Adéla Hazuchová
Cíl práce
Cílem samostatného projektu z kulturní a psané žurnalistiky na téma "Generace tří učitelek" bylo poukázat jednak na učitelské povolání, na které bývá mnohdy nahlíženo jako na znevážené, jednak na konfrontaci názorů dvou generací, dvou učitelek, matky a dcery. Tento komplexní cíl byl realizován několika způsoby. Za prvé pomocí konfrontačního dvojitého rozhovoru, jehož tématem bylo vzdělávání učitelů v 50., 80. letech a v současnosti, úroveň pedagogických fakult jak ve smyslu výuky, tak ve smyslu kritérií přijímacího řízení, vztahy studentů a vyučujících na vysokých školách pedagogického zaměření, role učitele, autorita, pedagogický takt, výchovné metody a jakási reflexe praxe českého školského systému, ale také osobní zkušenosti dvou dotazovaných učitelek s mnohaletou praxí, které jsou natolik kompetentní, že mohou poskytnout relevantní odpovědi a názory na výše témata.
Dvojitý rozhovor je doplněn mini-medailonky, v nichž se vyskytují doplňující informace k dotazovaným osobám, dvěma učitelkám. Tyto informace jsou osobního charakteru. Poznamenány jsou zde skutečnosti spadající jednak do profesního životopisu, jako informace o vzdělání a pracovních pozicích, místech působení, délce praxe, jednak skutečnosti z ryze osobního života, například spjatost školní a mimoškolní činnosti s poznáním životního partnera, volnočasové záliby nebo vlastní reflexe učitelské role a osobnosti. Jsou to informace, které zpřesňují rozhovor a přidávají k němu nové informace, nezbytné ke komplexnějšímu obrazu osobností dotazovaných.
Dalším způsobem, jak bylo téma realizováno, je storka. Tento útvar byl věnován osobě, která ještě učitelské povolání nevykonává, ale má nakročeno k tomu, aby se učitelkou stala, vnučce/dceři dvou učitelek z rozhovoru. Storka se zaměřuje na mnohaletou historii učitelské tradice v rodině. Ve storce je reflektován studentčin vztah k učitelství, odhalovány její dané a získané předpoklady pro toto povolání, formování její praxe. Zmínka je zde také o vztahu matky a babičky k povolání a k výuce pedagogických předmětů na pedagogické fakultě. Právě tímto je možné dále odkázat se na informace, jež byly vyjeveny již v dvojitém rozhovoru, a dojít ke konfrontaci pohledů třetí generace.
Na téma navazuje taktéž anketa, která je uskutečněna otázkou: "Na jakého učitele nebo učitelku rádi vzpomínáte?" V anketě je dotazováno šest respondentů. Otázka volně navazuje na téma "Generace tří učitelek" tím, že podává názory lidí stojících jakoby na druhé straně vztahu učitel – žák.
Zdůvodnění volby tématu
Téma bylo zvoleno z několika důvodů. Jedním z nich je potřeba jaksi "vylepšit" mediální obraz učitelské profese, ukázat, že je možné tuto profesi vykonávat odborně a přitom lidsky, láskyplně, a nikoliv s nechutí a neustálými potřebami se přít o zvýšení platů. Téma vyjadřuje taktéž profil jednoho z "tradičních" zaměstnání s přihlédnutím k jakési výjimečnosti, že ono povolání je v rámci dané rodiny zvyklostí.
Mediální obraz učitelského povolání a školství je složen především z informací o učitelských platech, zpráv z ministerstva školství, průtahů kolem státní maturity, násilných útoků žáků na pedagogy apod. Téma "Generace tří učitelek" přináší nazírání jinou perspektivou na tuto problematiku, a to perspektivou osob s dlouhodobou přímou zkušeností, s praxí. Předpokladem bylo, že tyto osoby jsou schopny reflektovat jak otázky spjaté s rolí učitele, tak se stavem vzdělávání učitelů a českého školského systému. Učitelky s mnohaletou praxí reprezentují pohled odborníka a zároveň autentického účastníka profesního děje.
Téma "Generace tří učitelek" zaujímá v dané tematické mediální oblasti postavení, které není snadno určitelné a přiblížitelné, neboť pojednává o jiných otázkách, než které jsou v médiích prezentovány jako relevantní. Tomuto tématu by byl prostor věnován spíše v publicistické nebo lifestylové oblasti než v "čistém" zpravodajství, protože tematicky nereflektuje nic zcela aktuálního, ale rozvleklou problematiku, či přesněji názorové zatěžkání spojené s učitelstvím, konotující nespokojenost s platy, které se však snaží podat tak, aby této konotace bylo ušetřeno či naprosto zbaveno.
Vztah k mediální oblasti zabývající se otázkami spojenými s učitelskou profesí je, jak je uvedeno výše, takový, že realizované téma se mu mírně vymyká. Především tím, že nespadá do oblasti zpravodajství, ale do oblasti publicistiky nebo životního stylu. Dané problematice je největší pozornost věnována v Učitelských novinách, které podávají obraz stavu českého školství, přináší aktuality a změny z oblasti ministerstva školství a také z oblasti učitelského života.
Ideový plán
Primárním cílem samostatného projektu je poukázání na neproměnné a proměnné hodnoty a obdobné a rozdílné názory, postoje a představy učitelek reprezentujících dvě generace tohoto povolání s přihlédnutím k názorům, postojům a představám budoucí učitelky. Projekt si klade za cíl podat obraz učitele z jiné, „lidské“ perspektivy, než bývá v médiích prezentován. Vedlejším cílem je také poukázat na tradici povolání, které se v jedné rodině přenáší pět generací, přinést „pohled veřejnosti“ anketou zaměřenou na dojmy z učitelů, doplnit články statistickými údaji a zamyslet se, obecně vzato, nad osobností učitele.
Postup práce a zdůvodnění způsobu zpracování
K realizaci tématu "Generace tří učitelek" bylo potřeba dohodnout se na rozhovoru s vytipovanou učitelskou rodinou. Taková rodina se v okolí nacházela a jevila se přístupná spolupráci. Oslovila jsem proto učitelku, kterou jsem znala zběžně, od vidění, a věděla jsem, že mé požadavky splňuje. Cíl tématu se poupravil podle skutečných možností, tedy podle stavu rodiny. Mladší učitelka byla ochotná spolupracovat, posléze jsem zavolala její matce, osmdesátileté bývalé učitelce dějepisu a českého jazyka a literatury, plně ovládající mobilní telefon. Taktéž byla ochotná spolupracovat. Domluvily jsme si termín rozhovoru.
