Rozvoj techniky v českých knihovnách

1. Úvod
Knihovny mají ve společnosti velmi důležitou funkci. Kromě té základní, kterou je půjčování knih, jsou jimi také různé informační služby a edukace obyvatelstva. Jejich služby využívají především studenti Vysokých škol pro své studium. Je to ale i oblíbené místo dalších různých společenských skupin. Do knihovny mohou chodit lidé bez ohledu na vzdělání a společenské postavení. Mohou sem chodit všichni, kdo si chtějí půjčit knihu, kterou by si rádi přečetli a nemůžou nebo si ji nechtějí pořídit domů.
Knihovny se v historii vyvíjely. Vnější okolnosti je ovlivnily a ony byly často nuceny se přizpůsobit společnosti a stále se vyvíjejícímu světu. Je tedy jasné, že i boom v podobě technických vymoženosti zasáhl i je. Jak moc a co za tím stálo, jsem se snažila zmapovat ve své práci.
Prostředí knihovny je pro mě velmi důležitým místem a v mém životě hraje velkou roli. Chodím sem nejenom za zábavou ale i pro materiál, který využívám ke svému vzdělávaní a to i k samostudiu. Knihovna je pro mě velkou studnicí vědomostí a jsem opravdu ráda, že taková instituce existuje. Všech, kteří zde pracují si vážím a děkuji jim za vše, co pro mě udělali.

2. Cíl práce
Ve své práci jsem se zaměřila na vývoj techniky v českých knihovnách. Především jsem pracovala s městskými knihovnami v Hradci Králové a Olomouci. Ty jsou si demograficky velice podobné, a proto se s jejich údaji velice dobře pracovalo. Často bývají proto srovnávány jen mezi s sebou a samotné knihovny těchto údajů využívají k budoucím strategickým krokům. Proto mi přišlo adekvátní pracovat zrovna s těmito dvěma.
Chtěla jsem zmapovat využití techniky v knihovnách a její dopad na ně a jejich fungování. Sledovala jsem historický vývoj a s ním i vývoj techniky, který ovlivňoval chod knihoven stejně jako chod zbytku společnosti. Projekt obsahuje čtyři různé články, které jsou věnovány tomuto tématu. Jelikož to je ale obsáhlé a je možné uchopit ho opravdu různě, zaměřím se hlavně na ty nejnovější technologie jako jsou elektronická čtečka a radiofrekvenční technologie. Chtěla bych čtenáře seznámit v kostce s tím, co se v knihovnách od dob zavedení internetu změnilo, jaké služby díky tomu mohou nabízet a co nabízí v současné době výše uvedené technologie.
Mým záměrem je napsat články, které budou čtivé a zaujmou širokou veřejnost. Proto se odkláním od odborného stylu, který je pro ni příliš složitý a navíc se nepovažuji za odborníka na techniku, abych mohla téma v tomto stylu adekvátně zpracovat. Přiznávám se, že bych si ani na tento úkol netroufla. Bylo by totiž nutné znát opravdu dobře terminologii tohoto oboru a zajisté bych musela ke své práci požádat o radu odborníka. Já jsem ale dala přednost stylu psaní, který spíš čtenáře pobaví a informuje ho na základě mých zkušeností.
Stylisticky se tedy budu spíše pohybovat v publicistické sféře, jelikož mi dovoluje větší volnost v použití jazykových prostředků a čtenářům je bližší. Může se v ní více objevit subjektivní názor na věc, ba dokonce je zde často vyžadován. Každý z článků bude stylově jiný a bude se zaměřovat na jinou část tohoto tématu.
Článkem, který má mít rozsah 6000 znaků, byla bych ráda, kdyby se stal rozhovor s knihovnicí, která pracuje v knihovně již dlouho a na vlastní kůži si prožila, co to obnáší, když se musí naučit něco nového. Dva kratší (3000 znaků) bych chtěla věnovat žánrům ve stylu fejetonu, úvaze či anketě. Myslím tím takové útvary, které mohu vytvořit na základě vlastní zkušenosti a nemusím do nich vkládat žádné informace odbornějšího rázu. Ten nejdelší, který má mít rozsah 12 000 znaků, bych si představovala jako analytický článek, ve kterém bych knihovny navzájem porovnala. Zde již budu muset využít odborné informace, aby můj článek působil věrohodně a jeho přečtení čtenáři k něčemu sloužilo.
Co se týče zdrojů budu primárně pracovat s webovými stránkami jednotlivých knihoven a komunikovat s jejich pracovníky, pokud budou ochotni se mnou spolupracovat. Pokusím se vyhledat odbornou literaturu, která by mi napomohla vysvětlit moderní technologie. A pak budu samozřejmě spoléhat na své zkušenosti a znalosti v této oblasti. Doufám, že se vše, co jsem si dala za úkol, povede a odrazí se to tak v mé práci.

3. Zdůvodnění volby tématu
Téma jsem si zvolila z několika důvodů. Tím prvním bylo, že knihovny jsou pro mě jednou z nejdůležitějších kulturních institucí ve společnosti a přináší lidské civilizaci důležité poznatky, díky kterým se člověk vzdělává. Druhý důvod je studium mého druhého oboru. Česká filologie se zaměřuje na český jazyk a vše, co se ho týká. Je tedy zřejmé, že knihovny zde mají také svou úlohu. Vývoj literatury a knihoven je velice úzce spjatý. Chtěla jsem tedy do tohoto tématu proniknout hlouběji a poznat, co všechno stojí za tím, než se kniha dostane do rukou čtenáře nebo jak vypadá den obyčejné knihovnice dnes a jak vypadal zhruba před třiceti lety. Třetím důvodem je má láska ke knihám. Cokoliv, co se jich týká, mě zajímá. Proto pro mě bude zajímavé sledovat vývoj techniky, která ovlivňuje i vývoj knih a knihoven. Kniha často byla zavrhována pro nové vynálezy, ale své postavení ve společnosti nikdy neztratila. Stále se drží ve velké oblibě a myslím si, že do budoucna žádná velká změna nepřijde. Čtvrtým důvodem je aktuálnost tématu. Radiofrekvenční technologie je stále novinkou na trhu a co se týče České republiky je stále víceméně neprobádaným územím. Chtěla jsem se tedy sama dozvědět, co stojí za tzv. self-checkem a jak vlastně celá technologie funguje. To bych se pak snažila vysvětlit i svému čtenáři.
Posledním důvodem je také má žurnalistická specializace. Co se týče té profesní – absolvovala jsem v druhém ročníku psanou žurnalistiku. Psaní mi bylo vždy blízké, a tak jsem měla v tomto ohledu jasno. Tématicky jsem pak sáhla po kulturní specializaci, jelikož mi je tento obor blízký a já bych se mu ráda v budoucnu věnovala. Vzhledem k danému omezení, jsem chtěla nalézt téma, které by mohlo být zajímavé dnes, ale i za několik let. A jelikož patří mezi mé záliby čtení knih a v knihovně jsem více než doma, bylo už jen nutné doladit detaily, co se týče konkrétního zaměření.

