáží dobře vysvětlit.
Jak náročná je práce poslanců? Co se skutečně děje za tím obrazem, který vytvářejí média?
Mediální obraz je bohužel zkreslený a rozchází se s realitou. Kdybychom se setkali s kterýmkoliv poslancem, zjistíme, že tomu poslancování věnuje hodiny a hodiny denně. Uvedu takový příklad. U nás bohužel zákony nejsou ideální a poslanec – častěji ještě senátor – se stává každé pondělí jakýmsi lokálním ombudsmanem. Lidé se na něj obracejí s nejrůznějšími výzvami, apely a potřebami a tak vlastně supluje ten horší výkon veřejné správy. Poslanci jsou bohužel zatíženi i těmi činnostmi, které nejsou těmi hlavními. Tou je přijímání nové legislativy. Těch povinností mají tolik, že na tohle příliš času nemají.
Média zajímají názorové střety
Když se podíváme na vnímání ze strany veřejnosti, hodně lidí považuje za hlavní aktivitu poslance to, jak často se objevuje v médiích nebo jak často hovoří na schůzi sněmovny a to v pozadí moc nevidí. Existuje nějaká možnost, jak to změnit?
Novináři samozřejmě mají způsoby, jak měřit efektivitu poslance. Je to například počet projevů, počet interpelací na vládu, počet hlasování. Ale to všechno je pouze jedna část. Je třeba vnímat, jakým způsobem poslanci pracují na výborech a ve svých regionech. Ta hlavní média máme v Praze, a když se ve zpravodajství hovoří o politicích, jediné, co většinou vidíme, jsou obrázky z Poslanecké sněmovny, jak tam stojí a hlasují. To je bohužel takový ten první kontakt a setkání poslanci, proto mám pocit, že ani média ani nikdo jiný to nemůže změnit. Bohužel se na tom negativním podílí i to, jakým způsobem funguje vláda nebo několik poslanců, kteří jsou mediálně nejvděčnější. Tím pak poměřujeme ty ostatní. Ale já si myslím, že ten mediální obraz poslanců nejde změnit.
Je chybou médií, že se na různé záležitosti dotazují stále stejných poslanců a do diskusních pořadů si zvou stále stejné tváře?
Je pravda, že někteří poslanci jsou komunikativnější a jsou rádi v médiích. Navíc novinář má svůj článek úspěšnější, pokud tam má dvě osobnosti typu David Rath, Jaroslav Kubera, Vítězslav Jandák. Ten článek je potom pro čtenáře vděčnější, má v něm ty dva ostré názorové póly, mezi kterými se pohybuje a občas nějaké to peprné slovo.
Druhá věc jsou ty nedělní relace, které jsou bohužel velmi slabé. Není tam příliš prostoru na ty konkrétní věci a nemáme možnost se dovědět něco jiného. I to nepochybně negativně ukazuje to, jaká ta politická scéna je.
Češi se o politiku nezajímají
Propaguje Poslanecká sněmovna dostatečně práci poslanců? Osobně jsem se prakticky s žádnými propagačními materiály nesetkal. I webové stránky Sněmovny, na kterých by bylo možné najít příslušné informace, jsou staré a uživatelsky nepřívětivé.
Nepochybně by šlo vydávat více tiskových zpráv a dělat více výstupů z Poslanecké sněmovny. Webová stránka je dlouhodobý problém, který se neřeší a vypadá jako z 19. století. Na druhé straně kolik lidí se zajímá o politiku? Výzkumy říkají, že čeští občané jsou spolu se Španěly a Řeky na samém konci v nezájmu o politiku jako takovou. Pokud se lidé nezajímají o politiku, tak o ní ani zástupci Poslanecké sněmovny nemohou a možná ani nechtějí měnit ten obraz. Opravdu se ukazuje, že čím více se lidí zajímají o politiku, tím více věří v demokracii. Tam jsou naprosto provázané mechanismy.
Když tedy u nás není zájem o politiku, jak je to třeba ve vyspělých západních zemích?
Vesměs bychom našli přímou úměru, že pokud je ta země delší dobu demokracií a kontinuálně se vyvíjí k demokracii, tak ten zájem je tam vyšší. Pak to ukazuje třeba i na schopnost participace občanů na politice a na takzvané politické gramotnosti. Například výzkum Eurobarometr zkouší pět jednoduchých otázek, třeba kdo je váš hejtman nebo kolik je členů EU. A česká společnost je v tom dole.
Takže ten nezájem se projevuje i v politické negramotnosti. Lidé v podstatě nevědí, jaké mají možnosti, méně se zapojují do petic, protestních hnutí a více si od těch politiků nechají líbit. Třeba zákon o svobodném přístupu k informacím u nás není dostatečně využíván. Lidé, pokud jsou pasivní vůči politice, jsou pasivní i k těm ostatním aktivitám.
Jak veřejnost vnímá běžné dění ve Sněmovně? Média například hodně pozornosti věnovala listopadové obstrukci. Nehází to negativní vliv na jejich práci?
