Jiří Skopal se narodil v srpnu roku 1947 ve Velkých Losinách u Šumperka. První hudební vzdělání získával už jako dítě od svého otce Jana Skopala, který byl sbormistrem Pěveckého sdružení severomoravských učitelů. V tomto sboru působil Jiří Skopal později také jako hlasový poradce, ale první těleso, které sám založil, byl sbor na Základní škole v Postřelmově. Už s ním se mu povedlo v roce 1972 zvítězit na regionální pěvecké soutěži. Tam úspěchy rodáka z Olomouckého kraje ale teprve začínaly. Ty největší přišly až když přesídlil do krajského města kraje Královéhradeckého.

Samostatný projekt v rámci fotografické a sportovní specializace

Realizace:

Portrét: Sbormistr, který z Hradce Králové vytvořil sborové město
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/sbormistr-ktery-z-hradce-kralove-vytvoril-sborove-mesto

Rozhovor: Všichni v oboru ví, kdo je Skopal a Jitro. Nikdy nic nepodcení, vždycky myslí za roh, říká Zuzana Kadlčíková
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/vsichni-v-oboru-vi-kdo-je-skopal-a-jitro.-nikdy-nic-nepodceni-vzdycky-mysli-za-roh-rika-zuzana-kadlcikova

Rozhovor: Richard Uhlíř: Na první zkoušce s Jiřím jsem omdlel
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/richard-uhlir-na-prvni-zkousce-s-jirim-jsem-omdlel

Rozhovor: S Jirkou jsme jako oheň a voda. On je precizní, já jsem free týpek, přiznává Karel Štrégl
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/s-jirkou-jsme-jako-ohen-a-voda.-on-je-precizni-ja-jsem-free-typek-priznava-karel-stregl

Story: „Dodnes je mi obrovským vzorem. Nosil jsem i stejné ponožky.“
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/dodnes-je-mi-obrovskym-vzorem.-nosil-jsem-i-stejne-ponozky

Story: Sbormistr je bez zpěváků nikým, ke sboru je třeba přistupovat s pokorou
http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/psana-zurnalistika/sbormistr-je-bez-zpevaku-nikym-ke-sboru-je-treba-pristupovat-s-pokorou

Dříve člen a sbormistr Boni pueri, dnes umělecký vedoucí Gentlemen Singers povídá o zážitcích s Jiřím Skopalem a o svém vztahu k němu.

V Boni pueri začínal, když mu bylo jedenáct let. Také proto mu dnes Jiří Skopal neřekne jinak než Ríša Uhlíř a o jeho „Gentlemanech“ mluví pouze v superlativech. Richard Uhlíř (36) se významně podílí na kulturním dění v Hradci Králové nejen koncertováním se svým vokálním souborem, ale také pořádáním festivalu Sborové slavnosti. Prozradil své vzpomínky na první zkoušku a zájezd s Jiřím Skopalem a také jak ho jako sbormistra i osobnost vnímá dnes.

Cíl práce

Cílem mého samostatného projektu bylo vytvoření konzistentního rozhlasového útvaru. V mém případě padla volba na reportáž, tematicky zaměřenou na seznámení se s depresí, jejím průběhem a vlivem na depresí postiženého člověka. Reportáž se zakládá na svědectví reportéra, rozhovoru s nemocným, rozhovorech s dalšími účastníky participujícími v dané problematice a na částech, ve kterých se reportér snaží zprostředkovat posluchačům prostředí a atmosféru. Skrze zvukové prostředky se snaží vrhnout posluchače do středu dění a vytvářet tak iluzi toho, že se sám posluchač spoluúčastní dané události nebo rozhovoru.

Seznámení posluchačů s depresí jsem se rozhodl realizovat skrze příběh a vyprávění Terezy, která depresemi trpí a díky svému věku může reportáž s ní zajímat i věkově mladší publiku. Celý její životní příběh je velice zajímavý a díky své emotivnosti také vhodný k rozhlasovému ztvárnění.
Práce je výstupem z rozhlasové specializace, kterou jsem si v průběhu studia zvolil a navštěvoval předměty s vybranou specializací spojené. Tematicky se práce zaměřuje na vědecko-zdravotnickou problematiku. Má specializace byla vědecká, ale výuka vědecké specializace na naší katedře směřovala spíše k matematicko-fyzikální problematice ve vědě, nežli vědě obecně nebo například psychologii, která by k této práci seděla nejvíce. Musel jsem tedy svůj projekt pojmout mezioborově a po konzultacích několika striktně vědeckých návrhů jsem se rozhodl pro toto mezioborové téma, které lépe sedí pro reportážní rozhlasové zpracování a které se dominantně zaměřuje na zdravotnické téma, než téma vědecké tak, jak nám bylo předkládáno na hodinách vědecké specializace.

Zdůvodnění volby tématu

Téma jsem zvolil na základě velice vypjatého rozhovoru, který jsem s Terezou vedl. Uvědomil jsem si, že o depresi spoustu lidí neví nebo alespoň netuší, o jak vážnou nemoc se jedná a nepřikládají jí žádný vliv. Přitom právě deprese je nemoc, při které mohou okolní lidé nemocnému pomoci. Musejí ale nejdříve vědět, že se jedná o vážnou nemoc a ne pouze o jednorázové „smutné“ období. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl přiblížit tuto problematiku a seznámit tak posluchače s nemocí, kterou klidně může trpět někdo z jejich blízkých a který může potřebovat jejich pomoc, ale oni o tom nevědí.
Podle Světové zdravotnické organizace WHO, se v roce 2017 nacházelo v České republice více než 500 000 lidí, trpících depresemi, to je poměrně vysoké číslo a je tedy důležité se problematice věnovat a pokusit se o osvětu skrze veškeré dostupné prostředky. Já jsem zvolil reportáž se silným osobním příběhem, která staví na emocích a snaze alespoň trochu zprostředkovat to, jak se postižený v depresivním stavu cítí. V závěru reportáže pak přichází motivační závěr, který má posluchačům dodat sílu a sdělit jim, že když se deprese začne řešit včas, dá se s ní bojovat.

Zdroje, stav problematiky

Problematika depresí byla v rozhlase akcentována již mnohokrát, moje ztvárnění je unikátní ve výběru zpovídané, která má opravdu silný životní příběh, který poukazuje na to, jak prostředí, rodina a další okolnosti mohou ovlivňovat psychické stavy člověka. Jelikož je Tereza studentka vysoké školy, má ve svých dvaadvaceti letech blízko k vrstevníkům, kteří mohou depresemi trpět, ale třeba si ještě neuvědomují vážnost onemocnění nebo ke spolužákům a kamarádům, kteří mají ve svém okolí někoho s depresí, ale neumí mu pomoci. Skrze Terezu, její věk a přístup bych tak chtěl motivovat i mladší posluchače, aby s nemocí bojovali, snažili se ji nepodceňovat a vyhledali raději lékařskou pomoc.