4. Zdroje / stav problematiky
Nenašla jsem žádný projekt, který by se této tématice věnoval. Velice detailně ale zpracovala rozvoj techniky Helena Macurová v sérii článků Možnosti využití technologie radiofrekvenční identifikace v knihovnách, která postupně vycházela v Knihovnickém zpravodaji Vysočiny. Zde detailně popisuje možnosti využití této technologie ve světě i v České republice. V úvodu popisuje funkci uvedené technologie a postupně se dostává i k detailnějším informacím, jakou jsou například podrobný popis přístrojů, které se v této oblasti využívají i výčet knihoven, kde už tato služba běžně funguje. Na konci každého ze čtyř článků je vždy uveden velký počet webových odkazů a různých statí a článků, se kterými autorka pracovala. Je tedy možné problematiku prostudovat opravdu důkladně.
Na Univerzitě Karlově v Praze napsala na toto téma diplomovou práci Petra Pazdziorová, která se jmenuje Radiofrekvenční technologie v knihovnách. Věnuje se této technologii, představuje její výhody a nevýhody. Autorka si dala za cíl pomoci pracovníkům v knihovnách se zorientovat v nových technologiích. Podmětem k této činnosti se stal sborník konference Knihovny současnosti 2005, kde bylo téma často zmiňováno, ale nebylo dostatečně zpracováno. Již autorka diplomové práce narazila na problém, že neexistuje žádná odborná literatura, která by se tomuto tématu věnovala. Je to proto, že téma je stále nové a využití této technologie taktéž.
Kromě těchto dvou velkých prací vyšlo mnoho různých krátkých statí v odborných publikací a mnoho informací lze také nalézt na stránkách prodejců této technologie. Jelikož ale k mému účelu postačily dvě výše zmíněné, nepoužila jsem informace z nich.
Články, které by se věnovaly činnosti knihoven, se v médiích objevují spíše sporadicky a jsou spíše zaměřeny na jejich aktivity, které jsou něčím výjimečné, např. Noc s Andersenem apod. Tématicky jsou tedy spíše zaměřeny na samotné knihy a společenské akce, které knihovny pořádají než na technickou stránku věci. O využití techniky jsem ale žádný podobný nenašla.

5. Ideový plán
V mé práci chci dosáhnout toho, aby si čtenář představil, jaká práce a úsilí stojí za tím, než se mu kniha dostane do rukou, jak pracuje knihovník a co všechno se muselo udělat, než se stav knihoven dostal až sem, a co všechno je ještě potřeba do budoucna udělat, aby jejich služby byly opravdu dokonalé a byly dostupné nezávisle na časovém období a lidském faktoru. Největším problémem v českém prostředí jsou finance. Jejich absence brání tomu, aby mohly knihovny využívat nejnovější technologie, jakou využívají knihovny po celém světě. I na to chci ve své práci poukázat.
Chtěla bych také svého čtenáře pobavit a donutit ho, aby se zamyslel nad otázkami, které jsou zde položené.
Moje práce bude sestavena ze čtyř článků různého rozsahu, který jsem již zmiňovala výše. Budou spíše populárně – naučeného charakteru. Kromě té stránky, která má čtenáře něco naučit, zde bude přítomen i prvek zábavný. Svou prací chci čtenářům přinést informace, o kterých třeba slyší poprvé, nenásilnou formou a přimět je tak, aby si v případně zájmu o toto téma, vyhledali další informace. Postupovat budu dle vytyčených cílů a v případě potřeby budu upravovat podobu cílových článků.