Otázky do rozhovoru jsem tvořila na základě uvážení témat, která se týkají celého projektu. Nejprve jsem otázky rozdělila do několika dílčích tematických celků, a to: "vzdělávání učitelů", "osobnost učitele", "učitelská profese", "školství obecněji", "učitelský život". Ke každému dílčímu tématu jsem vytvořila 3–6 otázek. Otázky, seřazené do sloupečků, jsem si pak vytiskla a vzala je s sebou jako podklad pro rozhovor. Rozhovor jsem nahrávala na digitální diktafon Olympus VN-711PC, celková délka zvukové stopy byla přibližně 82 minut. Dotazované učitelky se rozpovídaly, v mnohých případech dokonce předjímaly mé otázky. Po vykonání rozhovoru jsem ho nechala na dva dny "uležet", a pak jsem se uchýlila k přepisu.
Musela jsem se vyrovnat s převodem syntaxe mluveného jazyka do psaného. Dotazované učitelky se vyjadřovaly převážně spisovně s občasnými výrazy expresivními. Snažila jsem se při přepisu zohlednit jazykové prostředky jim vlastní a typické, zachovávala jsem ráz jejich individuálního komunikačního stylu. Takové zohlednění vedlo k tomu, že jsem v přepisu neupravovala některé použité výrazy, například v případě univerbizovaných multiverbismů typu lyžařský výcvik – lyžák, talentové zkoušky – talentovky. V určitých místech přepisu bylo potřeba doplnit text scénickými poznámkami, a to především v případech, kdy tyto poznámky podpořily správnou interpretaci odpovědi. V určitých případech bylo potřeba použít také znaku apoziopeze, neboť nejlépe vystihoval myšlenkový a také syntaktický tok řeči. Konečná verze dvojitého rozhovoru je pouze fragmentem toho původního realizovaného. Vzhledem k vydatnosti odpovědí bylo možno použít jen výběrové otázky, které nejlépe odpovídaly požadovanému tématu. Problémem však bylo zachování koherentnosti a koheze textu. V konečné verzi dvojitého rozhovoru se objevuje dílčí téma vzdělávání učitelů, úrovně pedagogických fakult, pedagogického taktu, autority učitele, výchovných metod, formování vztahu učitel – žák, šikaně, vlivu počítačů na děti a osobní zkušenosti učitelek ze začátků praxe.
V konečné verzi rozhovoru se objevují tyto otázky (v chronologickém sledu). Vstupní otázka zněla: „Současná výuka na učitelských oborech se soustřeďuje spíš na vědomosti, ne na dovednosti. Jak studium na vysoké škole připravilo na praxi vás?“ Otázka byla zvolena s ohledem na skutečnost, že záměrem bylo dostat se přes konfrontaci stavu pedagogické fakulty „tehdy a tehdy“ ke stavu „teď“. Následující otázka „Na většinu učitelských oborů, mimo těch múzických s talentovými zkouškami, je potřeba jen vyplnit správně test studijních předpokladů. Jak byste přijímací zkoušky upravila?“ navazovala plynule na odpovědi vycházející z první odpovědi, nebyla plánována, vznikla přirozenou improvizací face-to-face. Další otázka „Řekly byste, že výuka na pedagogických fakultách upadá?“ pak souvisela s parafrází odpovědí dotazovaných. Otázku „V době, kdy jste se na univerzitu hlásily vy, to bylo jiné?“ jsem položila se záměrem, aby se odpovědí na ni realizoval záměr reflektovat stav vzdělávání učitelů v 50. a v 80. letech. Následující otázka navazovala na tu předchozí, ale zaměřila se na jeden aspekt, na vztahy přednášejících a studentů na vysoké škole, k jakémusi zevšeobecnění, které lze, podle mého názoru, vztáhnout obecně na všechny vysoké školy – „Jaké byly za vašeho studia vztahy mezi vyučujícími a studenty? Myslíte, že je to dnes jiné?“ Další otázka posunula téma jinam, ale přesto do jisté míry zachovala koherentnost textu – „Představte si, že byste byla ministryní školství. Co byste na českém školském systému změnila?“ Odpovědi dotazovaných učitelek mne usvědčily v tom, že se bývalá učitelka v neproduktivním věku i současná učitelka v produktivním věku orientují v oblasti českého školského systému a dokážou se zamýšlet nad aktuálními obecnějšími problémy provázející české školství. Prostřednictvím předešlé otázky jsem se chtěla dotknout tématu učitelských platů, které je „mediálním evergreenem“.
Protože toto téma bylo již vyčerpané, změnila jsem téma a přešla k otázce autority. „Dá se autorita nějak vybudovat?“ Přes tento „oslí můstek“ bylo možné dojít k otázkám o roli učitele a vztahu učitele a žáka, přístupu k dětem. Těmto tématům se věnují následující otázky, například: „Co pro vás znamená pojem pedagogický takt?“ Přes otázku vztahu učitele a žáka jsem se chtěla dotknout tématu, které budí rozporuplné reakce, a to otázce výchovných tělesných trestů. Na tuto otázku mi bylo nahráno odpovědí, že „učitel bez pedagogického taktu nemůže zvládnout zlobivce.“ Z toho důvodu jsem neváhala s otázkou: „Jaká zaručená metoda na ty ‚zlobivce‘ platí?“ Učitelky se neostýchaly odpovědět upřímně, že se tělesným trestům nevyhýbají, samozřejmě po předchozí domluvě s rodiči, bez které by si to nikdy nedovolily. Z jejich odpovědí osvětlujících problematiku trestání je zřejmé, že jednají na základě dlouhodobé potvrzené účinnosti, že při výchově dětí vědí, co konají, jak to konají a proč to konají. Potvrzení, že rodiče proti tělesným trestům dětí nic nemají, je-li to potřeba, jakoby protiřečilo veškerým „zmedializovaným“ protestům proti pohlavkování ve smyslu nedůstojnosti, neúčinnosti nebo přílišné striktnosti tohoto počínání. Zmíněno bylo také téma důležitosti osobnějšího poznání dítěte, jeho problémů a jeho rodiny, které vede k lepšímu vztahu učitel – žák a také k úspěšnějšímu didakticko-edukačnímu procesu. V souvislosti s formováním tohoto vztahu byly podtrženy mimoškolní aktivity mladší učitelky a její několikaletá kladná zkušenost. V rozhovoru jsme dále hovořily o závažných kázeňských problémech, o šikaně. Tuto tematiku jsem zvolila, protože vzbuzuje rozporuplné emoce. Zajímal mě názor učitelky v důchodu na problematiku šikany. Sama přiznala, že se s šikanou setkala jen jednou a řešila to hned a na místě, rázně. Díky otázkám o šikaně bylo možné dojít k jakémusi závěru, že se dotazované učitelky neztotožňují s novými pedagogickými koncepty, například neuznávají kyberšikanu i šikanu celkově, nebo spíše než slovesa „neuznávají“ by bylo lépe použít slovesa „nepojmenovávají“. Takový je úhel pohledu kantorek s mnohaletou praxí.