Zdrojů o problematice deprese bych mohl najít mnoho, ale nevycházel jsem z nich nijak dominantně, jelikož jsem chtěl stavět na osobním příběhu zpovídané a jejích subjektivních pocitech a zkušenostech, které kvůli depresím prožila. Proto jsem veškerou charakteristiku deprese, nechal na promluvě psychologa a ve zbytku reportáže se věnoval jen subjektivním výpovědím Terezy. Chtěl jsem, aby byla celá reportáž popularizační a pochopil ji každý, kdo by se mohl s depresí setkat. Netáži se jí na žádné složité medicinské otázky, ale pouze na věci, které vycházejí ze zvědavosti laické veřejnosti, která toho o depresi mnoho neví. Zdroji pro mě tak z podstaty reportáže byly pouze vjemy, které jsem mohl vnímat a předat tak posluchačům, tedy samotné promluvy zpovídaných, prostředí ve kterém jsme byli a zkušenosti z předešlého rozhovoru, který jsme spolu natočili a má osobní zvědavost, která se týkala otázek ohledně deprese. Myslím si, že reportáž je zajímavá i díky tomu, že neukazuje jen pouhý stav deprese, který se v rozhovorech akcentuje až příliš často, ale že nabízí i možnost pohlédnout na problematiku deprese jinýma očima, tedy jako na nemoc, která se dá léčit a nemocný může svůj stav neustále zlepšovat. V závěru rozhovoru tak posluchač slyší to, jakým způsobem se na Terezu dívají její přátelé a jak velký krok během tří měsíců udělala. Jsem tedy rád, že moje reportáž nekončí negativně, což by určitě také splňovalo jistou emotivní funkci, ale pozitivní konec na mě působí lépe, jelikož pouze nepopisuje špatný stav a neseznamuje s nemocí, ale poukazuje také na možná řešení a ve výsledku tak motivuje ke změně. Zdrojem pro řešení technických problémů mi bylo YouTube, kde jsem hledal tutoriály pro náročnější střihové operace v Adobe Audition. A článek o depresích, uveřejněný na portálu novinky.cz.

Samotný výběr účastníků reportáže závisel převážně na Tereze, která se semnou původně sešla o samotě, natočili jsme první část rozhovoru do reportáže a poté se viděli ještě dvakrát, ale až po třech měsících. Druhé setkání proběhlo opět ve dvou v jejím novém bytě. Poslední setkání se odehrávalo v restauraci, kde byli i její kamarádi, kteří byli ochotní se vyjádřit na mikrofon.
Psycholog, který mluví v úvodu je můj známý, který pracuje v psychologické poradně VUT v Brně a byl ochotný přiblížit depresi z odborného hlediska.

Terezu, jako hlavní aktérku celé reportáže jsem poprvé poznal ve škole a několikrát jsme se viděli i mimo ni. Po konverzaci, kterou jsme spolu vedli na sociální síti a kde mi popisovala svoje hluboké depresivní stavy, jsem se rozhodl požádat ji o rozhovor do reportáže. Zajímala mě nejen deprese samotná, ale také Terezin příběh, který jsem se ve finále snažil krátce přiblížit i v samotné reportáži, protože má podle mě hodně společného s tím, proč Tereza depresemi trpí.

Ideový plán

Hlavní ideu jsem již zmínil v předchozích kapitolkách. Zmínil jsem důvod výběru tématu a cíl, který bych chtěl skrze výslednou práci naplnit, zároveň jsem přiblížil, proč je osvěta v oblasti depresivního onemocnění tak důležitá. Jde mi tedy o to, abych posluchačům co možná nejlépe přiblížil, jak je pro nemocného člověka složité prožívat depresivní stavy a jak takové stavy mohou být léčeny. Optimistický konec rozhovoru by pak měl aktivizovat některé nemocné, aby případný problém s depresí začali řešit včas.

Původně jsem chtěl s Terezou navštívit a vyzpovídat také její babičku, ale kvůli zdravotním problémům, kterými Tereza trpěla, jsme se nakonec sešli opět pouze ve dvou a natočili rozhovor se zhruba tří měsíčním odstupem od prvního rozhovoru. Ve finále mi tento způsob připadá lepší, jelikož dokázal vystihnout změnu stavu, kterou si Tereza prošla. Kdybychom točili vše před třemi měsíci v době její největší krize, výpověď babičky by pouze potvrzovala její slova, která odkazovala k hluboké depresi. Skrze dva nezávislé rozhovory jsem tak docílil toho, že jsem mohl přiblížit i vývoj a účinky léčby, které jsou velice pozitivní a mohou tak motivovat posluchače s podobnými problémy k obdobné duševní změně.
Původně jsem měl z natáčení trochu obavy, jelikož jsem nevěděl, jestli mi Tereza bude schopná odpovídat i na velice osobní a vážné otázky. Moje obavy se rozplynuly, když Tereza velice otevřeně a plynule odpovídala na veškeré moje otázky, jakkoliv byly osobní nebo náročné na její odpověď.
Celkově bych ve svém projektu chtěl zlepšit své technické schopnosti, spojené se zvukem, zlepšit svůj projev a skrze osobitý příběh vyvolat v posluchačích emoce. Cílem je pak ve finále dovést posluchače k zamyšlení a možné změně svého pohledu na deprese nebo lidi, kteří jimi trpí. Zároveň jsem chtěl natočit kvalitní záznam určitého stavu mysli zpovídané, které může později sloužit jako retrospektiva toho, v jakém se nacházela stavu a v jakém stavu se bude nacházet po dokončení léčby.

Postup práce

Rozhovor začíná hudebním podkresem a mojí promluvou, která pomalu seznamuje posluchače s tématem, kterému se budu ve zbytku reportáže věnovat. Jako úvodní promluvu jsem vybral část z naší elektronické konverzace, která předcházela našemu rozhovoru a kde mi Tereza popisovala své problémy. Následuje zvýraznění hudby, které připravuje posluchačovu pozornost na samotné první slovo Terezy, které je pro nás nejdůležitější a tvoří dominantní část ve stopáži celé reportáže.

Rozhovor je celkově členěn do čtyřech hlavních částí. První část s zaměřuje na rozhovor s Terezou v době její největší krize, zároveň v něm subjektivně popisuje své stavy a seznamuje posluchače s tím, jaké to je, žít s depresí. Další hlavní částí, alespoň v rámci času, který je této promluvě věnován, je názor psychologa, který posluchače seznamuje s hlavními příznaky deprese a její základní charakteristikou. Nechtěl jsem, aby se Tereza snažila vysvětlovat obecné charakteristiky deprese sama, jelikož problém je značně subjektivní a potřeboval jsem zařadit do reportáže také názor odborníka. Ten tak poměrně rychle a srozumitelně seznamuje posluchače s tím, co to vlastně v základu deprese je a následující Tereziny výpovědi pak jen detailněji popisují a vysvětlují, co se s člověkem děje v její subjektivní rovině.

Další dominantní část se zaměřuje na rozhovor po třech měsících, kdy se Tereza dostala z nejhorších depresí, přestěhovala se z Olomouce do Hradce Králové, našla si novou práci a odložila školu. Tato změna mi přišla natolik zásadní pro její život, že jsem musel tento obrat v jejím životě natočit také a začlenit ho do reportáže. Tato pasáž může sloužit jako motivace pro posluchače, kteří mohou jasně vidět, že člověk se může z deprese dostat a vést spokojenější život, o kterém by se mu v době největší depresivní krize ani nesnilo.

Poslední částí jsou pak rozhovory s jednotlivými kamarády Terezy, kteří mi popisovali to, jaká Tereza byla v době největší deprese a jaká je naopak dnes po její velké životní změně. Díky těmto informacím jsem pak mohl sestříhat optimisticky vyznívající konec, který je v opozici vůči depresivnímu začátku rozhovoru a společně tak tvoří důležitý kontrast, který symbolizuje změnu a životní obrat, který Tereza za dobu své dosavadní léčby prožila.