6. Postup práce
V práci jsem využila i svou osobní zkušenost s tématem. Obě knihovny jsem navštěvovala, znám tedy jejich řád i některé zaměstnance, kteří zde pracují. Díky tomuto faktu se mi na práci lépe pracovalo a já mohla snadněji získat informace, které jsem potřebovala.
V první řadě jsem si rozvrhla, co byl měl ten který článek obsahovat a jakým útvarem by se měl stát. Poté jsem kontaktovala osoby, které mi při mé práci velice pomohly. Jedná se o ředitelku Knihovny města Olomouc RNDr. Lenku Pruckovou a Lenku Holou – vedoucí odboru služeb v Knihovně města Hradce Králové. Na druhou zmíněnou ženu jsem dostala kontakt od paní ředitelky Mgr. Barbory. Ta byla taktéž velmi vstřícná a vyšla mi vstříc. Všechny dámy mi ochotně odpovídaly na položené dotazy a vnukly mi další nápady, které jsem pak při realizaci projektu využila.
Původně jsem totiž do své série článků chtěla zařadit reportáž, při které bych sledovala cestu knihy až do rukou čtenáře. V případě Hradce Králové mohla být tato cesta ještě do loňského roku poměrně zajímavá, jelikož knihovna vlastnila meziměstské sklady, a pro knihy se tak muselo jednou za čas jezdit automobilem. V současné době ale jsou již na tom obě knihovny stejně. Mají dostatečně prostory pro sklady ve vyhovující vzdálenosti – tzn. ve stejné budově jako sídlí samotná knihovna, tudíž se zajímavé téma stalo banálním a nudným a já ho byla nucena vypustit. Mé nápady se vyvíjely v průběhu realizace. Často tomu napomohly informace, které jsem se dozvěděla od již zmíněných dam nebo zde zapůsobila má nevíra v zajímavost tématu. Vyloučila jsem tak i anketu, která by se čtenářů knihoven ptala, jestli používají nabízené čtečky a co na ně říkají. Tento útvar bývá mezi čtenáři oblíben, ale co se týče mého tématu, přišlo mi nakonec vhodnější napsat reportáž, do které mohu vložit více osobního názoru a zkušeností, které jsem při realizaci posbírala. Změnu jsem udělala i co se týče úvahy. Původně jsem chtěla napsat fejeton na téma kniha a její úpadek. Napsat dobrý fejeton ale je velký problém, a tak jsem po dohodě se svým vedoucím práce, zvolila útvar, který mi dal více prostoru a já byla schopna naplnit jeho kritéria.
Prvním článkem, na kterém jsem pracovala, bych rozhovor s Lenkou Holou. Ta v knihovnickém prostředí pracuje třicet sedm let a za tak dlouhou dobu svého působení zde vystřídala různé pozice i různé pobočky. Na rozhovor jsem se náležitě připravila. Připravila jsem si rámcově otázky a věděla jsem, jak chci, aby byl rozhovor strukturován. Měla jsem představu o jeho začátku i konci. Zjistila jsem si i nějaké informace, na kterých jsem chtěla rozhovor stavět. Celé interview probíhalo bez problémů. Paní Lenka Holá je velice výřečná osoba, a tak nebylo nutné si vymýšlet další otázky. Naopak jsem mnoho z jejích odpovědí musela krátit a vypouštět, abych zachovala alespoň částečně poměr dialogu. Lenky Holé jsem se neptala pouze na její profesní kariéru v knihovně, ale i na osobní život a její názor na budoucnost knih. Její cesta za místem snů nebyla vůbec snadná a musela se k němu dostat přes velké překážky. Velkou zajímavostí je, že vystudovala technický obor. Poté, co jsem se tento fakt dozvěděla, přišlo mi to úsměvné. Já píši práci na téma Rozvoj techniky v českých knihovnách a narazím na knihovnici, která má s technikou velké zkušenosti. Chtěla jsem tak čtenáři co nejvíce přiblížit osobnost, se kterou jsem se měla tu čest seznámit. Je to velice svědomití, pracovitý člověk, který má rád svou práci, knihy a samozřejmě svou rodinu. V průběhu našeho rozhovoru jsem se často musela doptávat na informace technického a organizačního rázu.
Jelikož je Lenka Holá v oboru dlouho sypala názvy různých dokumentů tak rychle, že jsem často nepochytila ani jejich název, na tož jejich pravý význam pro její práci. Proto jsem jí často musela zastavovat a chybějící znalosti doplňovat. K zapisování jsem používala přinesený notebook a často i obyčejný papír a tužku. Když jsem pak rozhovor zpracovávala, musela jsem některé odpovědi upravit – hlavně tedy zkrátit a vypustit informace, které nebyly k danému tématu a do struktury rozhovoru se nehodily. Ve chvíli, kdy jsem byla se svou prací hotová, zaslala jsem jí paní Holé k autorizaci. Ta si ochotně rozhovor přečetla a navrhla pár úprav. Jednalo se spíše o drobná slovní spojení, která jí vadila. K žádnému velkému zásahu nedošlo.
Druhým článkem byla reportáž, na které jsem se dohodla s paní ředitelkou v Olomouci. Ta mě odkázala na jednoho ze svých zaměstnanců a to na Martina Benčíka, který je tím, kdo zde vede Internetové centrum. Nejdříve jsem chtěla udělat reportáž z klasického počítačového kurzu pro veřejnost, když jsem se ale dozvěděla o kurzu pro seniory, svůj záměr jsem změnila a nelitovala jsem. Reportáž se psala skoro sama. Hodina, které jsem byla svědkem, utekla rychle. Byla zajímavá, Benčík věděl, o čem mluví, a přítomné dámy se dobře bavily. V článku jsem se pak snažila zachytit podstatu celého kurzu. A to, že i staří lidé mají zájem o moderní svět a chtějí se stále učit něčemu novému. Celý život nás obklopují technické vymoženosti, které se ale neustále zdokonalují a ne každý z nás má možnost tento vývoj sledovat. Tím, že knihovna nabízí možnost zdarma se vzdělávat v počítačové gramotnosti, dává mnoha lidem šanci začít ve svém životě jakoby znovu. Na práci jsem tentokrát pracovala sama. Martina Benčíka jsem se jen po skončení jeho hodiny zeptala na základní informace, ale v reportáži nakonec nebyly vůbec podstatné.
Třetí článek jsem věnovala úvaze nad životností knihy a její možnou budoucností. Zde jsem vytyčila hlavní problémy rozvíjející se moderní společnosti. Neustále pracující lidi s jejich stále kratším volným časem a neustále zvětšující se nabídkou zábavy. Je možné, že kniha přestane být vyhledávanou činností nebo také ne. I tuto otázku jsem si položila a snažila jsem se na ni nalézt uspokojivou odpověď.
Čtvrtý a zároveň nejdelší článek má analytickou povahu. Porovnávala jsem zde Knihovnu města Olomouc a Knihovnu města Hradce Králové. V úvodu jsem chtěla čtenáře seznámit s jejich historií, postupným vývojem a samozřejmě se zapojením techniky v jejich běžném provozu. Dále jsem se pak věnovala různým technologiím, které knihovny využívají a které by časem využívat mohly. Některé z nich jsou totiž pro Českou republiku časově náročné a zatím tedy nedostupné. K analýze jsem využila statistiky, které mi zpřístupnila paní Lenka Prucková. Jedná se o čísla z roku 2011, jelikož čísla z roku 2012 budou k dispozici až na konci dubna roku 2013. V tabulce jsem mimo Knihoven z Olomouce a Hradce Králové nalezla i celostátní průměr a tudíž mohla sledovat, kde se knihovny pohybují. Tento článek mi dal nejvíce práce. Nejtěžší bylo zorientovat se ve statistické tabulce a uvědomit si, co která čísla znamenají a jaký to má dopad na jejich fungování, případně na čtenáře a možné financování.
Před každým článkem, který jsem se chystala napsat, proběhla i určitá příprava. Šlo většinou o rešerši informací. V tomto případě mi hodně pomohla série článků od Heleny Macurové.
Celá práce je svým zaměřením spíše publicistická. Proto jsem si mohla dovolit odlehčenější jazykový projev, který však stále dodržuje normu a styl psaní jednotlivých žánrů, které jsem použila. Články vznikaly nezávisle na sobě, jelikož se každý věnuje tématu z jiného úhlu. V jednom případě jsem využila informace, které jsem se dozvěděla při rozhovoru s Lenkou Holou pro analytický článek. Jinak jsem pracovala vždy s uvedenými prameny a zdroji.
Co se týče časového horizontu mého projektu vznikaly články postupně. Začala jsem pracovat v prosinci 2012 a skončila v březnu 2013. Z počátku moje práce spočívala v kontaktování osob, které by mi s prací pomohly a samozřejmě vyhledávání informací a možné literatury. Rozhovor s Lenkou Holou vznikl v lednu 2013, dva kratší články pak v únoru téhož roku. Nejdelší časový interval si vyžádal analytický článek v rozsahu 12 000 znaků. Ten vznikal v průběhu měsíců února a března. Verze, které jsem nakonec odevzdala rozhodně nebyly prvními a stojí za nimi velké škrtání a přepisování.