Určitě. Nepochybně ty nejkontroverznější záležitosti, pokud někdo ukáže prostředníček nebo tam někoho někdo pomluví, nebo když tam poslanci hrají karetní hry nebo počítačové hry, jsou vždycky vidět. Nicméně sezení v hlavním sále je možná ani ne desetinou výkonu poslance. Ale je pravda, že by poslanci mohli být častěji vidět ve svém regionu a prosazovat se v rámci něj.
Mnoho zahraničních cest je zbytečných
Jak by se dalo reagovat na výtku, že zahraniční cesty jsou jen plýtvání veřejnými financemi a dovolené politiků?
Já samozřejmě znám některé texty, které to napadají. Z toho, co vidím, je polovina cest podezřelá. Mám pocit, že ty cesty často nejsou účelné a jsou zbytečně zdvojovány, protože neexistuje dostatečně silná kontrola. Premiér Topolánek letí z nějakého balkánského státu do Česka, ale zastaví se v Alpách zalyžovat si a setkat se svým poradcem Dalíkem. Tyto věci nepochybně jsou zbytečné. Ale není to ten největší balík, který oni utrácí.
K čemu by ty cesty měly sloužit? Jaký je jejich původní účel?
Řada poslanců je reprezentanty České republiky v nejrůznějších nadnárodních uskupeních, jsou součástí nejrůznějších organizacemi a komisí, třeba výboru pro spolupráci s latinskou Amerikou, jsou pozorovateli na nejrůznějších misích. Takže tyto věci oni ze zákona a z určení Poslanecké sněmovny musí plnit. Ale pak tam třeba vidím často zbytečné pracovní návštěvy poslanců některé atraktivní země. Oni říkají, že tam jdou šířit především dobré jméno České republiky spolu s podnikateli, ale pokud už mi některé cesty vadí, jsou to právě tyto.
Je omluvitelné, když delegace přibere alespoň několik zástupců byznysu? Přece se říká, že politik by měl podnikatelům otevírat dveře.
Ano, my to vidíme hlavně u těch vládních návštěv. Když letí premiér, tak se naplní celé letadlo, z části novináři, z části podnikateli. Premiér je v tomto směru lobbista České republiky a říká: „Podívejte, tento podnikatel je špičkový, za toho ručím. Byl bych rád, kdyby Česká republika s Vietnamem, Norskem, s tou a tou zemí více spolupracovala.“ Takže v tomto směru garantuje. Tohle poslanci na rozdíl od vlády příliš nedělají.
Odměny by měly být proměnlivé
Když se podáváme na finanční ohodnocení práce poslanců, jak je to v kontextu EU? Jsou u nás poslanci dobře hodnoceni?
Samozřejmě máme několik různých způsobů, jak poslance hodnotit. Někde je ten balík nastaven tak, že si platí sekretářku, poslaneckou kancelář, jinde, jako u nás, jsou ty nepřímé poslanecké náhrady. V některých zemích se odměny odvíjí třeba od výše minimální mzdy, někde od toho, jak ta země je úspěšná. Takže třeba Slovensko má tu složku pohyblivou a odvíjí se od toho, jak ta země prosperuje. Na české poměry ten plat je nadprůměrný a v té výši, jak je nastaven, je myslím dostatečný.
Měla by se stanovovat minimální výše odměny, u které by se mohlo lidově říct, že ten politik už nebude potřebovat úplatky? Měla by nějaká taková hranice existovat?
Určitě by tam měla být. Nejlepší by bylo nechat mzdy pružné a nechat je odbíjet třeba od toho, jak se odvíjí česká ekonomika nebo průměrné mzdy. Takové kritérium by mělo existovat. V tom je vidět úspěšnost země a poslanci k ní nepochybně velmi silně přispívají. Také by tam měl být nějaký velmi vyvážený poměr v platech soudců, poslanců a ministrů. Otázka je, jestli existuje nějaká hranice. Tedy jestli například člověk přestává být zkorumpovatelný už při 80 tisících nebo až při 150 tisících. To je velmi obtížné říct. Spíše to závisí i na dalších aktivitách, třeba na tom, jakým způsobem financujeme politické strany.
Jak by se mělo nahlížet na kumulování funkcí? Kde je hranice mezi tím weberovským žít z politiky a žít pro politiku?
Ten můj názor se trochu vyvíjel, jak poznávám poslance, senátory, krajské politiky a obecně politiky. Myslím si, že je vhodné, když alespoň část poslanců měla dříve nějakou zkušenost s mandátem zastupitele. A dokonce nevylučuji ani to, aby poslanec byl zároveň zastupitelem v nějaké obci.
Jsem však proti kumulování funkcí poslance a zástupce výkonné moci v obci a kraji. Takže poslanec může být zastupitelem, ale už by neměl být radním. Nebo jak vidíme, někteří senátoři jsou dokonce primátory měst, což není dobré. Když je někdo poslanec a hejtman, tak podle mě absolutně nemůže stíhat. Po půl roce vám řekne každý, kdo je třeba primátor a stane se senátorem, že to je obrovské fyzické a zdravotní vypětí.