Jednou z aktuálních otázek je také vliv mobilů, počítačů a internetu na děti, směřovaná spíše na mladší učitelku. Učitelka v důchodu se tomuto fenoménu již vyhnula, nemá přímou zkušenost s tím, že by si děti hrály o přestávce s mobily apod., proto nebyla kompetentní k odpovědi. Hovor na toto téma se rozšířil až k tématu fyzické kondice dětí, která upadá v souvislosti s jejich „vysedáváním u počítačů“. Poslední tematický celek dvojitého rozhovoru směřoval k otázkám „Kdy jste se rozhodla, že budete učitelkou?“ nebo vzpomínkám na začátky učitelské praxe, na první hodiny, prvotní zkušenosti s výukou žáků. Rozhovor jsem zakončila otázkami o rodinné tradici, o pokračovatelce v podobě vnučky/dcery. „Symbolickou tečkou“ rozhovoru bylo přiznání, že by si učitelky toto povolání vybraly i podruhé, i když by byly způsobilé vykonávat jinou práci.
Cílem dvojitého rozhovoru, jak jsem už psala výše, bylo konfrontovat dva pohledy učitelek s mnohaletou praxí na určité problematizující otázky současného školství, školského systému, vzdělávání učitelů apod. Tento cíl by byl dokonale naplněn za předpokladu, že by učitelky zastávaly zcela odlišné názory, což jsem a priori neočekávala. V momentech, kdy sdílejí stejné, či alespoň podobné názory, postoje a představy, se jeví jakési zevšeobecnění ve smyslu „ono se za tu dobu něco vůbec nezměnilo“. Právě poukázání na neproměnné a proměnné hodnoty a obdobné a rozdílné názory, postoje a představy učitelek reprezentujících dvě generace tohoto povolání bylo hlavním cílem rozhovoru a taktéž i jedním z cílů samostatného projektu.
Na dvojitý rozhovor s dvěma učitelkami plynule navazuje, ba je téměř jeho součástí, medailon tvořený životopisnými informacemi i poznatky z osobního života dotazovaných. Medailon je stručný a psaný v odrážkách, jednak pro lepší přehlednost a možnost „jen tak ho proletět očima“, jednak proto, aby čtenáře dále nezatěžoval souvislý text a aby hned pochopil, že se jedná o útvar doplňující. V medailonu jsou psány údaje o narození, vzdělání a pracovním působení učitelek, dále pak udání specifických „pedagogických“ vlastností a oblíbené volnočasové aktivity. Medailon má dodávat na autenticitě informacím z rozhovoru. Případně je možné také na základě informací z medailonu nepřímo dovysvětlit a objasnit si názory, postoje a představy učitelek, utvořit si komplexnější obraz jejich osobností.
Další užitým útvarem je storka (story, human interest story). Tomuto útvaru jsem vyhradila téma pokračovatelky učitelského rodu, vnučky a dcery dvou učitelek z rozhovoru. Nejprve jsem uvažovala o tom, že by bylo možné udělat rozhovor trojitý, se všemi třemi, tedy babičkou, matkou a dcerou. Od tohoto nápadu jsem upustila, neboť výsledek by byl příliš zmatený a nepřehledný a navíc by budoucí učitelka, stále však studentka, nebyla schopna odpovídat na pokládané otázky (zmíněné výše) takovým způsobem, jako osoby, které prošly několikaletou praxí. Jelikož ze samotného názvu samostatného projektu či jeho tematického zaměření „Generace tří učitelek“ vychází potřeba třetí takové osoby a vzhledem k tomu, že jsem dvěma osobám věnovala poměrně rozsáhlý konfrontační rozhovor, jsem storku věnovala budoucí učitelce. Storka je zaměřena na učitelskou tradici, jejíž pátou generaci studentka představuje. Storka byla napsána na základě rozhovoru, který byl nahrán na digitální diktafon Olympus VN-711PC, délka zvukové stopy činila přibližně 15 minut. Otázky, které jsem studentce pokládala, byly přímo zaměřeny na tato témata: historie učitelského rodu, „předurčenost k učitelskému povolání“, dětství v učitelském prostředí, praktické dovednosti a předpoklady pro povolání učitelky či výuka pedagogických předmětů na vysoké škole. Storku jsem se snažila odlehčit, napsat ji svěže, ale zároveň informačně naplněně, aby ulehčila rozsahu a informacím v dvojitém rozhovoru. Při přepisu informací získaných od studentky jsem neměla potíže, studentka byla komunikativní a poskytla svými odpověďmi dostatek materiálu ke zpracování.
Dalším útvarem užitým v samostatném projektu je anketa. Zvolena byla jako doprovodný a dokreslující útvar s ohledem na celé téma. Otázku „Na jakého učitele nebo učitelku rádi vzpomínáte?“ jsem se rozhodla položit lidem přibližně stejného věku jako jsem já, a to proto, že mě zajímá, zda potkali za studium učitele, který byl pro ně inspirativní, vryl se jim do paměti, ať pozitivně či negativně, z jakéhokoliv důvodu. Tato otázka mi totiž vyvstala v průběhu rozhovoru i po něm. Učitelky působily jako pedagogické osobnosti, profesionálky, odbornice, jako učitelky, které odučily mnoho hodin a „vychovaly“ mnoho žáků, které určitě musely nějakým způsobem ovlivnit. Anketu jsem zaměřila na jednu věkovou skupinu proto, abych podala přibližný obraz toho, jak roli učitele vnímají vrstevníci. Nešlo mi o to, abych do ankety zahrnula pokud možno všechny věkové, genderové, rasové, náboženské, sociální skupiny, mým úmyslem nebylo podat „obraz celé společnosti“, ale zaměřit se na úzce vymezenou skupinu. Oslovila jsem šest respondentů, z toho dva na ulici, jednoho v knihovně a tři v kavárně. Všichni byli ochotní odpovídat, rozpovídat se. Jejich odpovědi jsem nahrávala na digitální diktafon Olympus VN-711PC, délka zvukové stopy odpovědi každého z nich se pohybovala v rozmezí 2–4 minuty. Přepis proběhl bez problémů, srozumitelnost záznamu hlasu byla ztížena v jednom případě z ulice (foukal vítr), v druhém případě v kavárně (příliš mnoho kavárenského ruchu). I přes „okolní šumy“ nedošlo k narušení mluveného projevu, jen bylo potřeba zvýšené pečlivosti při přepisu.