7. Sebehodnocení
Myslím si, že jsem cílů, které jsem si na začátku vytyčila, dosáhla. Mé články měly čtenáře hlavně pobavit. Tento fakt nemohu posoudit osobně, ale doufám, že se mi to podařilo. V hlavním analytickém článku jsem čtenáři chtěla přinést informace o knihovnách v Hradci Králové a Olomouci a využití moderní technologie v knihovnách v celé naší republice. Kromě toho jsem tam přidala i porovnání se světem, kde se již technologie poměrně dlouho využívají. Tím článek dostal svou strukturu a nakonec obsahuje více informací než jsem původně chtěla. Téma je ale tak obsáhlé, že jsem nemohla zdaleka popsat všechny jeho aspekty. Myslím si ale, že v budoucnu by na můj projekt šlo snadno navázat a rozvinout ho do větších detailů. Jelikož jsem se zaměřila pouze na dvě knihovny v České republice, stálo by jistě za to zmapovat situaci ve všech knihovnách naší země a nebo je porovnat s jinými ve světovém měřítku.
Snažila jsem se vytvořit čtyři navzájem odlišné články, které mají za úkol čtenáře hlavně pobavit, ale i informovat a v nespoledním řadě ho donutit se zamyslet nad položenými otázkami. A myslím si, že jsem tento záměr splnila. Informace, které jsem ve svých článcích čtenáři poskytla jsou dobrým základem pro další samostudium tohoto tématu, ale postačí i pro čtenáře, kteří se nad tím jen zamyslí. Můj projekt nenabízí žádná řešení, spíše má podnítit k diskuzi nad daným tématem. Nejsem si úplně jistá zda všechny části mají dostatečnou žurnalistickou hodnotu, ale to nemohu objektivně posoudit, a tak případný soud nechávám na erudovanějších persónách.

8. Literatura
O tématu, které jsem zpracovávala neexistuje žádná odborná literatura. Vývoj techniky je víceméně zaznamenán v historii samotných knihoven, a tak jsem často pracovala s informacemi, které jsem našla na jejich webových stránkách. Literatura, která by o tomto tématu hlouběji pojednávala, existuje pouze v případě nejnovějších technologií – jako je radiofrekvenční technologie a čtečka knih. Ty jsem ale ke svému účelu nepotřebovala, a tak jsem využila pouze diplomovou práci a populárně – naučnou sérii článků. Pro informace o knihovnách jsem využila své kontakty Lenku Holou a Lenku Pruckovou a samozřejmě jejich webové stránky. Pro formální stránku věci jsem pak použila základní příručky s žurnalistickou terminologií.

Použité zdroje:
Jílek Viktor: Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
Jílek, V.: Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a jinojazyčných vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.
Jirásek, O. a kolektiv: Pravidla českého pravopisu. Brno: Cpress,2009.
Pazdiorová, P.: Radiofrekvenční technologie v knihovnách. [Radiofrequency technology in libraries]. Praha, 2006.

http://kzv.kkvysociny.cz/archiv.aspx?id=1046&key=Možnosti využití technologie radiofrekvenční identifikace v knihovnách

http://www.knihovnahk.cz/

http://www.kmol.cz/

Od doby, kdy kniha poprvé spatřila světlo světa, uběhlo již mnoho let. Čtení se stalo velkým fenoménem a knihy byly vyhledávaným zbožím. Četli všichni – mladí i staří, lidé jakéhokoliv vyznání i vzdělání. Bohatství člověka se posuzovalo podle toho, kolik knih vlastnil. Pak ale přišlo 20.století a s ním vývoj technických vymožeností, které ukrojili podstatný díl z volného času lidí. Člověk se více začal dívat na televizi, poslouchat rádio či brouzdat po internetu, protože to bylo zajímavější a hlavně jednoduší. Kniha pak byla často odsuzována k zániku. Můžeme se tedy ptát, zda je opravdu kniha už jen artefaktem, který připomíná historii? Je možné, že v budoucnu už knihy nebudou existovat? A proč by vlastně kniha měla zaniknout?
Myslím si, že taková katastrofa není možná. I když si člověk místo knihy může příběh nechat převyprávět filmem, i když existují elektronické čtečky, tak je stále dost lidí, kteří knihy čtou a v žádném případě by ji nevyměnili za chladný stroj. Každý, kdo rád čte, vám vyjmenuje nejméně deset důvodů, proč je kniha lepší než film a nebo v dnešní době tak oblíbená čtečka. Co se týče filmu, jsou tyto důvody zřejmé. Když člověk čte, sám vstupuje do příběhu a vytváří si pomocí své fantazie podobu postav i okolí, ve kterém se pohybují. Jen on ví, jak vypadá svět, který si stvořil. Naopak film divákovi naservíruje vše na stříbrném podnose a ten se pak nemusí snažit o to, aby o příběhu alespoň trochu přemýšlel. Navíc je film podle knih často zkreslený. Je upravený, aby diváky víc bavil, aby v něm bylo více akce a vzrušení. Přitom ale často dochází k tomu, že se stane přesný opak. Kniha také člověku poskytuje velký zdroj nových slov a slovních spojení. Pomocí čtení se člověku rozšiřuje slovní zásoba a on tak může komunikovat snáze se svým okolím. Nehledě na to, že pomocí knih se člověk také učí. Je pravda, že mnoho informací si můžeme najít na internetu, ale není více vzrušující přečíst si životopis autora jako příběh než jen v holých bodech?!
A čtečka?! Milovníci moderních technologií by mi určitě předložili vědou podložená fakta, proč dát přednost knize v elektronické podobě. Vidí v ní tolik výhod, jako já vidím výhod v obyčejné knize. Když v rukou držím velmi starou knihu, je to jako bych držela kus historie. Je to odkaz našich předků. Je to kouzlo, které mě pohltí. Ve chvíli, když dostanu jakoukoliv knihu, přivoním si k ní. Vůně tiskařské barvy je něco neskutečného. Zvuk stránek, které otáčím, je hudbou pro mé uši. Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, abych knihu vyměnila za čtečku. Co je úžasného na tom, že mohu s sebou nosit až dvě stě knih naráz, když stejně vždy čtu jen jednu?! A že je levnější? Myslím si, že lidé utrácí za větší hlouposti než jsou právě knížky.
Domnívám se, že na světě existuje více takových lidí jako jsem já a nedovolí, aby knihy byly odstraněny z povrchu zemského. V historii už se o to mnoho lidí pokusilo, když se pálily nežádoucí autoři, ale stejně se našli ti, kteří je i pod hrozbou ztráty života chránili a pečovali o ně, dokud nepřišel čas, aby zase mohly být čteny. Myslím si tedy, že kniha má stále co nabídnout i modernímu člověku a že rozhodně ještě nenastal její konec. A v skrytu duše doufám, že se tomu tak nikdy nestane.

Lenka Holá (57 let) má vztah ke knihám už odmalička. Četla všude a všechno a jejím největším trestem bylo, když za špatnou známku nemohla do knihovny. Povídala jsem si s ní o tom, jak se práce v knihovně změnila a v čem je pořád stejná.