Jak se to potom projevuje v té práci?
Samozřejmě to musí šidit. Pokud je to třeba hejtman, tak bych řekl, že šidí ten poslanecký mandát. On sice může mít několik lidí, na které se může spolehnout, ale fyzicky nemůže absolvovat tolik schůzí a tolik setkání, jako poslanec bez jiného úvazku. Takže nepochybně jednu z těch funkcí velmi šidí. Častěji to však bývá ten poslanecký mandát.
Když se podíváme na běžné občany, lze nějak vyzkoumat, jak často využívají osobních schůzek s poslanci?
Míra setkávání občanů s politiky se velmi často odvíjí od toho, o jakého poslance jde, tedy jestli je komunikativní nebo je to třeba dřívější známý starosta nebo zastupitel. Na ty se lidé obracejí s důvěrou. Ale pokud je to nějaký politický nováček za novou politickou stranu, tak těch kontaktů je méně. Kontaktů má více také člen vládní strany, který může leccos ovlivnit.
Práce Sněmovny spočívá ve výborech
V poslanecké sněmovně je mnoho výborů. Jak je to odborností jednotlivých poslanců? Jak často se děje, že jsou poslanci členy některého výboru, ale o problematice nic neví a nemají k této práci odborné předpoklady?
Velmi často dochází k tomu, že poslanec, který byl celý život lékařem, se najednou stává tím, kontroluje bezpečnostní informační službu a tak dále. Obecně však zaznamenáváme trend, jak v krajské politice, tak v případě Poslanecké sněmovny, že roste profesionalita politiků. Je tam více vysokoškoláků, v posledních volbách přibylo zásadním způsobem žen. Pokud poslanec obhajuje mandát a obhájí ho, tak je to bráno obrovské plus. Nepochybně v tomto Poslanecká sněmovna směřuje k větší profesionalitě.
Pokud jde o různé výbory, to nejsem schopen říct. Nemám žádný přehled, ve kterém bych viděl, kolik politiků, kteří vystudovali zemědělskou školu, je zároveň členy zemědělského výboru a tak dále. Ale nepochybně se objevuje celá řada kontroverzních věcí. Například nejvyšší kontrolní úřad má kontrolovat poslanec Škárka, který se dopustil korupčního jednání, což je samozřejmě směšné. Někdy ten člověk na výboru nemusí promluvit, ale udělá třeba pět výborných expertíz a přenechá to mluvení někomu jinému. Někdo naopak mluví a neudělá žádnou expertízu. Takže ten přístup v hodnocení je velmi složitý.
Měla by být nastavena nějaká pravidla nebo kritéria, aby se nestávalo, že se poslanec z jednoho výboru ve svém druhém volebním období přesune do výboru zabývajícího se zcela jinou problematikou?
Činnost Poslanecké sněmovny spočívá v práci ve výborech, takže z tohoto důvodu oni v těch výborech a komisích jsou. Ale mám pocit, že tohle by nebylo dobré řešení. Mohlo by se totiž stát, že nastavíme dopředu tolik příkazů a nějakých omezení, že nakonec budeme mít třeba zemědělských výbor a nebude tam nikdo, kdo je ekonom a zemědělec. Takže bychom zrušili zemědělský výbor? To se mi nezdá příliš pravděpodobné. Jsem spíše pro co nejmenší vnitřní regulaci Sněmovny.
ANKETA
Otázka: Jak vnímáte práci českých poslanců a myslíte si, že za pobírané odměny odvádějí dostatek práce?
Veronika Pečeňová, asistentka poslankyně
Nemám ráda paušalizování a ani na tento dotaz nelze odpovědět všeobecně. Mezi poslanci je spousta slušných a velice pracovitých lidí, a ti si odměnu za svou práci jistě zaslouží. Co mi osobně vadí, je komplikovanost složení poslaneckých platů. Pro občany není vůbec lehké dopátrat se jejich konkrétní výše, která by zahrnovala všechny příspěvky, odměny a náhrady. Dle mého názoru by bylo ideální a transparentní, aby každý poslanec dostával měsíčně konkrétní částku v jednom balíku a z ní si platil chod své kanceláře, veškerou administrativu i spolupracovníky.
Je na občanské společnosti, aby se svých zákonodárců ptala, jak nakládají se svými příjmy a na základě toho jim vystavila vysvědčení. Mandát poslance je ústavní funkcí a právě výše odměny za jeho práci by měla být zárukou jeho neúplatnosti. Myslím si tedy, že platy českých zákonodárců jsou adekvátní.
Vojtěch Bendář, sociolog a publicista
Práce poslance se skládá z řady činností, které jsou pro veřejnost neviditelné, nebo obtížně pochopitelné, a panuje o ní mnoho zkreslených představ a předsudků z neznalosti. Nemohu hodnotit konkrétní osoby, ale domnívám se, že jako celek jsou poslanci Parlamentu České republiky za svou práci hodnocení adekvátně. Systém jejich finančního ohodnocení by nicméně potřeboval být jednodušší a díky tomu transparentnější.