Téma doplňuji informacemi o počtu učitelů a žáků, které by se daly umístit do boxíků. Jsou to informace doprovodné, čerpané ze statistiky ČSÚ. Napsala jsem také krátký text k zamyšlení, který by bylo možné přiřadit k útvaru zvanému glosa.
Sebereflexe
Práce na projektu vyžadovala především dovednosti, které jsem se naučila v kurzech „Praktikum psané žurnalistiky“ a „Workshop psané žurnalistiky“ vedených paní Vaculovou, s kterou jsem také projekt v jeho počátcích konzultovala. Byl mi schválen rozvinutý koncept, útvary a náměty, stejně tak i tematické zaměření rozhovoru a otázky do něj.
Nejnáročnější částí projektu byl dvojitý rozhovor, na který bylo potřeba se dostatečně připravit nejen podklady v podobě otázek, ale také rešerší (informace o přijímacím řízení na pedagogické fakulty, forma vysokoškolského pedagogického vzdělávání v 50. a v 80. letech, informace o mimoškolní činnosti učitelky atd.) Obávala jsem se, aby rozhovor v průběhu neztrácel na své koherentnosti. Myslím, že se to stalo, ale spíš v případě, kdy bylo nutné změnit téma, což by tedy nemuselo znamenat nutné narušení soudržnosti textu.
Odvedla jsem dobrou práci, co se týká komunikace s dotazovanými. Otázky jsem se snažila formulovat jasně, aby také odpovědi mohly být co nejjasnější. Realizace projektu naplnila vytyčené cíle. Příprava a uskutečnění dvojitého rozhovoru, storky (včetně telefonické a e-mailové domluvy s dotazovanými), ankety, informací do boxíků a krátého úvahového textu zabrala dohromady přibližně pětatřicet hodin práce, z toho nejdéle trvala realizace a přepis rozhovoru. Pracovala jsem s komunikativními lidmi s vstřícným přístupem, a to platí pro osoby učitelek i pro respondenty ankety. Obávala jsem se, zda budou učitelky ochotné odpovídat i na otázky z oblasti témat vzbuzujících emoce, jako například tělesné tresty. Dotazované však byly sdílné, ani při autorizaci neměly žádné výrazné dodatky, stály si za svými slovy. Byla to má první zkušenost s dvojitým konfrontačním rozhovorem, proto jsem se obávala, aby nedocházelo k nedorozumění, přílišnému skákání do řeči, asymetrickému komunikačnímu toku. Učitelky v tomto ohledu byly velmi ukázněné, dávaly si vzájemně prostor a respektovaly mé kladení otázek, proto došlo k naplnění komunikačního cíle rozhovoru.
Úskalím tohoto projektu je skutečnost, že téma může lecjakého čtenáře vyloženě nudit. Stejně tak se ne všichni čtenáři budou zajímat o rozhovor, který se může v první části jevit jako „nezajímavý“. „Bulvárně“ čtivým se rozhovor jeví zvláště v pasážích, v nichž učitelky líčí zážitky ze své praxe. Myslím si naopak, že anketa i storka jsou čtivé, že by čtenáře přitáhnout mohly.
Jsem si vědoma toho, že téma mého projektu spadá spíš do oblasti publicistiky (informace do boxíků jsou však zpravodajské). Aktualizujícím momentem tématu „Generace tří učitelek“ by mohl být například Den učitelů (narození J. A. Komenského, 28. březen) nebo třeba události spjaté s výročím školy v místě jejich působení. „Generace tří učitelek“ nebude oslovovat všechny čtenáře, ale spíše ty se zájmem o socio-kulturní problematiku nebo o rozhovory se „zajímavými obyčejnými lidmi“. Tomuto hypertématu by bylo možné poskytnout prostor ve víkendové příloze novin, lifestylovém časopise či možná i v Učitelských novinách nebo v lokálně vázaném Deníku.
Literatura
BAUMAN, Milan - ŠTORKÁN, Karel. Umění interviewu. 2. přeprac. vyd. Praha : Novinář, 1983. 315 s. Knihovnička Novináře; sv. 32.
LOTKO, Edvard. Kapitoly ze současné rétoriky. 3. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2009. 202 s. Monografie. ISBN 9788024423098.
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha : Grada, 2010. 325 s. Manažer. Komunikace. Dostupné z: ISBN 978-80-247-2339-6.
OSVALDOVÁ, Barbora - HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 1999. 256 s. ISBN 8085983761.
ŠTORKÁN, Karel. Publicistické žánry. 1. vyd. [Praha] : Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1980. 349 s. Knihovnička Novináře ; sv. 22. ISBN (Brož.).
http://byznys.ihned.cz/c1-54988800-mzdy-v-cesku-nejvice-vzrostly-ucitelum-kolik-berou-lide-z-dalsich-profesi#fotogalerie-gf211500-2-1566590
http://toiler.uiv.cz/rocenka/rocenka.asp
http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/3301-13
Adam Růžička, 21 let, student, Město Albrechtice
Když se sejdeme s bývalými spolužáky ze střední školy, parodujeme zeměpisářku a vždycky se u toho nasmějeme. Byla to zajímavá postavička, jak vzhledem, tak chováním. Měla veliká prsa a dělala ze sebe dámu na úrovni. Povyšovala se, až to bylo komické. Byla dost přísná. Při zkoušení u slepé mapy pořád opakovala “Raz, dva, tři, ťuk, nevíte.”
Zuzana Stáňová, 22 let, studentka, Ostrava
Vzpomínám na neoblíbenou paní učitelku ze střední školy. V druhém ročníku si úpěnlivě myslela, že celá třída neumí napsat písmenko ipsylon a znak středníku. Každou hodinu nám to psala na tabuli. Byla směšná a nikdo z mých spolužáků si jí nevážil.
Lukáš Košík, 22 let, student, Krnov
Obdivoval jsem preciznost matikářky ze střední školy. Každou hodinu měla dokonale připravenou. Byla velmi vstřícná, ochotná a schopná pro studenty udělat všechno. Myslím, že se odrazilo i na studijních výsledcích. Zvládla vyučovat matematiku na střední pedagogické škole na vysoké úrovni. Bylo vidět, že nás chce něčemu naučit.
Jakub Ručka, 21 let, obsluha v kavárně a dálkový student, Olomouc
Často si vzpomenu na svérazné hodiny pana učitele ze střední školy. Jako umělec propojoval literaturu s dějinami umění, svým druhým předmětem. Upoutal mě hned svou mluvou. Vyjadřoval se spisovně. Snažil se mluvit krásnou češtinou, tak, jak to má být.