Jak jste se dostala ke své pozici – vedoucí všech vedoucích?
Už od první třídy jsem věděla, co chci dělat. Toužila jsem se stát knihovnicí. Díky mé starší sestře, která ve mně lásku ke knihám probudila, jsem si věřila a zúčastnila se různých literárních a recitačních soutěží. Ve svých 13 letech jsem skončila na druhém místě v celostátní soutěži o nejlepší čtenářský deník. Když jsem se v 9. třídě chtěla hlásit na knihovnickou školu, otevírali ten rok jen jednu třídu o 30 žácích v Praze, proto jsem se nechala přesvědčit rodiči a vystudovala Střední průmyslovou školu textilní, obor tkalcovství. Poté jsem začala studovat Pedagogickou fakultu v Hradci a seznámila se se svým budoucím manželem. Jeho maminka pracovala v té době v antikvariátu a díky tomu jsem zjistila, že je volné místo v jedné z poboček okresní knihovny v Hradci Králové (nyní Knihovny města Hradce Králové). Odešla jsem z vysoké školy a začala pracovat v knihovně.

To byla dlouhá cesta, než jste se dostala k tomu, co jste chtěla dělat.

Byla, ale já jsem věčný optimista a věřila jsem v to, že jestli je mi to dané, povede se to. A díky technickému vzdělání si umím spoustu věcí spravit sama, například vyměnit vodovodní baterii. I když pro mě jako humanitně zaměřeného člověka bylo těžké spočítat, kolik zubů musí mít ozubené kolo, aby se něco točilo.

Pracovala jste tedy nejdříve na obyčejné pobočce. Jak jste se ale dostala až sem?
Začínala jsem v roce 1976 jako řadová knihovnice na tehdy největší pobočce na Pražském Předměstí. Dálkově jsem si musela dodělat Střední knihovnickou školu a snad i díky své píli jsem se v roce 1986 stala vedoucí pobočky Pražské Předměstí. Tato pobočka se v roce 1996 přestěhovala, ale to už jsem tam nebyla, v lednu roku 1994 jsem nastoupila jako vedoucí Ústřední půjčovny. Od roku 2010 zastávám vedle funkce vedoucí Ústřední půjčovny ještě funkci vedoucí odboru služeb. Jsem taková vedoucí vedoucích (smích).

Co Vaše pozice obnáší?
Mám na starosti nákup knih pro Ústřední půjčovnu – a to už celých 20 let. Dohlížím na ostatní pobočky, jestli vše funguje, jak má. Zajišťuji pro pobočky knihovnické pomůcky a další spotřební materiál. Domlouvám se s vedoucími poboček na personálním obsazení, dovolených, plánech práce a podobně. Objednávám také veškeré časopisy a noviny, které knihovna odebírá. Zároveň také pracuji v Ústřední půjčovně. Jsem takový Ferda mravenec - práce všeho druhu.

Co vás na vaší práci baví?
Všechno. Opravdu. Líbí se mi ta různorodost. Nemohla bych celý den sedět sama v kanceláři. Občas tomu tak je, když každý měsíc vyplňuji statistický deník, ale pak je tu hlavně ta práce s lidmi. Čtenáři jsou většinou dobře naladěni – opravdu se moc často nestává, že by mě někdo rozladil. Líbí se mi také, že mám přístup k takovému množství informaci a to mi dává i velký přehled. Knihovník totiž musí znát od všeho trochu. Musí se vyznat v tom, jaký je rozdíl mezi gotikou a renesancí, kdy byla bitva na Bílé hoře nebo co je to holocaust. Knihovník by měl lidem umět poradit, měl by vědět, kde požadovanou informaci hledat. Knihovník není odborník na všechny vědní obory, ale musí mít všeobecný přehled. A to je to, co mě na mé práci baví, že mám možnost se kdykoliv dozvědět něco nového o tom, co mě zrovna zajímá.

Jak fungovala knihovna dříve a jak v současné době? Proběhly velké změny?
Dříve bylo u všeho více papírování. Na vyhledávání knih byly lístkové katalogy, knihy měly vlastní knižní lístky, na které se zaznamenávaly výpůjčky, upomínky se musely psát ručně a posílat poštou. Dnes je vše snazší.
Čtenáři se dříve divili, proč otevíráme až v 10 hodin. Mysleli si, že si ráno čteme. My jsme ale museli obstarat spoustu důležitých věcí. Když přišly nové knihy, musely se zařadit katalogizační lístky, kde byl uveden autor, název díla a zařazení do kategorie, lístek se musel zanést do jmenného katalogu, poté do názvového katalogu a naučná literatura také podle MDT do systematického katalogu. Vše se psalo ručně, takže to zabralo opravdu velké množství času. Ručně jsme také evidovali statistiku toho, co se půjčilo, zvlášť se vykazovala díla klasiků marxismu - leninismu, naučná literatura, beletrie a periodika.

Statistika? Z jakého důvodu?
Statistiky se vedou dodnes. Jsou to výsledky naší práce, na základě statistiky se můžeme porovnávat s ostatními knihovnami, vidíme jaká je návštěvnost jednotlivých půjčoven, o jaký druh literatury je zájem a v neposlední řadě je to také důležitý údaj pro našeho zřizovatele. Dnes vám statistiku z větší části dělá automaticky počítač. V 80. letech jsme třeba museli zvlášť vykazovat věkovou skupinu čtenářů od 15 do 18 let. Jmenovalo se to péče o dospívající mládež. Takže jsme najednou měli tři statistické deníky na tři věkové skupiny. Děti do 15 let, dospívající mládeží a dospělí. Kromě statistiky jsme také ručně dělali sociologický průzkum, aby se zjistilo, jaké je vzdělanostní a věkové složení našich čtenářů. Dříve se také u čtenářů do přihlášky uvádělo kromě klasických osobních údajů i povolání. Tyto sociologické průzkumy se ze stejných důvodů provádějí pravidelně i dnes, ale s pomocí počítače.

To byla spousta papírování.
Ano, každé ráno začínalo statistikou půjčených dokumentů, evidencí došlých novin a časopisů, rovnáním půjčovny, řazením katalogů. Někdy mě samotnou udivuje, jak jsme to všechno stíhali.

Čtenář tedy přišel do knihovny a založil si průkazku a co bylo dál?
Kromě průkazky jsme mu museli vystavit dva kartotéční lístky. Jeden byl jmenný a druhý číselný. Kdyby svou průkazku ztratil nebo zapomněl, tak abychom ho dokázali najít a případně mohli vystavit novou průkazku. Zajímavý byl také systém upomínek.

Co může být zajímavého na upomínkách?
Dnes máte poplatek za upomínku paušálně. První upomínka je dvacet, druhá třicet a třetí padesát korun. Dřív ale kromě pevné částky byla počítána ještě částka z prodlení z každé knihy. Takže knihovník si zopakoval i násobení. Samozřejmě se vše muselo zaznamenat do výběrčího archu a dát čtenáři podepsat.
.
Bylo pro vás těžké přejít na nový systém, naučit se s počítačem?