Lenka Andrýsová, poslankyně
Já samozřejmě také narážím na ty stereotypní názory na poslance, které samozřejmě nějak vznikly, možná že částečně oprávněně částečně neoprávněně. Lidé si opravdu myslí, že pořád sedíme ve Sněmovně a hlasujeme, nebo naopak na ty schůze nechodíme a kašleme na tu práci. Určitě to není tak, že ten kdo je vždycky ve Sněmovně a má stoprocentní účast v hlasováních, je nejlepším poslancem na světě. Člověk, který tam sedí, třeba nemusí mít tolik informací ze společnosti.
Pavel Šaradín, politolog
Mediální obraz je bohužel zkreslený a rozchází se s realitou. Kdybychom se setkali s kterýmkoliv poslancem, zjistíme, že tomu poslancování věnuje hodiny a hodiny denně. Poslanci jsou bohužel zatíženi i činnostmi, které nejsou těmi hlavními. Tou je přijímání nové legislativy. Těch povinností mají tolik, že na tohle příliš času nemají.
Pokud jde o odměny poslanců, myslím si, že by měly být pružné, aby se odvíjely třeba od toho, jak se odvíjí česká ekonomika nebo průměrné mzdy. V tom je vidět úspěšnost země a poslanci k ní nepochybně velmi silně přispívají. Také by tam měl být nějaký velmi vyvážený poměr v platech soudců, poslanců a ministrů. Otázka je, jestli existuje nějaká hranice. Tedy jestli například člověk přestává být zkorumpovatelný už při 80 tisících nebo až při 150 tisících.
ZÁMĚR
1. Volba tématu
Už v prvním ročníku svého studia jsem byl rozhodnut, že si zvolím politickou specializaci. Politika mě zajímá a dlouhodobě se této problematice věnuji, ať už sledováním dění na české politické scéně, nebo četbou politologických publikací a politických memoárů. V budoucnu bych se politické žurnalistice rád věnoval i v redakční praxi. Právě proto vypracování samostatného projektu, který se bude zabývat českou politikou, považuji za dobrou příležitost, jak si vyzkoušet některé praktické postupy.
Projekt je zaměřený na práci poslanců a zčásti také na související problematiku, kterou je například platové ohodnocení poslanců. Jde o soubor psaných textů, který komplexně pokrývá aspekty poslanecké práce, a to formou, která je přístupná široké veřejnosti.
Zpracování materiálu, který se bude podrobně zabývat prací českých poslanců, jsem plánoval delší dobu. Poslanecká práce je v očích české veřejnosti dlouhodobě vnímána spíše negativně. Často se objevují zkreslené představy o tom, co skutečně obnáší. Mnozí občané jsou přesvědčeni, že politici pobírají vysoké platy za nicnedělání, případně za pouhé nesmyslné řečnění a hlasování v Poslanecké sněmovně. Mým cílem je tuto představu vyvrátit.
Důvod takto negativního vnímání spatřuji především v pokřiveném mediálním obrazu poslanců a jejich práce, což potvrzují i mnozí politologové. Média o této problematice nedostatečně informují a občas zcela účelově tento pokřivený obraz vytvářejí, když se soustředí především na čtenářsky nebo divácky vděčné názorové spory mezi jednotlivými poslanci, které jsou často doprovázeny osobními útoky nebo na vypjaté či nestandardní situace ve Sněmovně (např. vztyčený prostředníček expremiéra Topolánka nebo obstrukční jednání). Problém je rovněž v tom, že pozornost médií se vždy zaměřuje primárně na schůze Poslanecké sněmovny, přestože představují pouze část náplně poslanecké práce.
Neznalost často pramení také z nezájmu české veřejnosti o politiku a politické dění, což potvrzují nejen výzkumy, například Eurobarometr realizovaný Evropskou komisí, ale také výrazně nízká volební účast ve všech volbách nižšího rádu. Pokud občané nemají zájem sledovat politické dění, nezajímají se ani o to, co práce jednotlivých politických představitelů obnáší. Mnohem snáze pak mohou začít vnímat činnost poslanců velmi zjednodušeně a útržkovitě, jak ji velmi často prezentují média.
2. Cíl práce
Cílem práce je rozšíření povědomí veřejnosti o práci poslanců a korekce jejich pokřiveného mediální obrazu. Důraz by měl být kladen na praktické aspekty výkonu poslaneckého mandátu a měl by reflektovat především širokou škálu činností a povinností, které poslanci vykonávají mimo rámec mediálně atraktivních schůzí Poslanecké sněmovny. Vedle toho je cílem prokázání schopnosti vypracování textů, které respektují žánrovou konvenci a mohly by být otištěny v některém celostátním tištěném periodiku. Dílčím cílem projektu je zlepšení mediálního obrazu poslanců obecně.