Jan Metzl, 23 let, student, Město Albrechtice
Mám oblíbenou paní učitelku ze základní školy. Učila mne chemii a matematiku. Vedl jsem s ní boj. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že byla opravdu jedna z nejdůležitějších učitelek, které jsem za své studium potkal. Byla spravedlivá a náročná. Měla jiný přístup než ostatní učitelky, spolužáci ji moc neuznávali. Autoritu měla těžce vydřenou.
Kristýna Bajerová, 22 let, studentka, Nový Jičín
Cením si lidského přístupu a odbornosti paní učitelky z gymnázia. Učila mě základy společenských věd. Z jejích přednášek a zápisů se učím na zkoušky i na vysoké škole. Vědomostmi velice přesahovala úroveň učitele střední školy. Dokázala nás navnadit třeba na ekonomii a sociologii.
(aha)
KRNOV - S dvěma učitelkami, matkou a dcerou, jsme si povídaly v pokoji protopeném kachlovými kamny. „Jsou z roku 1932,“ upozornila bývalá dějepisářka Františka Tkadlečková, zatímco její dcera Lenka Smělíková mi nabídla kávu a bábovku. Při hovoru s učitelkami pověstnými přirozenou autoritou lze jen v duchu obdivovat zapálenost a láskyplnost, s jakou mluví o své práci. Pohledy zástupkyní dvou učitelských generací se v něčem vůbec neliší.
Současná výuka na učitelských oborech se soustřeďuje spíš na vědomosti, ne na dovednosti. Jak studium na vysoké škole připravilo na praxi vás?
Františka: Chodili jsme pravidelně na výstupy do cvičných škol, které vedli vynikající metodici. Vystavovali nás modelovým situacím. Naučili jsme se i vyplňovat třídní knihy. Po nástupu do zaměstnání mě nic nepřekvapilo. Noví učitelé nejsou připraveni po všech stránkách učit. Nevyznají se v agendě.
Lenka: Když jsem studovala, měli jsme více praxe než teď. Většina předmětů v osmdesátých letech byly neužitečné komunistické nesmysly, vysoká škola mě toho moc nenaučila. Od třetího ročníku speciální pedagogicky mě bavily odborné předměty, třeba logopedie.
Moje dcera studuje dva roky a ještě neskládala jedinou ústní zkoušku. Není to v pořádku. Problém vidím i v tom, že uchazeči nedělají ústní přijímací zkoušku.
To máte pravdu. Na většinu učitelských oborů, mimo těch múzických s talentovými zkouškami, je potřeba jen vyplnit správně test studijních předpokladů. Jak byste přijímací zkoušky upravila?
Lenka: Prvním předpokladem by mělo být, že uchazeč umí mluvit, umí se vyjadřovat. Od pohledu se pozná člověk, který v životě nemůže být učitelem. Na fakultách se to neřeší. Studenti za celé studium píšou jen písemky a mluví pak až u státnic.
Řekly byste, že výuka na pedagogických fakultách upadá?
Františka: Tam se dostane každý, jen proto, aby měl titul. Když student není pro učitelské povolání zapálený, nemůže být dobrým kantorem. Vždycky platilo, že kdo chce zapálit, musí sám hořet. Jestliže to člověk nemá v sobě, nikdy se dobrým učitelem nestane.
Lenka: Mě popuzuje, že úředníci městských úřadů, kteří mají v práci nudu, studují dálkově pedagogické obory. Získají bakalářský a magisterský titul a zvýší se jim plat. Dnes se to bere tak, že na pedagogické fakultě je nejsnadnější studium.
V době, kdy jste se na univerzitu hlásily vy, to bylo jiné?
Františka: Ne, téměř stejné. Začínala jsem studium v třiapadesátém roce a padesát procent mých spolužáků se nedostalo na jiné fakulty, ale z kádrových důvodů. Soudruzi to dělali moc dobře. (ironicky) Zvolili si za pedagogy lidi, kteří socialismu nefandili.
Lenka: Když jsem maturovala já, bylo to jinak. Děti z komunistických rodin, i čtyřkaři, se dostali všude. Mí spolužáci ze základní školy, kteří se dobře učili, jsou inženýry nebo učiteli. Na pedagogické fakulty se hlásili ti, co se dobře učili.
Jaké byly za vašeho studia vztahy mezi vyučujícími a studenty? Myslíte, že je to dnes jiné?
Františka: Dnes nejsou studenti se svými přednášejícími ve styku tak, jak jsme byli my. Měli jsme většinu zkoušek ústních, učitelé si nás aspoň pamatovali. Dnes se mi zdá, že je jakási anonymita. Vše se dělá formou testu, přes počítač.
Lenka: To se pleteš. My jsme s vyučujícími na vysoké škole neměli žádný osobní vztah ani styk. Dnes si studenti můžou dovolit napsat jim mail a odpověď dojde v neděli odpoledne. S vyučujícím jdou studenti skupinově na výstavu, koncert, na kafe, to neexistovalo…
Františka: To dnes tak bývá?
Lenka: Co vím od dcery, dnes jsou vztahy jinde. Všech vyučujících si váží jako erudovaných odborníků. Já si ze studií pamatuju jednoho učitele, který erudovaný byl a zaujal nás. Přednášeli nám nevýrazní lidi, dobře zapsaní politicky. Dnes vyučující berou studenta jako partnera. To my jsme nezažili. Oni byli božstvo, my plebs. Přišli jsme na zkoušku, na dveřích bylo napsáno: nejsem tu, přijďte zítra. A další den tam taky nebyl. Nikdo si nemohl jít stěžovat, jen čekat, až se milostivě uráčí nás vyzkoušet.
Představte si, že byste byla ministryní školství. Co byste na českém školském systému změnila?
Františka: Sledovala jsem cirkus kolem státních maturit. Vadí mi rozlišení na nižší a vyšší úroveň. Maturita je přece maturitou od toho, aby měla jednotnou úroveň.
Lenka: To je pravda… Já bych zrušila polovinu nově vzniklých středních škol, které produkují sto procent nezaměstnaných. Soustředila bych se na učňovské školství. Upadlo a dospělo to k tomu, že málokdo umí svařovat, pokrývat střechy nebo čistit komíny. Dřívější systém učňovských škol při velkých firmách byl propracovaný. Na učňák by chodili lidi, kteří by věděli, že budou mít práci. Dnes si každý deváťák i s deseti čtyřkami může vybrat školu, dříve to tak nebylo.
Františka: Je i zbytečně moc vysokých škol. Naberou se tam studenti s kdovíjakým prospěchem. Kdekdo bude mít akademický titul, ale stejně bude hloupý jak poleno.
Lenka: Učila jsem holku, v páté třídě měla trojky. Dnes se dozvím, že má bakalářský titul a nestačím se divit. To je degradace vzdělání, s tím by se něco mělo dělat. Plníme kvóty, aby určité množství lidí mělo vysokoškolské vzdělání a abychom se vyrovnali světu, ale nemáme na to potenciál.