Tahle změna přišla v roce 1994, ale těžké mi to nepřišlo. Hned čtyři roky na to jsem si pořídila počítač i domů. Nejsem sice žádný odborník, ale základní uživatelské funkce zvládám. Při přechodu na počítačový systém jsme prošli i kurzy Excelu a Wordu. Počítač mám opravdu ráda. Jelikož mám díky své práce málo času, snažím se většinu věcí vyřídit přes internet. Nakupuji tam i platím účty. A ráda si volám se svými vnoučaty přes skype.


Dá se tedy říct, že vám tenhle systém usnadnil práci?
Ano, je to tak. Díky počítači práce ubylo a já i mé kolegyně a kolegové se tak více můžeme věnovat čtenářům, vidíme, jestli už člověk knihu někdy četl nebo jaký druh literatury čte a snáze mu tak pomůžeme něco vybrat. Technika vám i umožní rezervaci knih – pohodlně z domova. To dřív nešlo. Rezervované knihy si knihovnice musela pamatovat, a tak často docházelo k nedorozuměním. Vše se zautomatizovalo, ale opravdu za tím stojí velký kus práce.

To věřím. Jak dlouho tento přechod trval?
Dá se říct, že přípravy na plnou automatizaci trvaly přes deset let. To, že dnes knihy už jen skenujeme je opravdu fajn, ale někdo musel vytisknout čárové kódy, nalepit je do knih a nakrmit počítač všemi daty. To se bohužel samo udělat nemohlo. (smích) K plné automatizaci na všech pobočkách knihovny došlo až v roce 2011. Nejdříve začala Hudební knihovna, v roce 2004 Ústřední půjčovna a pak se postupovalo od větších poboček až k těm nejmenším. Jedna jede ale stále na starý lístkový systém. Jsou to Piletice, kde je zaregistrovaných pouze 17 čtenářů, takže automatizace zde opravdu nemá smysl.

Jak vidíte budoucnost knihoven?
Jak už jsem řekla, jsem optimista. Takže v psané slovo věřím. Budoucnost knihovny je úzce spojená s budoucností knihy. A já si nemyslím, že by kniha tak rychle ztratila na své kráse. I v dnešní době je dost čtenářů, takže věřím, že podoba klasické knihy ještě dlouho nezanikne. Vždycky budou existovat lidi, kteří knihu budou mít rádi. Není to totiž popsaný papír. Má to své kouzlo. Vezměte si ilustrace a nebo tu vůni nové a nebo hodně staré knihy. To se neomrzí.

Městské knihovny patří mezi velmi důležité kulturní instituce každého města. Kromě půjčování knih poskytují i další služby, které často obyvatelé daného města využívají při každodenních úkonech (veřejně přístupný internet), dále pak knihovny pořádají kulturní a zábavné akce (besedy, setkání s autory apod.) a v neposlední řadě jsou zde činnosti, které mají erudovaný ráz (počítačové kurzy).
Ve svém článku se budu zabývat vývojem techniky knihoven v českém prostředí a zaměřím se hlavně na ty v Hradci Králové a Olomouci, jelikož jsou si v mnohém podobné a lze na nich demonstrovat mnoho faktů.
Vývoj technologie se dotkl všech oblastí lidské činnosti, a tak je zřejmé, že se nevyhnul ani knihovnickému prostředí. Změny zde ale přicházejí pomaleji než v ostatních oblastech, jelikož nejnovější technologie stojí dost peněz a knihovny jich nemají nazbyt.

Knihovny a jejich historie
Nejprve bych chtěla čtenáře stručně seznámit s historickými fakty obou knihoven, které souvisí právě s rozvojem techniky. Co se týče historického vývoje jsou si knihovny velice podobné. Ta v Olomouci vznikla v roce 1889 jako důsledek boje mezi německou většinou a českou menšinou v Olomouci. V roce 1993 zde byla zavedena knihovnická počítačová síť a jednotlivé provozy se začínají automatizovat, tzn. všechny údaje jsou převáděny do elektronické podoby. Díky tomuto faktu tak knihovníkovi odpadá spousta práce a vzniká tak čas, který může věnovat čtenářům. Od května 2001 zde pak funguje Internetové centrum, které poskytuje především veřejně dostupný internet, ale i mnoho kurzů, které jsou určeny především minoritním sociálním skupinám jako jsou nezaměstnaní, důchodci a ženy na mateřské dovolené. Dnes Knihovna města Olomouce vlastní přes tři sta tisíc knihovnických jednotek a má dvanáct tisíc čtenářů.
Knihovna v Hradci Králové vznikla v roce 1896. Ale již dva roky před tím se začal budovat knihovnický fond. Od roku 1992 začíná i v hradecké knihovně elektronizace. Kromě veřejně dostupného internetu, který je povinný ze zákona pro každou veřejnou knihovnu, vlastní knihovna v HK i hudební knihovnu a zvukovou knihovnu pro nevidomé. Půjčovna hudebnin a hudebních nosičů se nachází i v Olomouci. Knihovna v Hradci Králové má čtrnáct tisíc čtenářů a vlastní přes šest set padesát tisíc knihovnických jednotek. Je tedy již na první pohled zřejmé, že knihovny měly podobný historický vývoj. I ostatní knihovny v České republice se vyvíjely podobně. Na počítačový systém přecházely ve stejném časovém období jako již výše dvě zmíněné.

Současný stav a kulturní postavení knihoven ve městě
V současné době obě knihovny také poskytují dostatečný počet dalších různých aktivit, které podporují kulturní vyžití měst. Akce jsou zaměřené většinou na literární život, ale najdou se zde i akce tématicky naprosto odlišné. Velký důraz je také kladen na dětské čtenáře. Velmi oblíbené jsou například Noci s Andersenem, kde jsou pro děti připraveny různé hry, soutěže na určité téma. Malí čtenáři se zde také seznámí s knihou a jejím autorem. Tyto akce mají podpořit hlavně kladný vztah dětí ke knihám. Současně také rozvíjí jejich fantazii a zábavnou formou poskytuje nové informace. Knihovny také spolupracují s mateřskými, základními i středními školami. V tomto případě jde hlavně o poskytnutí základních informací o knihovně a jejich službách a lekce knihovnicko-informační výchovy. Spolupráce školy a knihovny je vždy efektivní. Obě strany se navzájem podporují a ukazují na fakt, že jsou navzájem propojené. Člověk se nejdříve musí naučit číst, aby mohl začít chodit do knihovny a v knihovně zase nalezne informace, které využije při svém studiu.
Mezi akce, které jsou pořádány pro dospělé čtenáře, patří autorská čtení, besedy s autory, ale i takové, které se knih netýkají. Jsou to různé vernisáže a výstavy určené umění nebo také cestopisné přednášky, kde vystupují zajímaví hosté. Je tedy zřejmé, že knihovny jsou podstatnými institucemi, které ovlivňují a často i řídí kulturní život v daném městě.