Jsem přesvědčen, že členové Parlamentu by měli mít všeobecnou důvěru, protože rozhodují o přijímání legislativy ovlivňující život občanů i směřování země. Čeští poslanci se však již dlouhodobě této důvěře a popularitě netěší. Nedůvěra v politiku se může v konečném důsledku projevit snížením důvěry v demokracii samotnou. Budou-li mít občané dostatečné množství informací o tom, za co přesně jsou poslanci placeni, co dělají a na základě čeho se rozhodují, mohlo by se vnímání poslanců a celkové vnímání české politiky zlepšit.
3. Stav problematiky
Poslancům samotným se média věnují permanentně, ať už prostřednictvím různých komunikátů v rámci televizního vysílání, tištěných periodik nebo online médií. Rovněž rozhovory s poslanci, ať už v rámci nedělních diskusních pořadů, nebo v rámci běžného zpravodajství, jsou běžnou součástí denního mediálního obsahu. Zpravidla je však tématem těchto komunikátů aktuální politické dění nebo probíhající legislativní proces. Samotná problematika poslanecké práce ovšem není zmiňována nad rámec informací, jež jsou potřeba k dokreslení aktuálně diskutovaného tématu. Většina komunikátů se primárně zaměřuje na činnost poslanců na schůzi Sněmovny, ovšem práce v pozadí není v médiích prezentována.
Na komplexní mediální výstupy, které by se zabývaly výhradně nebo alespoň z velké části poslaneckou prací, jsem v rámci rešerše nenarazil. Čas od času se v některých médiích objeví komunikát, který tuto problematiku popisuje, často jde však o kritické články věnující se některému dílčímu aspektu (např. výše odměn, obstrukce, kumulování funkcí, zahraniční cesty, aktivita poslanců na schůzi Sněmovny apod.). Takto zjednodušené mediální výstupy ovšem pouze dále deformují už tak zkreslený mediální obraz poslanců.
Publikováno bylo také několik materiálů reportážního charakteru, které jsou zpravidla označeny jako „Den s poslancem/poslankyní“. Takovým příkladem je například videoreportáž serveru ihned.cz nazvaná „Kafe a pak rychle do Sněmovny: Strávili jsme den s mladou poslankyní.“ [1] Vypovídající hodnota tohoto komunikátu je však téměř nulová, protože zahrnuje jen úzký výsek dne, podaný útržkovitou formou a bez kontextu. Částečný vhled do poslanecké práce poskytuje série článků reportážního charakteru pod názvem „Den s poslancem VV“, které na své webové stránce publikovala politická strana Věci Veřejné. [2] Z článků je sice zřejmé, že poslanci pracují i mimo jednací sál Poslanecké sněmovny, nicméně je otázkou, nakolik jde o propagační texty politické strany. Domnívám se, že cíl této práce, tedy rozšíření povědomí o práci poslanců, tyto komunikáty nenaplňují, protože nedokážou oslovit širší publikum.
4. Ideový plán
4.1 Rozvržení textů
Projekt je složen ze čtyř samostatných komunikátů, které na sebe tematicky navazují. Hned z počátku jsem věděl, že nechci připravovat texty zpravodajského charakteru, protože by nedokázaly naplnit vytyčené cíle. V rámci zpravodajství je možné se věnovat například tomu, jaké zákony poslanci schválili, nikoliv však procesům, které probíhaly v pozadí a k tomuto schválení vedly. Prostor k prezentování těchto informací nabízí pouze žánry stojící mimo zpravodajskou oblast.
Čtyři texty v tomto projektu lze tedy zařadit do publicistické oblasti v užším slova smyslu a jeden do oblasti syžetové. Toto rozdělení textů vychází z členění dle pragmatického faktoru podle V. Jílka. [3]
4.1.1 Analýza
Hlavním textem je analýza, v níž je sumarizována problematika poslanecké práce. Hloubkově se zabývá tím, jak je reflektována médii a vnímána ze strany veřejnosti. Vedle toho předkládá informace, které pomohou čtenářovi při vytváření vlastního pohledu na tuto problematiku. V textu se objevují vyjádření oslovených autorit, tedy poslankyně a politologa, která slouží jednak k definování některých problémů, ale zároveň také k podpoření předkládané argumentace.
Analýza by měla poskytnout intelektuálně vyspělému čtenáři dostatek podkladů k tomu, aby si k danému problému dokázal utvořit vlastní názor. Tento žánr tedy plní funkci resumé stavu problému. Autor vždy musí shromáždit široké až vyčerpávající spektrum informací a názorů zainteresovaných osob a vystavět na nich komunikát, aniž by se přitom přikláněl k některému z možných závěrů či interpretaci. [4]
4.1.2 Publicistické interview
Součástí projektu jdou dvě publicistická interview. První a zároveň rozsáhlejší z nich je vedeno s poslankyní Lenkou Andrýsovou, druhé pak s politologem Pavlem Šaradínem. Původně jsem plánoval zařadit pouze interview s poslankyní a vyjádření politologa využít jen v rámci analýzy. Avšak vzhledem k tomu, že by část odpovědí zůstala nevyužitá i z důvodu určité vyváženosti všech textů jsem nakonec přistoupil rovněž k zařazení druhého interview.