Průběh natáčení byl poměrně komplikovaný, jelikož se Tereza odstěhovala z Olomouce a její psychický stav někdy nedovoloval natáčení. Poprvé jsem ji navštívil v Olomouci, kde jsme na diktafon nahráli první část rozhovoru. Jelikož na bytě žilo dalších 7 lidí, bylo náročné uměle snížit ruchy, které byly v původní nahrávce slyšet. Druhé natáčení v Hradci Králové probíhalo již bez větších komplikací. Natáčení kamarádů, kteří se vyjadřovali o jejím stavu, se odehrávalo v exteriérech a bohužel u posledního zpovídaného je slyšet ruch větru, protože jsem nepoužíval „mrtvou kočku“, kterou bohužel nevlastním. Většina rozhovoru je natáčena na diktafon OLYMPUS WS-560M, který mi stačil na základní rozhovorové pasáže. Je jednoduchý na ovládání, má velkou paměť a tak se reportér nemusí strachovat o to, že by náhodou došlo místo na kartě. Problémem pro mě byla jen slabá výdrž baterií, které jsem musel několikrát narychlo shánět a měnit. Zvuk psychologa je natáčen na mobilní zařízení, jelikož jsme se potkali poměrně neplánovaně a vlastní diktafon jsem neměl u sebe. Mé vlastní slovo bylo někdy náročné natáčet, jelikož je pořízeno hned v několika prostředích. Natáčel jsem u sebe doma, v bytě v Olomouci, u Terezy a každé místo má své specifické ruchy, někde chrčí počítač, jinde z ulice ruší zvuk vrtačky či projíždějící auta, s takovými rušivými elementy jsem se musel vypořádat a snažit se je zredukovat v postprodukci. Hlavně kvůli redukci rušivých zvuků jsem byl nucen sáhnout i po jiných programech než je základní Sound Forge, který jsme používali na rozhlasovém workshopu během studia. Jelikož některé zvuky a šumy byly součástí celé nahrávky, musel jsem využít i další, složitější program, který mi tuto funkci poskytoval, tak jsem se dostal k Adobe Audition, který jsem si nakonec oblíbil více než samotný Sound Forge. Stále ale oceňuji jednoduchost a přehlednost Sound Forge. Oba dva programy jsem nakonec používal zároveň a jeden mi sloužil primárně pro úpravu jednotlivých nahrávek, druhý zase jako mixovací nástroj.

Po natočení všech rozhovorových částí jsem dotáčel vlastní slovo, které je slyšet na začátku a v některých dalších pasážích reportáže. Dále jsem se věnoval střihu zbytečného materiálu a řazení jednotlivých promluv do větších logických celků, které jsem ve výsledku spojil do jedné dlouhé stopy. Tuto stopu jsem pak doplnil o hudební předěly, které podkreslují celou reportáž a jsou dalším prvkem, který v reportáži umocňuje emoce. Emoce tedy nevyvolává jen samotný obsah, tedy Terezin příběh, ale také forma, která může určité aspekty rozhovoru s Terezou vyzdvihnout, zdůraznit nebo je nechat v divácích déle rezonovat a dát jim čas na přemýšlení.

Aby byla zřejmá veškerá má motivace, pokusím se celou stopáž rozsegmentovat, abychom si mohli přesněji demonstrovat mé jednotlivé záměry a motivace k použití prvků, které byly ve výsledné reportáži použity.

0:00 - 1:00

Mé úvodní slovo, čtu text naší internetové komunikace, která odráží její stavy v době největší krize. Do pozadí je zvolena hudba, která působí velice dynamicky, ale zároveň vážně a slouží jako dobrý odrazový můstek pro Terezin nástup do reportáže. Na úvod vysvětluji svou hlavní motivaci pro výběr deprese jako tématu. Tereza začíná mluvit o své minulosti a prvních projevech depresivních stavů.

1:00 – 2:00

Pokračuje vyprávění a poté následuje můj komentář, který představuje psychologa, který začne vzápětí mluvit. Jeho nástup podtrhává vážná skladba Silentium Senza moto, která podtrhuje vážnost slov o depresi, které budou následovat. Promluva psychologa nás také seznamuje se základy deprese, jejími příčinami a důsledky, které již pak není nutno vysvětlovat.

2:00 – 5:00

Pokračuje promluva psychologa a mé slovo ohledně počtu nemocných v České republice. Tereza odpovídá na mé otázky a vypráví o svém životě a změnách, které jí deprese způsobila.

V této části se nachází hudební předěl, odděluje dvě pomyslné části, tedy část o medikamentech a část subjektivního popisu psychických stavů.

5:00 – 6:00

Následuje promluva bývalého spolubydlícího, který popisuje to, jak Terezu vnímal v době její největší krize, kdy bydlela v Olomouci na bytě se sedmi dalšími lidmi. Na závěr jeho promluvy přichází další hudební předěl, který opět rozděluje dva tematicky rozdílné celky.

6:00 - 7:00

Dostáváme se k jedinému člověku, který Tereze z rodiny zbyl, jedná se o její babičku, z tohoto důvodu, je v podkresu volena ambientní hudba, která má vybudit posluchačovi emoce a zesílit emoce z celé reportáže. Hudba zde působí klidně, ale zároveň je nestálá, stejně tak, jako na mě působil jejich vztah, právě proto jsem volil tuto hudbu. Na konci promluvy o babičce následuje další hudební předěl, který odděluje starší rozhovor od toho novějšího.

7:00 – 9:50

Posouváme se o tři měsíce, Tereza už bere nějakou dobu antidepresiva, přestěhovala se do jiného města, našla si novou práci a její život se celkově zlepšil. Přijel jsem za ní a ptal se na otázky, které by nám tuto změnu lépe přiblížily. Začínám vlastní promluvou, kdy posluchače informuji o posunu v čase. Následuje hudba, která působí nadějně, ale stále klidně a podkresluje můj popis jejího nového bydliště. To by mělo akcentovat změnu, která je opravdu razantní, oproti jejímu bývalému bydlišti. Pokračujeme odpověďmi na mé otázky. Reportážně popisuji její pokoj a navazuji zde na další otázku. Reportáž končí v poklidném duchu při rozhovoru o knížkách a na úplný závěr přidávám promluvy jejich blízkých přátel, kteří popisují to, jak ji v současnosti vnímají. Reportáž končí klidnou a optimistickou hudbou v pozadí, která v tichu končí i celou reportáž.

Sebereflexe

S rozhovorem jsem celkově spokojen, jelikož si myslím, že hlavní cíl reportáže byl splněn a projekt dokáže zprostředkovat atmosféru a příběh člověka, který trpí depresemi. Nedostatky vidím hlavně v technické části a to v rámci techniky, kterou bohužel nemám tak kvalitní, jak bych si představoval. Některá prostředí nejsou snímána s takovou kvalitou, jakou bych požadoval, to souvisí například s absencí klopových mikrofonů, které bych při delším nahrávání používal raději než klasický diktafon, který je nutno neustále držet a kontrolovat nebo absencí tzv. mrtvé kočky, která dokáže minimalizovat rušivý hluk větru a vnějších vlivů. Tyto technické faktory bych chtěl do budoucna vylepšit a naučit se používat složitější a komplexnější techniku. Díky projektu jsem se naučil se střihacím audio programem Sound Forge Pro 10, který jsem nikdy dříve nepoužíval. Dále jsem si rozšířil znalosti v ovládání programu Adobe Audition CC 2015, ve kterém jsem výsledný projekt a zvukové stopy mixoval. Jelikož jsem měl v průběhu natáčení problémy se šumem v pozadí, byl jsem nucen řešit i tento problém a naučil jsem se díky jeho řešení využívat rozličné nástroje pro redukci šumů a rušivých zvuků, ať už v předchozích dvou programech nebo v programu Audacity, kde jsem se šumy pracoval nejvíce.