Nejčastěji se stávkuje a demonstruje za vyšší učitelské platy…
Lenka: Je fajn, že učitelé dostali nástupní plat dvacet tisíc, ale já po třiceti letech mám dvacet pět tisíc. Mladé lidi to nemotivuje k tomu, aby v takové práci, kde jim neroste plat, zůstali.
Františka: Říkala jsem vnučkám, že když budou učitelky, budou celý život chudé, ale šťastné. To musí člověk dělat, protože ho to baví.
Změňme téma. Obě dvě působíte jako přirozené autority. Dá se autorita i nějak vybudovat?
Františka: Celý život jsem se řídila heslem: když chce člověk mnoho dát, musí mnoho znát. Učitel musí pořád študovat, nemůže být kapitolu před žáky. Musí mít hluboké vědomosti ve svém oboru. Bude-li důsledný a bude-li mít vědomosti, budou si ho žáci vážit, bude pro ně autoritou.
Lenka: Dělala jsem anketu o autoritě mezi žáky druhého stupně a střední školy. Oni až takový důraz na znalosti učitele nekladou. Jsou schopni omluvit, že učitel nemusí vědět vše. Nejdůležitější je vztah a přístup k dětem. Znám učitele, kteří děcka berou jako obtížný hmyz a chodí do práce otrávení. Takoví mají v hodinách problémy s nekázní, nejsou oblíbení. Žáci poznají, zda vás to baví. Vztah mezi učitelem a žákem je oboustranný. Jak přistupuje učitel, tak přistupují děcka.
Co pro vás znamená pojem pedagogický takt?
Františka: Něco, s čím se člověk narodí. I kdyby měl čtyři vysoké školy, pokud to nemá v sobě, nikdy dobrý učitel nebude. Je to schopnost vyučovat a zároveň vychovávat. Aby se něčeho dosáhlo, je potřeba kázeň. Když nejsou při výuce žáci ukáznění, může se kantor postavit na hlavu, a ničeho nedosáhne.
Lenka: Přístup učitele k dětem ve věci edukační a výchovné. Je to dáno, nedá se to naučit, ale možná k tomu můžou dopomoci znalosti z psychologie nebo speciální pedagogiky. Poznám, kdo se na učitele hodí, nikdy jsem se v tom nespletla. Když k nám do padesátičlenného sboru nastoupí někdo mladý, a my si od pohledu říkáme “kristepane”, nevydrží déle než tři měsíce. A děcka to poznají taky. Třeba když se nad ně povyšuje. Takový člověk nemá šanci zvládnout zlobivce.
Jaká zaručená metoda na ty „zlobivce“ platí?
Františka: Domluva. Osvědčili se mi individuální pohovory s žáky, dali si říct i všelijací darebáčci. Nezapírám, že tu a tam někdo dostal pohlavek. Muselo se to provést tak, aby žák věděl, že si to zasloužil. Nikdy ne v afektu a nikdy ne tak, abych někomu ublížila. Když pohlavek, tak žádná poznámka, nesmí se trestat dvěma způsoby současně.
Jak na to reagovali rodiče?
Františka: Seznamovala jsem je se svými výchovnými metodami na schůzkách. Nestalo se, že by protestovali.
Lenka: Funguje mi, když dětem pohrozím, že s námi nepojedou na výlet. Nedávno jsme byli na lyžáku. Některé jsem měsíc držela v napětí, že nepojedou, když budou otravovat.
Rodiče rozjívených žáků, u kterých nic jiného nefunguje, se na první schůzce ptám, jestli mají něco proti tomu, když si to s dětmi vyřídím na místě. Setkávám se s odezvou “paní učitelko, dejte mu po hubě”. Nikoho neponižuju, nemlátím. Stane se to dvakrát za rok. Žák vždy ví, za co to má, a vzpamatuje se. Platí pravidlo, že děti, které někdy dostaly pohlavek, jsou ty, které se nejvíc hlásí.
Některé bych ručně nepotrestala, ani kdyby metaly kozelce. Třeba ty, o kterých vím, že je tak trestají doma.
Františka: Často chodím na třídní srazy. Nikdo z bývalých žáků neodsuzuje, že jsem si to s nimi vyřizovala na férovku. Naopak kvitovali to, že jsem nevykládala o zlobení rodičům. Aby někoho rodiče trestali zítra za to, co provedl včera, je k ničemu.
Pokládáte za podstatné znát rodinné zázemí dětí. A podle toho přistupujete k dětem individuálně…
Lenka: Všechny problémy, které děti ve škole mají, lze pochopit, když poznáš jejich rodinu. Je to o citové výchově, o podmínkách k učení, o tom, jak se dítěti věnují rodiče.
Františka: Když rodiče nepřišli na schůzku, další den jsem řekla: „Vyřiď, že pozdravuju rodiče a přijdu na kafe“.
Lenka: Vy jste tenkrát měli přece povinnost chodit po rodinách.
Františka: Měli, ale já jsem to považovala za důležité. Žádný z rodičů mé pozornosti neušel. Když jsem učila v obci s třemi tisíci obyvateli, ráno před výukou jsem věděla, že ten a ten chlapec utíkal v noci s maminkou v pyžamu před otcem, který přišel domů opilý a řádil. Člověk se pak na takového žáka dívá jinak, dojde mu, proč je chlapec unavený, proč se dnes nehlásí.
Lenko, pravidelně pořádáte výlety, letní tábory a lyžařské výcviky. Proč je tak důležité věnovat se žákům mimo školu?
Lenka: Děti to oceňují. Získáváme si k sobě osobní vztah. Vím o jejich problémech a rodině. To se nemůže získat v hodině, kde je práce, ale mimo školu. Stačí k tomu několik výletů nebo třeba táborák na oslavu konce školního roku u mě na zahradě.
Setkala jste se někdy se závažnými kázeňskými problémy, se šikanou?
Františka: Jednou. Deváťák zbil po vyučování prvňáka, protože mu neuhnul, když se míjeli na ulici. Chlapec skončil v nemocnici. Druhý den ráno jsem byla za něj na koberci dřív, než přišel do školy. Tomu jsem dala pár facek. V té době bylo v Krnově soustředění boxerů národního družstva. Řekla jsem mu před třídou, že mu pozvu boxera a jestli ho přepere, omluvím se mu. Pochopil to… Byl ze špatného sociálního prostředí, po škole byl v kriminále… A tento rváč mi za pár let na to pomáhal nasadit na kolo spadlý řetěz. Po pětačtyřiceti letech jsem ho viděla na srazu. Byl velmi laskavý a řekl mi, že si to tehdy zasloužil.