Cílem interview s poslankyní bylo získání jejího pohledu a názorů na příslušnou problematiku a rovněž přiblížení poslanecké práce. Jako osoba aktivně vykonávající mandát poslance mohla hovořit o vlastních zkušenostech a popsat, jak se práce poslanců v praxi liší od mediálního obrazu, představ většinové veřejnosti a normativního (zákonného) ukotvení. V případě interview s politologem bylo záměrem získat racionální a vyvážený náhled podložený vědeckým výzkumem. Zároveň ho lze vnímat jako názorově vyvažujícího vůči prvnímu interview.
V obou případech jde o interview zjišťující názory na problematiku poslanecké práce, ve kterých byly využity především otevřené, doplňující a kontrolní otázky. V případě rozsáhlejšího interview s poslankyní šlo zároveň o interview hloubkové, které vyžaduje důkladnou přípravu ze strany novináře. [5] Obě interview byla vedena osobně a následně přepsána do textové podoby. Aby rozsah alespoň přibližně odpovídal textům publikovaných v tištěných periodicích, byl jsem nucen interview s poslankyní zkrátit a odebrat část otázek a odpovědí. Přesto obě interview představují v rámci projektu rozsahově nejdelší texty.
4.1.3 Anketa
Anketa představuje jednu z metod zjišťování názorů veřejnosti ke konkrétnímu problému. Jejím prostřednictvím se novinář může dotazovat osob, které mají úzký vztah k příslušnému problému, jevu nebo události, ale také osob bez přímého vztahu. [6] Cílem ankety v rámci projektu bylo zjištění osobních názorů na poslaneckou práci, aby bylo možné ilustrovat vnímání této problematiky ze strany veřejnosti.
Oslovil jsem jak osoby, které se v rámci politiky pohybují nebo ji zkoumají (poslankyně, poslanecká asistentka, politolog), tak osoby, které k politice nemají přímý vztah (sociolog, psycholog, publicista). Záměrně byly osloveny osoby, které představují určitou autoritu v oblasti své činnosti nebo mají k poslanecké práci přímý vztah. Bohužel ne všichni se k zaslané otázce vyjádřili. Do ankety tedy byla zařazena vyjádření, která poskytli poslankyně Lenka Andrýsová, politolog Pavel Šaradín, poslanecká asistentka Veronika Pečeňová a sociolog a publicista Vojtěch Bednář. U prvních dvou oslovených je nutno podotknout, že anketní otázka byla položena v rámci interview, které jsem s příslušnou osobou vedl.
4.1.4 Reportáž
Reportáž v rámci tohoto projektu pojednává o jednom pracovním dni poslankyně Lenky Andrýsové. Měla by tak přinést autentický vhled do každodenní práce poslanců, jejíž náplní není pouze hlasování na schůzi Poslanecké sněmovny.
Reportáž jako žánr vychází z chápání v oblasti literární teorie. Základem je silně subjektivizovaný odraz reality, v níž se projevuje autorův bystrý postřeh i osobní vztah k námětu. Reportáž tedy nemusí nutně popisovat všechna dějová a související fakta, ale pouze ta, u kterých autor reportáže předpokládá, že zaujmou čtenáře. Autor je součástí děje a čtenářům zprostředkovává své zážitky a dojmy. V rámci reportáže může být využito subjektivizovaného statického i dějového popisu, informačního postupu nebo vypravování. [7]
Pro zprostředkování dojmů, které jsem nabyl při sledování práce poslankyně, například v rámci jednání zahraničního výboru, se použití reportáže jeví jako ideální. Zároveň může pomoci s vytvořením představy o tom, v čem spočívá práce ve výborech, která představuje významnou část celkové náplně poslanecké práce. Jednání výborů jsou sice veřejná, ne každý má však k dispozici dostatek času nebo finančních prostředků, aby se jednání v Praze mohl osobně zúčastnit.
4.2 Oslovené osoby
Vzhledem k povaze tématu nebylo možné projekt realizovat, aniž bych oslovil některého z poslanců. Texty, které by nezahrnovaly přinejmenším jejich vyjádření k této problematice, by byly neúplné, nekorektní a v podstatě by postrádaly jakoukoliv vypovídající hodnotu.
Při výběru poslanců k oslovení jsem se řídil několika kritérii. Předně to měl být poslanec, který v roce 2010 získal od voličů mandát poprvé. V případě, že bych oslovil poslance, který v současné době slouží už své druhé, třetí nebo dokonce víceré období, hrozilo by, že nebude mít od své práce dostatečný odstup, bude ji v neúměrné míře obsahovat a bude hovořit v obecných a nicneříkajících frázích. Na tento problém mě upozornil konzultant mého projektu David Macháček, reportér České televize, který dokonce vyjmenoval několik konkrétních poslanců, o nichž bych neměl uvažovat.