Díky radám a výtkám mé konzultantky pro tento samostatný projekt, jsem si uvědomil, že je stále co zlepšovat a že rozhlasová práce nabízí velkou škálu technik a postupů, které není jednoduché zvládnout, a vyžadují několik let praxe, aby sloužily účelně a nepůsobily lacině. Největší problém pro mě byla nutnost odpoutat se od vlastního názoru a vidění toho, jak by měla výsledná práce vypadat, jelikož zvláště v rámci hudby, jsem postupoval spíše kinematograficky a používal jsem až moc hudby, která v krátké reportáži může působit rušivě. Dále musím vytrénovat schopnost kompozičně řadit jednotlivé části rozhovorů, jelikož ne vždy je v rozhlase všechno jasné jako na plátně kina. Přeci jenom zvuk působí pouze na naše uši a tak je konstrukce fabule „textu“ náročnější než u vytváření fabule u audiovizuálního díla. S tím souvisí problém, který jsem měl při nepředstavování některých aktérů rozhovoru. Ve finální verzi, je tato chyba opravena, ale původně jsem některé mluvčí nepředstavoval, protože jsem se spoléhal na posluchače, který si fabuli příběhu sestaví sám a domyslí si, kdo pravděpodobně mluví. Původně jsem si neuvědomoval vyprávěcí limity, které má zvuk v porovnání s audiovizuální tvorbou. Díky sebereflexi a radám, které mi poskytla vedoucí a konzultantka mého projektu, můžu v budoucnu posunout svou rozhlasovou práci na vyšší úroveň a vyvarovat se některým problémům, které se ve zvukových formátech a rozhlasových útvarech objevují.

Uvědomil jsem si také nutnost být neustále připraven. Připravenost by v žurnalistické praxi měla být samozřejmostí, protože není nic horšího, než když se vám v průběhu rozjetého natáčení vybije baterka v diktafonu a vám nezbývá nic jiného, než rozhovor přerušit. Občas tak může vypršet kouzlo okamžiku, kdy se zpovídaný konečně rozmluví a celá práce může přijít vniveč. Jsem tedy rád, že jsem díky samostatnému projektu takovou lekci dostal a mohu se z ní poučit pro své další fungování v rámci žurnalistiky a audiovize.

Se samotným obsahem práce jsem spokojený, ale stále je co zlepšovat, jelikož je stále co se učit a to hlavně v oblasti mixování hudby a vytrénování si citu pro výběr té správné hudby. Sebereflexe je směřována spíše na technické aspekty, na kterých je také stále co zlepšovat a co se učit, jelikož pokročilé programy na zvukovou postprodukci nabízí ohromné množství nástrojů, které mohou zvuk obohacovat a upravovat. Přese všechny zmíněné problémy si myslím, že výsledná reportáž je mou první kvalitní rozhlasovou prací a motivovala mě k dalšímu zájmu o rozhlasovou žurnalistiku.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/430280-pocet-lidi-zijicich-s-depresi-za-posledni-desetileti-stoupl-o-petinu.html (26.4.2018)

Samostatný projekt - politická specializace/rozhlasová žurnalistika

ČESKÁ REPUBLIKA - Ačkoliv si lékaři mysleli, že jsou spalničky téměř vymýcená nemoc, nyní se ukazuje pravý opak. Hygienici napříč celou Českou republikou v těchto dnech upozorňují na stále se zvyšující počty onemocněných touto nemocí. Nejhůře je na tom Praha.
V Praze je více jak 60 nemocných. „Nemoc byla do České republiky zavlečena z Ukrajiny, nasvědčuje tomu převažující ukrajinská národnost u nemocných,“ komentoval stav ředitel Jan Jarolímek z Hygienické stanice Hlavního města Prahy. „Onemocnění je způsobeno buďto úplnou absencí očkování, nebo tím, že u lidí očkovaných jednou dávkou po třicátem roce účinnost klesá,“ dodal.
Počty pacientů se spalničkami rostou také ve Středočeském kraji. „Hygienici ve Středočeském kraji letos zaznamenali už třináct případů spalniček. Z toho sedm jedinců, které považujeme za neočkované,“ informovala tisková mluvčí z Hygienické stanice Středočeského kraje. „Bohužel se ukázalo, že tyto děti nebyly očkovány proto, že očkování v řádném termínu rodiče odmítli,“ okomentoval dále celou situaci Jarolímek.
V ostatních krajích se případy onemocnění spalničkami pohybují mnohem níže. Nicméně podle údajů dostupných na webových stránkách Státního zdravotního ústavu počet nemocných vzrostl za loňský rok ze sedmi na 146. Letošní stav za pouhé čtyři měsíce vzrostl na 90 případů.
Tento stav už je označován jako epidemie. Jedinou možnou zbraní proti spalničkám je očkování. Přesto ho řada rodičů odmítá. „Četla jsem, že očkování může způsobovat autismus. Nehodlám své dítě nechat podstupovat takovému riziku a očkování rozhodně neplánuji,“ argumentuje Kateřina N.. S tímto tvrzením souhlasí také druhá maminka Martina Z.: „Vakcíny MMR jsou nebezpečné. Způsobují například postvakcinační encefalitidu a tomu nehodlám svého syna vystavit.“
Lékařka z olomoucké hygieny ale varuje: „Riziko, které spalničky způsobují je mnohem horší než neprokázanéúčinky očkování. Sousta trvalých následků onemocnění se může projevit až v pubertě. Jedná se nejen o neplodnost, ale děti také mohou mít poškozený sluch nebo zrak a mnoho dalšího.“ Podle praktické lékařky Ludmily Elekové, která se zabývá problematikou očkování a je jeho kritikem, má prodělání spalniček i pozitivní účinky. „Zajišťuje celoživotní imunitu, snížení rizika rakoviny, posílení imunity a podporu vývoje dítěte. Děti obvykle udělají skok ve vývoji,“ myslí si lékařka.

Spalničky patří mezi vysoce nakažlivé infekce. Šíří se velmi snadno vzdušnou cestou a k přenosu dochází kapénkami, nebo bezprostředně kontaminovanými předměty, vzácně se šíří i vzduchem. „K šíření onemocnění napomáhají i neočkované osoby. Ideální pro dosažení kolektivní imunity je minimálně 95% proočkovanost dvěma dávkami vakcíny proti spalničkám. 

Poklesne-li proočkovanost a dojde-li k nahromadění neočkovaných osob v určitém kolektivu nebo regionu, vznikají vhodné podmínky pro šíření viru spalniček v populaci,“ upozorňuje  Eva Gottvaldová, hlavní hygienička ČR. Roman Prymula, náměstek pro zdravotní péči upozorňuje, že momentální proočkovanost české populace je pouze 90%.
Nejohroženější skupinou jsou malé děti, nákaza ale ohrožuje i dospělé. Spalničky totiž často mívají komplikace v podobě zánětu plic,
průdušek a středního ucha, nebo centrálního nervového systému.
Inkubační doba je u spalniček v průměru 10 dní. Klasický průběh spalniček zpočátku připomíná nachlazení. Nakažený člověk má rýmu, kašel, zanícené oční spojivky a trpí světloplachostí. Postupně dochází ke zvyšování tělesné teploty a vzniku šedobělavých skvrn s červenými okraji na vnitřní sliznici tváří. Teplota se stále zvyšuje a na kůži těla, nejprve za ušima, pak na tváři, trupu a posléze i na končetinách, objevuje typická splývavá červená vyrážka. Po překonání spalniček je člověk vůči této nákaze celoživotně chráněn.