Dnes se často zmiňuje třeba kyberšikana…
Lenka: Dnes se totiž šikanou nazývá to, co šikanou vůbec není. Řešili jsme na poradě, že jedna holka napsala na facebooku druhé, že je „kráva blbá“.
Františka: To si přece v psaníčkách psali vždycky. Šikana je módní slovo.
Lenka: Rodiče si to přečetli a dali to k řešení do školy. Myslím, že to šikana není. Když se děti hádají a pomlouvají, to není šikana, ale přirozená součást mezilidských vztahů.
Jak působí na děti rozmach internetu, počítačů a mobilů?
Františka: (s úsměvem) Nemám k tomu žádný vztah, ani to nepotřebuju. Nevím, jak to dnes chodí.
Lenka: Každé pondělí si říkáme, co jsme dělali o víkendu. Půl třídy odpoví, že sedělo u počítače. Pro desetileté dítě je únosná jedna hodina denně u počítače, ale tráví u něho mnohem více času. Rodiče dávají počítač dětem už v předškolním věku, aby od nich měli klid. Má to dopad na psychiku dětí. V loňském roce jsem učila maniaka na počítačové hry. V literární výchově měl vyjmenovat pohádkové postavičky a jmenoval názvy příšer z her. Mluvil stále o tom, jak se těší, až přijde ze školy a bude hrát novou hru.
S mobily je to taky hrůza. Když jedeme na výlet nebo tábor, děti mají tendence telefonovat rodičům, když si odřou koleno a brečí. Rodiče si pak myslí, že dítěti někdo ubližuje, a to při tom za pět minut zase poskakuje a směje se. Mobil je dobrý pro kontrolu dětí, třeba když jdou po škole do kroužku.
V současnosti se nedá zcela vyhnout tomu, aby děti pracovaly s internetem…
Lenka: To je věc rodiny… Jsou-li rodiče solidní a nabízí dítěti jiné volnočasové činnosti, chodí na procházky, jezdí na kole, lyžují, chodí do kina, divadla… nebude dítě negativně ovlivněno počítačem.
Čím více vysedávání u počítače, tím méně pohybu. Odráží se to na fyzické kondici dětí?
Lenka: Kondice jde dolů, děti ztrácí potřebu pohybu. Má generace běžně lítala venku, každý uměl házet balonem a hrát badminton. Dnešní děti to neumějí. Sedí u počítače a jedí chipsy. S tím se pojí i obezita. Dnes jsou tak tři děti z desíti obézní.
Františka: Myslím, že to má negativní dopad na vyjadřování dětí, na rozvoj jazyka. Rodiče s nimi málo komunikují a děti nekomunikují ani samy mezi sebou. Chybí jim slovní zásoba. Pasivní práce s počítačem jim to nedodá. Vstřebávají vjemy z her, tím se unaví jejich myšlení, a kam se jim pak má vlézt nějaké učivo.
Z vašeho vyprávění mám pocit, že jste se snad už jako učitelky narodily. Kdy jste se rozhodly, že se tomu povolání budete věnovat?
Lenka: V první třídě. Měla jsem školu z panenek a míšanů, vyrobila jsem si klasifikační archy. Chtěla jsem být i průvodčí, ale vrátila jsem se ke kantořině. Vyrůstala jsem v učitelském prostředí, odpoledne jsem trávila ve škole na poradách a dopoledne místo školky jsem chodila do školy…
Františka: …byla zařazena do první třídy.
Lenka: Ne, do třetí mě dali. Z osmé třídy jsem původně chtěla jít na střední pedagogickou, ale zlomila jsem si nohu a nemohla jsem vykonat talentovky z gymnastiky. Na gymnázium jsem se nehlásila, mě by na vysokou nevzali. Proto jsem šla na ekonomickou školu. Před maturitou jsem si podala přihlášku na učitelský obor. Nevzali mě a pak mě nevzali ještě čtyřikrát. Udělala jsem si druhou maturitu dálkově na střední pedagogické. A na popáté mě vzali na vysokou.
A vy?
Františka: Taky v dětství. Po maturitě jsem ale musela vydělávat peníze ve fabrice. Při první příležitosti jsem šla na studia.
A studovala jste jen dva roky…
Františka: Tenkrát změnili zákon a pro kantory druhého stupně zřídili vyšší pedagogické školy, zkrácené na dvouleté studium. Učivo bylo náročné, nahuštěné. Vzpomínám si na jednoho starého pana učitele. Říkával nám: „Když vstoupíte do třídy, vážení, uvědomte si, že vstupujete do společnosti, proto bych nerad viděl, abyste tam přišli v papučích.“
Jaké byly vaše učitelské začátky, první roky praxe?
Františka: Pamatuju si to velmi dobře. Pěkně ve škole přijali, přidělili mě uvádějící učitelce. Každý začínající učitel dostal k sobě zkušeného učitele, který ho měl na starost, pomáhal mu, seděli vedle sebe i ve sborovně. Občas zašel do jeho hodin, rozebral s ním nedostatky. Byla to veliká pomoc. Škoda, že užitečné věci se časem odstranily.
Lenka: To se neodstranilo. Dnes je to taky tak, ale je to formální… Měla jsem deset let praxe v domě dětí. Nikdy jsem nezažila trému nebo špatné pocity.
Nastupovala jsem do školy po mateřské, v září. V červnu mě požádal ředitel, zda bych mohla na čtrnáct dní zastupovat biologii na vyšším stupni. Mělo se učit o žábě rosničce a my jsme ji zrovna měli doma. Na první hodinu jsem přišla s velkou flaškou od okurek, v které lezla nahoru dolů po žebříčku rosnička. Na konci školního roku se deváťáci se mnou chtěli fotit.
Jste ráda, že vaše vnučka pokračuje v tradici?
Františka: Samozřejmě. Vnučka ponese dál učitelský prapor.
Lenka: Dcera byla na gymnáziu a poměrně dobře se učila. Její učitelé se divili, proč chce jít na pedagogickou fakultu. Shazovali to, říkali „to já kdybych si podruhé měl vybrat, už bych tam nešel“.
A vy byste zvolila jinak?
Lenka: Vybrala bych si to i podruhé. Manžel mi říká, že má práce je můj koníček. To se každému nepodaří. Nechodím do práce otrávená, pořád mě to baví. Není to stereotypní pro děti, ani pro mě, když zpestřuju činnost různými mimoškolními akcemi.
Mohly byste vykonávat jiné povolání?
Františka: Ne. Neuměla jsem si to představit. Mohla bych být možná švadlenou, ale nebavilo by mě si tak vydělávat na chleba. Lituju, že jsem tak stará, že už nemůžu učit.