Jako další kritérium jsem si stanovil, aby šlo o poslance, který není příliš mediálně známý. Nemělo jít tedy o přední politické představitele, kterými jsou například předsedové politických stran nebo poslaneckých klubů. Vzhledem k tomu, že se tito lidé objevují v médiích téměř denně, hrozilo by, že budou tento projekt považovat za jednu z mnoha příležitostí, kdy mohou prezentovat své politické názory a prezentovat svou vlastní politickou stranu. Rovněž jsem se obával, že pokud by projekt pracoval s mediálně velmi známým poslancem, mohly by texty automaticky odradit část potenciálních čtenářů, kteří politiku vnímají spíše negativně. Vedlejšími kritérii, která hrála při výběru roli, bylo například to, zda byl poslanec zvolen kraj, ve kterém žiji nebo studuji, zda má vysokoškolské vzdělání (pokud možno společenskovědního zaměření) a zda by souhlasil, že s ním strávím jeden pracovní den nebo jeho část.
Všechna tato kritéria splňovala sedmadvacetiletá poslankyně Lenka Andrýsová, která byla v roce 2010 poprvé zvolena v Olomouckém kraji za politickou stranu Věci Veřejné a vystudovala mezinárodní politiku a diplomacii. Ochotně souhlasila s rozhovorem i tím, že ji budu doprovázet část jednoho pracovního dne.
Za nezbytné jsem pokládal také oslovení politologa. S rozhovorem souhlasil Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D., který působí na katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci. Jednou z jeho profesních oblastí, které se věnuje je politický a stranický systém České republiky. Výhodné rovněž bylo, že působí na univerzitě, na níž studuji, takže bylo možné si během krátké doby domluvit osobní setkání.
4.3 Zdroje informací
V případě vymezování žurnalistických žánrů jsem vycházel z publikace Viktora Jílka „Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů“. Pro vedení rozhovorů s poslanci nebo politology je však nebytné rovněž nastudování zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. Pro dokreslení představy o práci poslanců je vhodná rovněž publikace Jana Wintra „Česká parlamentní kultura“, která analyzuje činnost a dění v Parlamentu České republiky. K získání informací o poslancích, výborech a jejich členech jsem využíval primárně webové stránky Poslanecké sněmovny. [8]
5. Praktická realizace
Přípravnou práci na projektu jsem zahájil koncem prosince 2011, kdy jsem oslovil několik poslanců, kteří více či méně naplňovali předem stanovená kritéria. Jako první se ozvala Lenka Andrýsová s tím, že se jí projekt líbí a ráda se do něj zapojí. Tím bylo v podstatě rozhodnuto, protože několik poslanců odmítlo nebo nesouhlasilo s tím, že bych je mohl jeden den pozorovat při práci. Prostřednictvím asistentky jsme se domluvili, že s ní 9. ledna v její olomoucké poslanecké kanceláři uskutečním rozhovor. Toto setkání nakonec trvalo přibližně hodinu a půl.
Další proběhlo 12. ledna v Praze, kdy jsem se zúčastnil 17. jednání zahraničního výboru. Po jeho skončení jsem necelé tři hodiny mohl doprovázet poslankyni a sledovat ji při její práci. V její poslanecké kanceláři jsem také uskutečnil druhou část rozhovoru. Celou dobu jsem se dotazoval na poslaneckou práci i její osobní zkušenosti. Bohužel jsem se nemohl zúčastnit jejího večerního programu, v rámci něhož se spolu s dalšími poslanci setkala s ministrem zahraničí. Z tohoto dne jsem napsal reportáž, která reflektuje jednak jednání výboru, ale také to, co poslankyně dělala po jeho skončení.
V průběhu dubna 2012 jsem realizoval rozhovor s politologem Pavlem Šaradínem. Ten naplnil má očekávání, když potvrdil předpoklady, že obraz poslanců, který vyvářejí média, je značně zkreslený. Přestože u některých odpovědí nebyl příliš věcný a hovořil obecně, ocenil jsem jeho poměrně konkrétní kvantifikaci toho, kolik času z celkové pracovní náplně poslanci tráví ve sněmovně a diskutují nebo hlasují o zákonech. Tuto tezi jsem poté použil v titulku hlavního textu projektu. Velmi mě potěšila také ochota, s jakou vyhověl mé žádosti o rozhovor.
Krátce před dokončením projektu jsem oslovil respondenty s anketní otázkou. Původně jsem neměl v plánu do projektu anketu zařadit, protože zcela neodpovídala jeho povaze. Nakonec jsem se rozhodl anketu do projektu přidat jako doplňkový text. Oslovil jsem osoby, u kterých jsem očekával, že se k práci poslanců vyjádří spíše pozitivně, což ve výsledku pomůže naplnit jeden z dílčích cílů této práce, kterým je zlepšení mediální obrazu poslanců.