Samostatný projekt sociálně-zdravotnická/psaná specializace

Realizace

Nejvíce případů onemocnění spalničkami hlásí Praha. Může za to nízká proočkovanost

Očkovat, či neočkovat, to je oč tu běží

Maminky své děti neočkují ze strachu o jejich zdraví. Nikdo za nežádoucí účinky totiž nepřebírá zodpovědnost

Nežádoucí účinek očkování stál malou Milenku život

Alternativní homeopatické očkování může být hazard se životem

         1) cíl práce

Problematika povinného očkování začíná být v médiích stále výraznější. Na jedné straně stojí lékaři propagující očkování, na druhé straně lékaři (homeopaté) s jiným přístupem k očkovaným nemocem. Podobně se staví i laická veřejnost, na jedné straně rodiče očkovaných dětí, kterým se nelíbí přítomnost neočkovaných ve školkách a školách a proti nim rodiče, kteří neočkují, protože mají strach z nežádoucích účinků očkování. Informovanost bývá zpochybňována na obou stranách, a tak projekt má za cíl promítnout oba pohledy na problematiku a uvést informace o očkování ať pozitivní, tak negativní.

 
           2)zdůvodnění volby tématu

V médiích je momentálně velmi aktuální epidemie spalniček a v závislosti na to i apelace na povinné očkování, které je stále častěji matkami odmítáno. Na několika zdravotnických internetových médiích se téma povinnosti očkování objevuje i z jiných důvodů, např. častější a vehementnější nátlak maminek a organizací na stát ohledně zrušení povinnosti očkování. Lékaři propagující očkování se proti těmto názorům staví do opozice a pokouší se vysvětlit veřejnosti, proč je očkování potřeba. Homeopaté a další lidé s alternativním pohledem na medicínskou oblast se snaží propagovat šetrnější přístupy jak k léčbě nemocí, tak samotnému očkování.

Zároveň s častější publicitou problematiky se i má rodina rozdělila na dva tábory, kdy větev mé matky je zásadně pro očkování a větev matčiného bratra proti očkování. Vzhledem k mé sociálně-zdravotnické specializaci jsem se proto rozhodla téma povinného očkování pojmout převážně objektivně bez preferencí.

3) zdroje/stav problematiky

Povinné očkování je nejúčinnějším preventivním opatřením mnoha infekčních onemocnění. Jako každé léčivo i očkování může vést k nežádoucím účinkům – převážně u dětí, které jsou očkované v kojeneckém věku a jejich imunita není natolik vyzrálá, aby se předešlo úplnému zdraví před očkováním.

Doktorka Olejšková ve svém článku hovoří o neurologických nežádoucích účincích, jako jsou febrilní křeče, encefalopatie nebo postvakcinační encefalitida. Tyto nežádoucí účinky jsou ale velmi vzácné. Mnoho maminek a organizací se ale o tyto údaje opírá a často také zmiňují souvislost mezi očkováním a autismem, přestože spojitost nebyla nikdy prokázána.

Povinnost očkování je (nejen) v médiích častěji zmiňována a probírána ze všech stran. Převážně se jedná o propagaci povinnosti očkovat formou „strašení“ nemocemi, které se očkují. Zdravotnické portály a časopisy/noviny se pokouší nehodnotit, ale přesto se objevuje názor, že neočkování je hazard se zdravím dítěte a mnozí odborníci tento názor podporují. Oproti tomu organizace bojující za neočkování navrhují různé alternativy, například homeopatické očkování, nebo úplné odmítnutí očkování. Například organizace Rozalio, o. s. bojuje (jak vyplývá z názvu: Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování, o. s.) převážně za nepovinnost očkování.

Informace jsou velmi obsáhlé a snadno přístupné na internetu. Velmi pravděpodobně proto dochází ke zmatenosti rodičů a váhání v rozhodování o zdraví dítěte. Informace oficiálních organizací (např. česká vakcinologická společnost) jsou převážně objektivní a čistě popisné, oproti tomu opačný přístup organizací (např. Rozalio, o. s.) píše příběhy rodičů, které nějakým způsobem zasáhlo očkování a ukazuje spíše negativní stránku očkování. Vzhledem ke spojitosti očkování a nemocí, u kterých nebyla prokázána souvislost ale lze záměr organizace považovat za spekulativní.

I přes velké rozpory mezi těmito skupinami existuje téma, na kterém se lékaři i organizace shodnou. Předseda české vakcinologické společnosti MUDr. Roman Prymula, Ph.D. se spolu s MUDr. Ludmilou Elekovou shodují o zodpovědnosti za nežádoucí účinky očkování, kterou by podle obou měl přebírat stát. Dle slov doktora Prymuly se na tomto problému pracuje.

Stát reaguje na některé podněty rodičů a organizací nejen odmítavě, např. k 1. 1. 2018 nabyla účinnosti novelizace vyhlášky č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem, kdy byl výrazně upraven očkovací kalendář povinného očkování v ČR (konkrétně byla posunuta druhá dávka hexavakcíny na 5. - 6. rok a také bylo upraveno schéma).

4) ideový plán

V počátcích práce jsem měla plán, který měl ukázat oba pohledy na povinnost očkování ve dvou textových útvarech – z pohledu odborníka a z pohledu matek neočkovaných dětí –, v následujících dvou textových útvarech ukázat vnitřní náhled z obou stran na pozitiva a negativa očkování a na závěr se vyjádřit k problematice pomocí pátého textového útvaru. Následně bylo v plánu texty vložit do programu Adobe InDesign a upravit je do podoby novin ve formátu A4.

Vzhledem k časovému vytížení relevantního odborníka (jak předsedy, tak místopředsedkyně české vakcinologické společnosti), došlo na poslední chvíli ke změně, a proto vzniklo pět útvarů, z čehož dva texty jsou jiného rázu, než bylo zamýšleno a jeden text byl pro zajímavost rozšířen. 

5)postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování

Nejprve pro mě bylo důležité se o problematice řádně informovat. Proto jsem vyhledala několik spolehlivých a mediálně známých zdrojů (např. Státní zdravotní ústav, Česká vakcinologická společnost, vitalia.cz, rozalio.cz, hygienické stanice atd.). Nastudovala jsem si oba pohledy na danou problematiku a teprve poté si ujasnila, jaký typ textů chci do projektu použít a jak chci celý projekt pojmout. Poté jsem rozhodla témata článků. Na textech jsem pracovala v pořadí a), d), c), b), e) a poté jsem je upravovala v programu InDesign do výsledné podoby novin.

a) Nejvíce případů onemocnění spalničkami hlásí Praha. Může za to nízká proočkovanost (informativní text)

Otvírák jsem se rozhodla napsat jako první. Téma bylo jednoduché, epidemie spalniček se čím dál více rozmáhá. Proto jsem obvolala všechny krajské hygienické stanice pro aktuální informace, ze kterých jsem vytvořila graf a následně jsem získané informace zpracovala do článku.