Lenka: Mám i ekonomické vzdělání, rozumím účetnictví. Mě by ale nebavilo sedět někde v kanceláři.
Františka Tkadlečková
*1933, Makov (Slovenská republika)
- v roce 1955 absolvovala Vyšší pedagogickou školu v Opavě
- na umístěnku se dostala do základní školy v Městě Albrechticích (okres Bruntál), tam se seznámila s mladým učitelem, svým budoucím manželem
- učila český jazyk, literaturu a dějepis 45 let na různých typech škol, od té základní, až po gymnázium, průmyslovou, zemědělskou či zdravotní škole
- na zkrácený úvazek učila do 70 let
- má dvě dcery, obě učitelky
- byla přísnou, ale spravedlivou kantorkou
- své bývalé žáky potkává téměř všude, na úřadech, v nemocnicích, v obchodech, a pořád ji oslovují „paní učitelko“
- její největší zálibou je vaření a četba historických románů
Lenka Smělíková
*1964, Krnov
- po maturitě pracovala 10 let jako vedoucí domu dětí
- od 80. let pořádá se starší sestrou letní tábory pro děti ve věku 6–15 let
- jednou měla potíže sehnat zdravotníka na tábor, vzala s sebou na doporučení znamé zvěrolékaře, svého budoucího manžela
- v roce 1993 dokončila studium „učitelství pro školy pro mládež vyžadující zvláštní péči” na Univerzitě Palackého v Olomouci
- na základní škole v Krnově učí 18. rokem, vede alergickou třídu
- její dcera studuje na pedagogické fakultě
- má vynikající organizační schopnosti, na děti je náročná i vřelá, jedná s nimi jako se sobě rovnými
- ráda pracuje na zahradě a chodí na turistické výšlapy
(aha)
KRNOV - „V druhé třídě jsem začala vnímat, kam maminka chodí do práce a co tam dělá. Ne, že bych to nevěděla dříve, ale zrovna v tu dobu jsem se rozhodla, že budu učitelkou taky,“ říká Dorota Smělíková. Dvacetiletá studentka pedagogické fakulty, oboru německý jazyk – hudební výchova, pochází z učitelské rodiny, v které se povolání přenáší pět generací. Už její prapraděda byl řídící školy. „V sedmdesátých letech bylo v našem rodě sedmatřicet učitelů na všech typech škol. Prarodiče to tehdy spočítali. Od té doby jich ještě dost přibylo,“ objasňuje rodinnou tradici Smělíková.
Vyrůstala v ryze učitelském prostředí, jako malá si hrála s barbínami na školu, ale její nejoblíbenější hra to nebyla, raději si hrála na prodavačku. Od mala jezdila na tábory a výlety pořádané její matkou a tetou. Doma neustále slýchávala zážitky ze školy a líčení osudů bývalých žáků. „Když se sejde babička s mamkou a tetou, vykládají si skoro pořád jen o škole. O děckách, jak zlobí, co se učily, jak se mají bývalí žáci… Babička tím žije i přesto, že je už dlouhou dobu v důchodu,“ říká s úsměvem studentka, která absolvovala základní uměleckou školu, dokonale ovládá hru na klavír a zpívá.
Každý rok jezdí s dětmi z nižšího stupně základní školy na lyžařský kurz a letní tábor. Třikrát týdně doučuje děti hraní na klavír a němčině, předmětům její budoucí aprobace. „Pomáhá mi to získat praxi ve věcech ze života. Na táboře se třeba stane, že musím po dětech uklízet, ‚když se stane nehoda‘. Beru to jako zkušenost pro mou budoucí rodinu,“ říká studentka.
Výuka pedagogických předmětů na univerzitě probíhá podle ní na rozdílné úrovni. Didaktika odborných předmětů je výborná. Zato přednášky sloužící k přípravě na roli učitele jsou podle jejích slov „otřesné“, protože studenti se nedovědí nic praktického a neustále se omílají pouze aktuální otázky integrace handicapovaných a integrace menšin. „Nikdo nemůže spoléhat na to, že ho naučí nějakému umu jak učit. Člověk musí mít v sobě nadání, aby ho učitelství bavilo. Až na vysoké se mi tato ‚pravda‘ potvrdila,“ říká studentka.
Na otázku, zda si myslí, že její rod je pro učitelství předurčený, odpovídá: „Máme v sobě geny. Ty se nezapřou. Moje sestřenice vystudovala stavárnu, a nakonec taky učí, na stavební průmyslovce. Vybrala si to sama, nikdo ji nenutil,“ dodává budoucí učitelka. Své děti k navázání na rodinnou zvyklost nutit nebude. Hodlá je však s sebou brát na letní tábory, aby zažily táboráky, soutěže miss, diskotéky a bojové hry jako ona.
(aha)
Počty učitelů a žáků (informace do boxíků)
Ve školním roce 2012/2013 pracuje:
- 27 739 učitelů a učitelek v mateřských školkách
- 41 788 učitelů na středních školách, z toho 24 946 žen
- 57 668 učitelů na základních školách, z toho 48 581 žen
Průměrný plat pracovníka v oblasti vzdělávání za minulý rok: 26 941 Kč
Počty žáků:
- 354340 v mateřských školkách
- 807950 v základních školách
- 443714 na středních školách
Zdroj: ČSÚ
Slušná, poctivá, pravdomluvná, přátelská, laskavá, ohleduplná, ochotná, čestná, odvážná, vnímavá, hodná, svědomitá, pečlivá, důsledná, tolerantní, dobrosrdečná, nadaná, usměvavá, vytrvalá, trpělivá, neoblomná, chytrá, bystrá, sebejistá, šlechetná, tvořivá, starostlivá, pracovitá, vlídná, přímá, rozvážná, přístupná, odpovědná, upřímná, seriózní, pokorná, šikovná, klidná, spolehlivá, schopná, spravedlivá, citlivá, přísná, družná, milá, empatická… nebo taky nepříjemná, neslušná, nepoctivá, bezohledná, sobecká, tupá, zlá, nedbalá, neschopná, neobratná, úzkoprsá, nevlídná, zbabělá, bez talentu, slabá, zamračená, ústupná, nestálá, hloupá, nesnášenlivá, nejistá, nemilosrdná, lhostejná, líná, nevynalézavá, zlomyslná, nezdvořilá, závistivá, vznětlivá, urážlivá, arogantní, pyšná, darebácká, pomstychtivá, nešikovná, nespolehlivá, smutná, ledabylá, necitelná, nespravedlivá, ignorantská, lajdácká, stresovaná, nespolečenská, nesympatická.
Taková mohla být vaše učitelka. Nebo něco mezi tím.
(aha)
