I když by vám jméno proslulého japonského kreslíře Džundžiho Ita na první dobrou možná nic neřeklo, hned při prvním pohledu na jednu z jeho mnoha ilustrací by vámi přejela nejen vlna poznání, nýbrž i vlna mrazivého děsu. Po neúspěšném pokusu převést jeho kultovní dílo Uzumaki do anime zpracování, které zanechalo fanoušky v rozpacích, se Ito opět vrací k tomu, co mu jde nejlépe. A to kresba nepopsatelných nočních můr na stránky papíru. Jeho zcela nová sbírka příběhů, která má vyjít ještě letos, slibuje návrat ke kořenům japonského body hororu v té nejpodivnější a nejznepokojivější podobě.

Nekončící prázdnota vesmíru již odnepaměti vzbuzovala v lidech bezmeznou fascinaci. Avšak hranice mezi onou fascinací a strachem je velice tenká. Nejde zde pouze o strach z neznámého, nýbrž i o hluboké uvědomění naší vlastní bezvýznamnosti tváří v tvář nekonečného kosmu. Tento druh strachu prozkoumal ve svých dílech spisovatel H.P. Lovecraft. I přes to, že za svého života nebyl jeho přínos literatuře ani zdaleka doceněn, jeho velice komplexní mythos kosmického horroru změnil svět popkultury jednou pro vždy.

Po více než třech letech čekání dorazila na Netflix druhá řada seriálu Arcane. Ta byla rozdělena do tří aktů, ten závěrečný vyšel na VOD platformě právě tento víkend 23. listopadu. Poslední díl tak přinesl nejen emocemi nabité finále, ale také další ukázku toho, proč je Arcane považováno za jedno z nejvýraznějších děl animované tvorby poslední dekády. Co přineslo toto velkolepé vyvrcholení příběhu a jak Arcane změnil standardy animované tvorby?