Volba psát toto téma jako první bylo velmi přínosné, informace, které jsem od lékařů získala se daly využít i do následujících článků.

b) Očkovat, či neočkovat, to je oč tu běží

Zde se jedná o glosu, která svým obsahem nakonec nahradila pohled předsedy české vakcinologické společnosti. Informace zde použité vychází z tvrzení pana předsedy a lékaře Romana Prymuly a z informací získaných od lékařů hygienických stanic. Výsledkem je kritický text propagující očkování, aby tak vyvážil obsah projektu.

c) Maminky své děti neočkují ze strachu o jejich zdraví. Nikdo za nežádoucí účinky totiž nepřebírá zodpovědnost (anketní rozhovor)

Pro vytvoření tohoto textu jsem se sešla se třemi maminkami, jejichž děti nejsou očkované, popřípadě jsou očkované jen částečně. Se Zuzanou Matznerovou a Markétou Hořínkovou jsem se seznámila přes sestřenici Nikol Hemzáčkovou, která patří do skupiny maminek proti očkování. Nikol Hemzáčková má dvouletého syna, který je očkovaný hexavakcínou, ale ne MMR vakcínou (vakcínou proti zarděnkám, příušnicím a spalničkám). Zuzana Matznerová nemá očkované děti vůbec a Markéta Hořínková má očkované první dítě, syna (9,5let), který po očkování prodělal komplikace a nyní má nízkofunkční autismus a těžkou mentální retardaci, další dvě děti očkované nejsou. Původně byla zamýšlena krátká anketa, ale vzhledem k rozmanitosti respondentů proběhla velmi zajímavá diskuze na téma odmítání očkování, a proto byl text rozšířen na anketní rozhovor.

d) Nežádoucí účinek očkování stál malou Milenku život

Poslední z textů, který reflektuje problematiku povinného očkování byla storka o Milence, která zemřela na komplikace po očkování. Téma jsem pojala velmi opatrně, vzhledem k jeho citlivosti, a nekriticky. Příběh jsem převzala z portálu organizace Rozalio, o. s., protože bohužel i bohudík nemám osobní zkušenost s negativním účinkem očkování, a tudíž ani s tak tragickými následky. Vybrala jsem jeden z extrémnějších případů, který vedl k úmrtí, protože při jeho čtení mě emocionálně zasáhl, a proto jsem jej chtěla prezentovat i v mém projektu.

e)Alternativní homeopatické očkování může být hazard se životem (zpráva)

K doplnění jsem nakonec vytvořila krátkou zprávu o homeopatickém očkování. Přesto, že tato varianta není vyloženě známá ani v okruzích neočkujících rodičů, homeopaté nabízí služby homeopatické profylaxe jako bezpečnější variantu očkování. Názor odborníků je ale velmi kritický, což prezentuje také profesor z britské University of Exeter, Edzdard Ernst, který působí na univerzitě jako specialista na alternativní a celostní medicínu.

f)Zpracování v programu InDesign

Všechny textové útvary jsou uspořádány v pořadí a), b), c), d), e). Celkem i s úvodní stranou vnikl dokument o pěti A4 stranách. Text jsem se pokusila obrazově „rozbít“ grafikami. Otvírák obsahuje grafické zpracování údajů z krajských hygienických stanic o počtu nemocných spalničkami (které jsem zpracovala sama) a také menším grafickým zpracováním aktuálního očkovacího kalendáře platného od 1. ledna 2018, který zpracovala organizace Pro volbu (iniciativa za svobodné rozhodování o zdraví).

Stranu s textem b) jsem doplnila textem Dagmar Sláčilové, který zveřejnila na webu organizace Rozalio, o. s., nejsem tedy jejím autorem a byl použit bez úprav. Strana třetí obsahuje pouze anketní rozhovor doplněný o fotografie tázaných maminek (vlastníky fotografií jsou maminky samy a fotografie jsou použity za jejich souhlasu) a o archivní fotografii organizace Rozalio, o. s., která ilustruje vydané brožury, které popisují příběhy, jak očkování zasáhlo do života rodin. Poslední strana obsahuje text d) a e) a také grafiku diagnostické laboratoře AeskuLab, které nabádá rodiče k testování vrozených poruch imunity, které může předejít komplikacím očkování.

          6)„sebehodnocení“

Původní cíl musel být z důvodů komplikací pozměněn, jak je popsáno v bodě 4. Bohužel pravděpodobně z pracovní vytíženosti předsedy české vakcinologické společnosti (MUDr. Roman Prymula) nedošlo k rozhovoru. Jako alternativu jsem kontaktovala jeho zástupkyni, místopředsedkyni české vakcinologické společnosti MUDr. Hanu Cabrnochovou. Bohužel ale i přes dohodnutý termín posléze lékařka nereagovala na telefonický kontakt, a tudíž musel být rozhovor nahrazen jinak.

S obsahem informací v projektu jsem spokojená, přestože jsem některá data či vědomosti opakovala, protože jsem texty vytvářela nezávisle na sobě. Zpracování ale hodnotit nemůžu. Vzhledem k akademickému zájmu v oboru, a ne praktickému zaměření jsem ke svému výkonu velmi kritická.

Myslím ale, že účel projektu, který jsem zamýšlela je splněn. Informace v textech poskytují náhled na problematiku z obou stran a pokus nestranit ani jedné skupině se mi převážně povedl. Doplňkové útvary v podobě obrázků a jednoho textu jsem se také pokusila použít rovnoměrně a výsledek je z tohoto hlediska velmi dobrý.

7) literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty

Blechová Z. Paretické komplikace onemocnění v dětském věku. Pediatr. praxi 2006; 1: 26–30

Chlíbek R, Karen I, Prymula R, Manďáková Z, Ďurčovič J. Očkování v ordinaci všeobecného praktického lékaře. Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře. 2013; 3: 6–17.

Jílková E. Principy aktivní imunizace. Je očkování zátěž? Interní med., 2012; 14(8 a9).

Internetové zdroje:

Test imunity TREC/KREC. Rozalio - rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování [online]. Dostupné z: http://www.rozalio.cz/index.php/o-ockovani/s-odborniky/1120-test-imunity-trec-krec

Milenčin očkovací příběh. Rozalio - rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování [online]. Dostupné z: http://www.rozalio.cz/index.php/vase-pribehy-a-uvahy/pribehy/730-milencin-ockovaci-pribeh

SPECIÁL Očkování pro a proti (série rozhovorů). Vitalia.cz - chytře na život [online]. Dostupné z: https://www.vitalia.cz/specialy/ockovani-pro-a-proti/http://www.vakcinace.eu/ockovani-v-cr

Harničárová, M., Kolářová, M. a Ošlejšková, H. (2016). Neurologie pro praxi: Neurologické komplikace očkování [online]. Dostupné z: https://www.neurologiepropraxi.cz/pdfs/neu/2016/03/10.pdf

1. Cíl práce

Cílem tohoto projektu je ukázat kontrast mezi pracovním a soukromým životem politika. Práce chce ukázat, že politici nejsou jen nudné tváře, které vídáme například v televizi. Naopak, že mají různé koníčky, zájmy, rodinu… Vybrala jsem si proto poslance Josefa Kotta, s kterým jsem nafotila sérií fotografií z pracovního prostředí a poté druhou sérii ze soukromého života. Právě v druhé sérii se snažím dokázat, jak vypadá jeho den, když zrovna není v Poslanecké sněmovně. Fotografie jsou vždy v podobných situacích, avšak ve zcela jiných rolích – například poslanec v obleku vs. dobrovolný hasič v uniformě, podepisování důležitých podkladů vs. podepisování žákovské knížky, atd. V projektu se prolínají mé dvě profesní profilace, a to fotožurnalisitka a politická specializace.