Statistické údaje a jejich využití
Důležitým faktorem, který umožňuje knihovny porovnávat patří také vedení různých statistických údajů. Ty pak slouží k porovnání s jinými knihovnami v České republice. Městské knihovny v Hradci Králové a Olomouci se často porovnávají jen mezi sebou, jelikož města, kde sídlí, jsou si velice blízká počtem obyvatel. Statistika, která je prováděna knihovnami každý rok se jmenuje benchmarking knihoven - porovnání výkonů.
Statistických ukazatelů, které o knihovně něco vypovídají, je celkem třicet jedna. Každý z indikátorů je přepočítán procentuálně na počet obyvatel, tudíž se s údaji velmi dobře pracuje a umožňuje tak porovnávat i malé knihovny s těmi velkými. Ale i statistika je jen matematickou vědou, která nebere ohled na lidský faktor. Například co se týče objemu knihovního fondu, který znázorňuje počet knižních jednotek na tisíc obyvatel, má ředitelka olomoucké městské knihovny svůj názor. „To že Hradec Králové má více fondu na obyvatele považuji za horší ukazatel, protože úkolem městské knihovny není shromažďovat knihy, ale nabízet hezké nové a čtivé tituly. Méně znamená více,“ říká Lenka Prucková. S tím ale nesouhlasí Lenka Holá z Knihovny města Hradce Králové: „Naše knihovna je více než 100 let stará a postupně jak se po 2. světové válce začaly k Hradci Králové připojovat další do té doby samostatné obce, připojovaly se ke knihovně i knihovny těchto obcí. Dodnes v těchto čtvrtích fungují naše pobočky, z nichž některé svým počtem čtenářů a objemem knihovního fondu odpovídají velikosti městské knihovny ve městě s 10 - 15 000 obyvateli. Fond naší knihovny je prostě takový, jaký je.“
Knihovny jsou si v ostatních směrech velice podobné. Čísla se od sebe více méně neliší, ale číslo, které udává objem, je opravdu rozdílné. Zatímco v Hradci Králové je objem knihovního fondu na tisíc obyvatel přibližně šest tisíc, v Olomouci jsou to tisíce dva. Celostátní průměr pak byl přes tři tisíce a minimum šestnáct set. Za povšimnutí stojí také údaj, který uvádí v procentech obnovu knižního fondu. Knihovna v Olomouci v roce 2011 obnovila 6% svého fondu, kdežto knihovna v Hradci Králové pouze 3%. Ostatní údaje se pak neliší tak markantně jako tyto dva. Statistiky jsou pak také důležitým údajem pro zřizovatele. Ti pak na základě dostupných informací mohou rozhodovat o dalším rozvoji knihoven. Na statistických údajích také stojí peníze, které je provozovatel ochotný knihovně dát.

Postavení českých knihoven ve světě
V porovnání se světem na tom Česká republika není moc dobře, co se týče využití techniky. To se zde zastavilo zatím na pouhém využívání počítačů. Veškeré údaje jsou dostupné v elektronické podobě a to knihovníkům usnadnilo v mnohém práci. Stále však je potřeba, aby v knihovně někdo byl, když si čtenář chce vypůjčit knihu. Ve světě je už ale běžné, že se v knihovnách využívají technologické vymoženosti mnohem efektivněji. Velkým pomocníkem je technologie radiofrekvenční identifikace, hlavně pak tzv. Self-Check. Tato technologie umožňuje čtenářům, aby si knihy půjčili sami a nemuseli čekat dlouhé fronty u výpůjčních pultů. Hlavní výhodou je především to, že se knihovník věnuje zase především práci knihovníka a ne administrátorským činnostem. Je zde k dispozici návštěvníkům, kteří potřebují poradit s výběrem knihy nebo nemohou něco nalézt. Dalším pozitivem je určitě fakt, že knihovna může prodloužit otevírací dobu a být tak k dispozici čtenářům téměř nepřetržitě. Jelikož zde není nutná přítomnost lidského faktoru, mohou čtenáři knihovnu navštěvovat i v pozdních večerních hodinách. Kromě samoobslužného zařízení, kde si člověk knihu půjčí, existují pak tzv. sběrná místa, kam knihu jednoduše vrátí. Tato služba je ve světě už velmi rozšířená. Nalezneme ji v takových zemích jako jsou Belgie, Německo, Nizozemí, Rakousko, Spojené arabské emiráty, Spojené státy americké, Švýcarsko, Vatikán a Velké Británie. V České republice jsou zatím největším problémem finance. Tzv. RFID štítky jsou poměrně drahou záležitostí, na kterou knihovnám zatím nezbývají finance. Většina z nich využívá obyčejných čárových kódů. První vlaštovky se ale i u nás již objevují. Radiofrekvenční identifikace využívají hlavně univerzitní knihovny, například Knihovna Vysoké školy Uměleckoprůmyslové v Praze, dvě knihovny na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, knihovna na Fakultě stavební Vysokého učení technického v Brně, Knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Testovací provoz ale již zahájila i Anglická knihovna Moravské zemské knihovny v Brně. Na všech uvedených místech se knihovny setkaly s kladnými ohlasy čtenářů.
Velice detailně se tomuto tématu věnovala autorka Helena Macurová v sérii článků Možnosti využití technologie radiofrekvenční identifikace v knihovnách, která postupně vycházela v Knihovnickém zpravodaji Vysočiny.

Další technologie a knihovny
V posledních letech se na trhu objevil přístroj, který ovlivnil zejména knižní oblast, ale dotkl se i knihoven. Mám na mysli elektronickou čtečku knih, která umožňuje člověku mít u sebe až několik knih najednou. Poskytuje také výhodu v tom, že kniha v této podobě tolik nestojí a přístroj je lehčí než kniha, která má 500 stran. Na druhou stranu je přístroj poměrně drahý a ne každý si ho může dovolit. Existují také názory, že kniha zůstane knihou a žádný stroj ji nikdy nemůže nahradit.
Většina knihoven na tuto novinku zareagovala kladně. Pořídily si 2-3 čtečky, které jsou na pobočkách čtenářům k dispozici. Ale žádný velký příval nových registrací nezaznamenali. „Čtečku si spíše půjčují již zaregistrovaní čtenáři a to na zkoušku. Většinou se jedná o lidi, kteří si přístroj chtějí v budoucnosti pořídit,“ říká ředitelka Knihovny města Olomouce. Překvapivým faktem je, že přístroj si většinou půjčují čtenáři střední generace. Lenka Prucková si myslí, že je to tím, že mladí čtenáři čtečku většinou už vlastní a tudíž nemají potřebu si ji půjčovat v knihovně. Velkou nevýhodou je také skutečnost, že knihovny nemají k dispozici žádnou databázi, kde by zdarma mohly stahovat elektronické čtečky. Čtenáři si tak půjčují pouze přístroj a obsah do něj si pak musí pořídit samy. Tento problém by ale měla vyřešit novela zákona v roce 2014 o autorských právech. Která mimo jiné upravuje i peníze, které dostane autor, nakladatelé, ale i výtvarníci.