Rozhodně si nemyslím, že bych tímto nějakým způsobem manipuloval vyznění celé ankety. Spíš ji považuji za platformu k prezentaci dalších důvodů, proč by se na poslance nemělo pohlížet výhradně negativně. Pokud bych chtěl, mohl bych oslovit některé běžné občany, kteří by poskytli negativní hodnocení práce politiků, nicméně tím bych získal nic neříkající množinu názorů, kterých se v médiích objevuje celá řada. Anketa, ve které by jedna polovina názorů vyznívala pozitivně a druhá negativně, by podle mého názoru v žádném případě nepůsobila lépe. Tím, že jsem v anketě oslovil výhradně osoby s vysokoškolským vzděláním, se navíc částečně potvrzuje můj osobní názor, že vzdělaní lidé se více zajímají o politiku a v práci poslanců se dokážou lépe orientovat.
Za nejnáročnější část realizace projektu považuji přepisování pořízených rozhovorů. Například ze setkání s poslankyní Andrýsovou jsem měl pořízeny téměř dvě hodiny záznamu. Některé velmi konkrétní otázky s odpověďmi jsem proto vyřadil, aby výsledné interview nebylo příliš dlouhé a jeho čtení neunavovalo.
Při tvorbě textů jsem vycházel ze znalostí, které jsem získal v rámci svého studia žurnalistiky, zvláště pak v kurzech Davida Macháčka, a také z několikatýdenní praxe v olomoucké regionální příloze deníku MF DNES. Mnoho cenných zkušeností jsem načerpal také v rámci Novinářského kurzu, kterého jsem se v roce 2010 zúčastnil v pražské redakci MF DNES.
6. Hodnocení
Hlavním cílem tohoto projektu bylo rozšíření povědomí veřejnosti o práci poslanců a korekce jejich pokřiveného mediální obrazu. Myslím si, že se tento cíl podařilo naplnit. Texty se jako celek doplňují a tvoří kompaktní materiál, který podrobně popisuje práci poslanců a analyzuje důvody, proč je veřejností vnímána negativně. Každý text je současně vystavěn tak, aby bylo možné ho otisknout samostatně v některém z tištěných periodik.
Vzhledem k rozsahům všech textů by zřejmě nebylo možné je publikovat v rámci některého z internetových zpravodajských serverů. To však ani nebylo záměrem této práce. Články o práci poslanců publikované na internetových serverech naopak považuji za jednu z hlavních příčin, proč se mediální obraz poslanců rozchází se skutečností. Texty, jež jsou součástí projektu, jdou naopak proti tomuto trendu. Jsou analytické, problematikou se zabývají do hloubky a neobsahují zjednodušení, která se v souvislosti s poslaneckou prací často objevují.
Částečně jsem byl zklamán, že jsem s poslankyní nemohl trávit delší dobu. Z tohoto důvodu je také v reportáži věnován poměrné velký prostor samotnému jednání zahraničního výboru. Na druhou stranu to považuji za přínosné, protože poslanecký práce spočívá z velké části právě v práci ve výborech. Výbory se scházejí i několikrát v každém poslaneckém cyklu a jejich průběh je vždy velmi podobný. Podle mého názoru je tedy dobré, že se mohou o výborech dozvědět více i občané, kteří nebydlí v Praze a tudíž je méně pravděpodobné, že se jich budou moci zúčastnit.
Jsem přesvědčen, že reportáž má poměrně velkou vypovídající hodnotu, zvláště v kombinaci s interview s touto poslankyní, protože v jeho rámci hovořila o náplni své práce velmi podrobně a dle mého názoru i zajímavě. Jsem rád, že se má volba mediálně málo známé poslankyně, která byla do Poslanecké sněmovny vybrána poprvé, osvědčila.
Co se týče návštěvy jednání zahraničního výboru, byl jsem mírně zklamán tím, že někteří poslanci se nijak nezapojovali do diskuse a nevyvíjeli žádnou aktivitu. Tato neaktivita se také v reportáži projevila, proto jsem měl obavy, aby to poslance nevykreslovalo spíše v negativním světle. Nakonec jsem se ovšem ztotožnil s názorem politologa Šaradína, podle kterého je hodnocení takového přístupu složité. Podle něj někdy poslanec nemusí promluvit, udělá třeba pět výborných expertíz a přenechá diskuzi někomu jinému. Někdo naopak hovoří hodně a žádnou expertízu neudělá. Jsem přesvědčen, že s tímto vědomím je potřeba přistupovat obecně k práci poslanců, což se prostřednictvím svých textů snažím sdělit i čtenářům.
7. Použité zdroje a literatura
Jílek, V., Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů, Univerzita palackého v Olomouci, Olomouc 2009.
Wintr, J., Česká parlamentní kultura, Auditorium, Praha 2010.
Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
Vypracoval: David Budai
Konzultant projektu: Ing. David Macháček
POZNÁMKY
[1] http://multimedia.ihned.cz/video-starsi/video-starsi/c1-48543740-kafe-a-pak-rychle-do-snemovny-stravili-jsme-den-s-mladou-poslankyni
[2] http://www.veciverejne.cz/den-s-poslancem.html
[3] Srov. Jílek 2009, str. 79-80 a 96-97.
[4] Jílek 2008, str. 89.
[5] Jílek 2008, str. 95-96.
[6] Jílek 2008, str. 95.
[7] Jílek 2008, str. 101.
[8] http://www.psp.cz