2. Zdůvodnění volby tématu

Na politiky mnoho lidí nahlíží skrz prsty a kritizuje je, že berou nekřesťanské peníze za nicnedělání. Nevidí však, že je za nimi obrovský kus práce a že jsou to úplně normální lidé jako my ostatní. Právě proto jsem se rozhodla strávit několik dní s jedním poslancem, u kterého jsem se snažila ukázat, čemu se věnuje, kde bydlí a že řeší stejné problémy jako ostatní. V první sérii fotografií (z pracovního prostředí) zachycuji momenty z Poslanecké sněmovny a mítinků před podzimními volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017. Druhá série je pak z domácího prostředí, konkrétně z obce, ve které Josef Kott žije, a to Olešné u Pelhřimova. Zde je zachycen při běžných činnostech typu venčení psa, podepisování žákovské knížky či jako místní dobrovolný hasič. Fotografie obou sérií jsou zachyceny při podobných situacích, aby vinikl zmiňovaný kontrast mezi jednotlivými snímky. Poslance Josefa Kotta jsem si vybrala proto, že bydlí blízko mého rodného města Pelhřimova a už od základní školy se znám s jeho nejstarším synem. Myslím si, že by téma mohlo zaujmout především zvolenými kontrasty. Nejsou to jen dvě série náhodných snímků, ale pečlivě soubor promyšlených protikladných fotografií. Právě tento fakt dělá tento projekt jedinečný a zajímavý.

3. Zdroje problematiky

Podobných fotoprojektů existuje jistě spoustu. Konceptuální fotografie je poměrně častým námětem na fotografování. V dostupných samostatných projektech jsem narazila na podobné téma, které zpracovala Kateřina Čajanková. Ta si zvolila druhou tvář herců Moravského divadla v Olomouci. Oba projekty se od sebe liší tím, že ona fotografovala několik lidí, kdežto já jen jednoho člověka.

3.1. Konceptuální fotografie

Konceptuální fotografie je styl fotografování, při kterém autor vyjadřuje určitou myšlenku. Důležitý je při tomto stylu nápad. Fotografie mají ukázat určitý význam s pomocí různých znaků nebo symbolů a tím se stávají uměleckou prací a oddělují od tradičních stylů umělecké či fotografické tvorby. Vznikl jako pokračování uměleckého stylu minimalismus. Základní myšlenkou konceptuální fotografie je donutit pozorovatele k zamyšlení. Nejdůležitějším rysem tohoto uměleckého směru je vyslovit myšlenku pomocí fotografie. Místo slova zde mluví obraz.

4. Ideový plán

Jak už je uvedeno výše, hlavním cílem tohoto projektu bylo zachycení poslance České republiky i mimo prostředí Poslanecké sněmovny a jinak než jen v obleku. Chtěla jsem ho vyfotografovat při běžných aktivitách a při jeho koníčcích. Hlavním úkolem fotografií je zachytit kontrast právě mezi těmito dvěma světy. Nejprve jsem s Josefem Kottem chtěla strávit nějaký čas při pracovních činnostech a poté k pořízeným fotografiím vymyslet podobné situace v rodinném prostředí na základě informací, které mi o sobě prozradil. Zároveň jsem se snažila, aby fotografie ze soukromého života byly alespoň částečně podobné těm pracovním, aby vynikl rozdíl mezi nimi.

5. Postup práce

Nejprve jsem se musela rozhodnout, kterého poslance budu fotit. Vzhledem k tomu, že se znám se synem Josefa Kotta, byla volba víceméně jasná. Kontaktovala jsem ho přes jeho oficiální email a poté jsme se po telefonu dohodli na konkrétní podobě projektu a dalších podrobnostech. Focení probíhalo po částech. První fotografie jsou pořízené na předvolebních mítincích v Počátkách a v Jihlavě v říjnu 2017. Následovaly snímky z voleb, které se konaly v tomtéž měsíci. Poté přišla na řadu návštěva Poslanecké sněmovny v lednu 2018 a focení v Olešné v únoru 2018. Následný čas jsem věnovala úpravě fotografií v programu Adobe Photoshop Lightroom. V tomto programu jsem udělala ořez, kontrast, expozici a úpravu světel a stínů podle histogramu, vyvážení bílé a doostření. Celkový čas strávený úpravami se pohybuje kolem jedné hodiny. Některé fotografie jsou strojené, při kterých jsem panu Kottovi vyloženě říkala, jak si má stoupnout a co má dělat. Naopak zbylé snímky jsou momentky, které ho zachycují v běžné póze, při které si mě vůbec nevšímal a choval se přirozeně. Snímky byly pořízeny digitální zrcadlovkou Canon EOS 1300D a dvěma objektivy – základním Canon EF-S 18-55mm f/3,5-5,6 IS II a Sigma 70-300mm f/4,0-5,6 APO DG MACRO pro Canon.

6. Popis fotografií

Následuje výčet jednotlivých fotografií. Fotografie jsou uvedeny v pořadí, v jakém byly pořízeny snímky z pracovního prostředí. U každé fotografie je popisek, který vystihuje zamýšlený kontrast mezi jednotlivými snímky. Fotografie jsou dostupné zde: https://uloz.to/!8vxufYeGqeWv/samostatny-projekt-kudrhaltova-rar#_ga=2.140984250.949853561.1524741951-478432688.1473014147

6.1. Josef Kott

Josef Kott se narodil 15. listopadu 1970, je ženatý a má tři děti. Žije v obci Olešná, nedaleko Pelhřimova. Vystudoval zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor fytotechnický. V současné době pracuje jako poslanec Parlamentu České republiky a je členem hnutí ANO 2011. Zároveň je místopředseda zemědělského výboru a člen výboru pro životní prostředí. Ve funkci je od 3. prosince 2013. Členem hnutí ANO 2011 a předsedou jeho pelhřimovské organizace je od roku 2012. V březnu 2014 byl zvolen předsedou hnutí ANO 2011 v Kraji Vysočina. Do politiky vstoupil už v roce 2002, kdy byl v komunálních volbách zvolen Jako nezávislý kandidát do Zastupitelstva obce Olešná u Pelhřimova. Mandát zastupitele pak v roce 2006 obhájil opět jako nezávislý kandidát. V obou volebních obdobích zároveň působil jako místostarosta obce. Na této post však 19. února 2010 rezignoval z důvodu časové vytíženosti. 6.2. Jednotlivé fotografie

Setkání s voliči vs. povídání se sousedem

První snímek je z jednoho z předvolebních mítinků, konkrétně z Počátek na Pelhřimovsku, který se konal 10. října 2017. Zde Josef Kott hovoří s potencionálními voliči “své” strany. Naopak na druhém snímku je na zahradě u svého domu v Olešné u Pelhřimova a povídá si přes plot se známým.

Babiš vs. manželka

Zde jsem se pokusila o malý žertík. Na první fotografii je šéf strany ANO – Andrej Babiš, a na druhé “šéf” domácnosti – manželka. Snímek s Andrejem Babišem je pořízen na předvolebním mítinku v Jihlavě 13. října 2017. Naopak druhá fotografie je z 6. února 2018 a je focená před Obecním úřadem v Putimově, kde paní Kottová pracuje.

Volby vs. výsledky voleb

Tyto fotografie znázorňují podzimní volby do Planecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017. Na první se Josef Kott právě chystá volit a podává občanský průkaz člence volební komise. Druhá fotografie pak ukazuje výsledky voleb, kde je jasně vidět, že hnutí ANO vyhrálo volby, a Josef Kott přijímá gratulace.

Oblek vs. uniforma

První fotografie je v obleku z Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, naopak druhá zachycuje Josefa Kotta před hasičskou zbrojnicí v Olešné jako dobrovolného hasiče.

Řečnění ve Sněmovně vs. venčení psa

„Pracovní“ fotografie zobrazuje Josefa Kotta za řečnickým pultíkem v Poslanecké sněmovně. Druhá naopak při odpolední procházce se psem doma na Pelhřimovsku.