Závěrem

Dle uvedených informací mohu tedy závěrem říci, že se technologický vývoj dotýká i fungování knihoven. Postupem času prošly knihovny velkými změnami, které jim v mnohém zjednodušily práci. Ale stále platí především heslo: „Čtenáři především.“ Knihovny se snaží svým čtenářům poskytnout co nejlepší servis za pomocí všech prostředků, které prozatím mají k dispozici, aby byli jejich čtenáři spokojení. Zároveň také plní funkci kulturního centra, které mohou navštěvovat i lidé, kteří se o knihy nezajímají. Čas a úsilí, které je věnováno edukaci dětí školního věku, je efektivní a ve spolupráci se školami přínosné. Co se týče knižních fondů je výběr knih uspokojivý a neviděla bych v něm mezery. Knihovny se vždy snaží vybrat díla tak, aby vyhotovovala jejím čtenářům, kteří mají různé potřeby. A ty se neliší jen město od města, ale i pobočku od pobočky.
Jediným problémem tedy zůstává nedostatečná otevírací doba a s ní absence samoobslužných zařízení. Hlavní výhodou, kterou využití radiofrekvenční identifikace přináší je hlavně úspora času a pracovních sil. Knihovníci hlavně oceňují větší přehlednost dokumentů. Tím se pak usnadňuje jejich práce při revizi. V České republice je zatím velkou nevýhodou vysoká pořizovací cena. Do budoucna se ale počítá s tím, že čím více se bude technologie rozšiřovat, tím bude klesat cena RFID štítku a bude tak dostupná všem knihovnám, které ji budou chtít využívat. My se tedy zatím musíme spokojit s tím, že už nemusíme nosit papírové průkazky a čekat na to, až knihovnice vše orazítkuje aktuálním datem a vyndá všechny výpůjční lístky. Kdy se ale dočkáme stavu, kdy s i budeme moci knihu půjčit a vrátit sami v jakoukoliv denní i noční dobu, to je zatím ve hvězdách.

Sedám si do zadní řady počítačové učebny a čekám až hodiny odbijí jedenáctou. Ve chvíli, kdy jsou všichni usazeni, posílá Martin Benčík prezenční listinu, kam se mu účastnice podepíší. Když je formalitám učiněno za dost, začíná už samotná výuka. Benčík nejdříve zopakuje probranou látku z minula. V této chvíli se jedná o novou verzi programu Microsoft Word, konkrétně funkce najít a nahradit. Všechny dámy si bez problému otevírají okna a začínají psát určený text. Ve chvíli, kdy ale mají přejít k samotným funkcím, nastává první problém. Jedné z dam se nedaří najít správnou záložku, a tak prosí Benčíka, zda by jí nepomohl. Ten ochotně přichází a vše ještě jednou vysvětluje.
V tuto chvílí dává školitel prostor pro individuální dotazy. Dáma z první řady nesměle zvedá ruku a ptá se: „Jak udržím písmo velikosti dvanáct?“ Benčík dotazu nejdříve nerozumí, a tak chce vidět problém na vlastní oči. V tu chvíli mu dojde, o co jde a pohotově odpoví: „Jednoduše. Dokud nezměníte velikost písma dvanáct na jiné, automaticky budete stále psát v něm.“ Ženě se rozzáří oči a když říká: „Děkuju,“ lehce se pousměje. Druhý dotaz na sebe nenechá dlouho čekat. „Jak smažu tuhle čáru (autorská poznámka: myšleno podtržítko)?,“ ptá se nejstarší účastníce kurzu. „Jakou čáru myslíte?! Aha, podtržítko. Stačí jen zmáčknout tlačítko Backspace, vidíte?! A je to,“ odpovídá Benčík, který si prozatím s každým problémem věděl rady. Čas ale rychle kvapí, a tak se dostáváme i k nové látce. „Dnes si probereme záložku Vložit. Je zde spousta věcí, které vás budou určitě zajímat,“ začíná svůj výklad Benčík. Dámy se na něj usmívají a já tuším, že on ví, čím je zaujme. Postupně tedy na plátně za sebou ukazuje jednotlivé možnosti a nakonec se zastavuje u obrázku. „Teď si společně otevřeme obrázek, na kterém vám ukážu, co všechno je možné s ním udělat,“ říká a v tu chvíli už jeho prsty hbitě začnou pracovat s myší. Dámy si otevřou obrázek pláže a začnou se nad ním rozplývat. „Jé, ten je krásný. To jste fotil vy?!,“ ozývá se a je vidět, že autora fotek chvála těší. „Ano, to je z dovolené. Ale teď už se pojďme věnovat těm funkcím.“ Benčík ukazuje svým žačkám, jak obrázek zvětšit, zmenšit, jak ho doostřit, barevně upravit nebo mu přidat nadpis. „Jééé, to je hezký, můžu si to i vytisknout?!,“ ozývá se paní, která sedí přede mnou. „Ano, jistě. A taky to můžete poslat emailem. To se vám bude hodit, když budete chtít poslat obrázek z dovolené místo pohledu. Trošku ho upravíte a je to,“ odpovídá Benčík, kterému za celou dobu nezmizel úsměv z tváře. Je rád, že to jeho žačky baví a hlavně, že dělají pokroky.
A najednou je kurz u konce. Čtyřicet pět minut uteklo jako voda a já musím uznat, že jsem se celou dobu nepodívala znuděně na hodinky. Naopak. Pozorovala jsem se zatajeným dechem, jestli se dámám povede vše tak, jak má. V duchu jsem jim pak tleskala a chválila je, protože je obdivuhodné, že mají ještě chuť učit se něco nového. Došla jsem tedy k závěru, že je opravdu dobré, že takovouhle službu knihovna nabízí. Pomáhá totiž lidem, kteří jsou v dnešním světě techniky bezradní, více se radovat ze života.
Bezplatný internet musí dle zákona poskytovat každá veřejná knihovna. Knihovna města Olomouc ale navíc poskytuje i školení pro olomouckou veřejnost. Zaměřuje se hlavně na minoritní skupiny, jako jsou ženy na mateřské dovolené, senioři a nezaměstnaní. Internetové centrum zde vzniklo v roce 2001. Jeho činnost je úspěšná a veřejností hojně vyhledávaná.
Kurzy jsou zdarma a probíhají každý týden v určitý čas. Každotýdenní účast ale není povinná. Lidé sem docházejí, když mají čas. Na kurzu, kterého jsem byla svědkem, byly pouze tři ženy. Jednalo se o skupinu seniorů, která normálně čítá šest osob a je spíše výjimkou, aby přišli všichni.