Hrad vs. škola

Na prvním snímku je Josef Kott na terase Poslanecké sněmovny a v pozadí se tyčí Pražský hrad. Na druhé fotografii je doma v Olešné u Pelhřimova a za ním můžeme vidět dominantu obce – místní školu.

Pelhřimov na plátně ve sněmovně vs. skutečný Pelhřimov

Na první fotografii stojí Josef Kott před plátnem v Poslanecké sněmovně a ukazuje na nápis Pelhřimov. Toto město jsme zvolili z toho důvodu, že v jeho blízkosti bydlí. Naopak na druhém snímku ukazuje na „skutečný“ Pelhřimov. Tato dvojice fotografií sice neznázorňuje nic zásadního z pracovního a soukromého života, ale dává nahlédnout do zajímavého místa Poslanecké sněmovny, kam se běžný člověk nedostane.

Podepisování úředního dokumentu vs. podepisování žákovské knížky

První fotografie je z kanceláře a Josef Kott na ní podepisuje jeden z několika úředních dokumentů. Naopak na druhé je doma v obýváku a právě podepisuje žákovskou knížku.

Osobní auto vs. hasičský vůz

Fotografie v osobním automobilu zachycuje běžnou cestu do práce. Naopak na druhém snímku je Josef Kott v hasičském autě při výjezdu k požáru, při kterých dobrovolní hasiči z Olešné pomáhají.

7. Sebehodnocení

Myslím si, že se mi celkem podařilo naplnit mé cíle. Jsem si ale vědoma toho, že fotografie nejsou dokonalé a zpětně na nich vidím několik chyb. Poměrně značnou část z nich se mi ale podařilo eliminovat v programu Adobe Photoshop Lightroom, s kterým mi pomáhal kamarád. Častým problémem je především kompozice. Zejména u fotografií z předvolebních mítinků nebylo moc času na její promyšlení. Jelikož jsem s fotografováním začala teprve před třemi lety, řada snímků byla neostrá, přeexponovaná či podexponovaná. Na každé akci jsem proto nafotila větší množství fotografií, abych měla z čeho vybírat. Fotografie však vznikaly s dostatečným časovým předstihem, takže jsem měla spoustu času na jejich úpravu a případné přefocení. Menším problémem při realizaci projektu byl i čas, protože projekt vyžadoval velkou časovou flexibiitu. I přes své pracovní vytížení se mi však Josef Kott snažil věnovat maximum svého volného času, za čež mu tímto velmi děkuji. Především focení v Poslanecké sněmovně zabralo velké množství času, protože jsme se snažili vybrat všechna zajímavá a atraktivní místa. I přes to jsem ráda, že jsem si vybrala právě toto téma. Při focení jsem poznala spoustu zajímavých lidí a odnáším si z něj i spoustu zážitků. Josef Kott mě překvapil svým vstřícným jednáním i tím, že souhlasil se vším, co jsem si na něj vymyslela. Při mé návštěvě Poslanecké sněmovny přidal i několik historek ze svého politického života a společně se svou asistentkou Kateřinou Friedovou mě provedl místy, kam se člověk běžně nedostane. Právě na jeho asistentku nesmím také zapomenout. Ochotně se mnou totiž vyřizovala telefonáty a emaily a společně jsme domlouvaly termíny na focení. Také ve Sněmovně přišla s několika originálními nápady na fotky. Myslím si, že i samotné focení a následující postprocessing mě posunulo malinko dál, vyzkoušela jsem si nové věci a zjistila, jak je náročná reportážní fotografie (viz předvolební mítinky). Projekt dává nahlédnout do běžných aktivit poslance České republiky. Jeho přínos vidím především v tom, že ukazuje politika jako normálního člověka s běžnými zájmy a koníčky.

8. Zdroje

HOJDA, Jan; PAVIENSKÝ, Zbyněk: Hledání vzájemnosti: obraz rodiny v konceptuální fotografii - pokus o teologickou interpretaci. Jablonec nad Nisou, 2012, s.12-23, ISBN 978-80-87821-00-8.
FÁROVÁ, Anna a STOILOV, Viktor, ed. Dvě tváře. Praha: Torst, 2009. 1151 s. ISBN 978-80-7215-369-5.
DOBROVODSKÝ, Jan. Test fotoaparátu Canon EOS 100D. In: Fotoaparát.cz. 1. 7. 2013. Dostupné online z: https://www.fotoaparat.cz/clanek/1112/test-fotoaparatu-canon-eos-100d-11268/.
GUMBÍROVÁ, Denisa. První práce absolventa Univerzity Palackého. 27. 4. 2015, Olomouc. Dostupné online z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/prvni-prace-absolventa-univerzity-palackeho. KREJČÍ, Veronika. Nevšední a zajímavá povolání. 8. 5. 2016, Olomouc. Dostupné online z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/nevsedni-a-zajimava-povolani-2.
NAVRÁTILOVÁ, Barbora. Co snídají české ženy?. 8. 5. 2016, Olomouc. Dostupné online z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/co-snidaji-ceske-zeny.
ČAJANKOVÁ, Kateřina. Druhá tvář herců Moravského divadla Olomouc. Dostupné z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/druha-tvar-hercu-moravskeho-divadla-olomouc.

Fotografie: https://uloz.to/!8vxufYeGqeWv/samostatny-projekt-kudrhaltova-rar#_ga=2.140984250.949853561.1524741951-478432688.1473014147

Samostatný projekt v rámci fotografické a sociálně - zdravotní specializace

Samostatný projekt - zdravotně-sociální/psaná žurnalistika

Samostatný projekt - zdravotně-sociální/psaná žurnalistika.

Samostatný projekt - politická specializace/rozhlasová žurnalistika

Samostatný projekt v rámci fotografické a kulturní specializace. 

Před dvaceti lety udělalo vedení města chybu. Podařilo se mu ať už chtěně, nebo nechtěně vysídlit sociálně vyloučené obyvatele na okraj města za desítky metrů železničních kolejí. Rozdělilo tak Českou Třebovou na dvě města. Stejně jako v Lewisových Letopisech Narnie se mu podařilo vytvořit svět za skříní, o kterém se v centru České Třebové vedou jenom zkazky. Jako v každé pohádce, i tady bylo na začátku zrnko pravdy. V průběhu let se ale obalilo vlákny z výmyslů a polopravd.

Jaromíra Žáčková se zabývá sociální problematikou, tedy i Borkem, od roku 2002, kdy se stala místostarostkou města. Momentálně na sídlišti řeší zejména otevření základní školy, která by měla nahradit zanikající praktickou školu. „Já to vidím z pohledu mámy. Byla bych spokojená, že mě v dnešní dopravě nebude dítě někde lítat,“ obhajuje svoje rozhodnutí. S ním ale nesouhlasí například oblastní ředitel Naděje Milan Nádvorník nebo Agentura pro sociální začleňování.

Pro neziskovou organizaci Naděje pracuje už dvacet šest let. Jeden z jeho nejdůležitějších „rajónů“ je ghetto na Borku, dnes se mu také moderně říká sociálně vyloučená oblast. „V devadesátých letech jsme v nově otevřených bytech po ruských vojácích viděli příležitost. Počítali jsme s tím, že se zde byty nebudou jenom udržovat a spravovat, ale že by se někdo měl starat i o sociální stav téhle lokality,“ vysvětluje. Naděje se tenkrát na sídliště nastěhovala o den dřív než nájemníci domů a je tady s nimi už dvacet jedna let.

Barbora Turtáková bydlela jako malá v pavlačáku, po několika letech se společně s mámou přestěhovala do sociálních bytů, tedy do domu, kterému se říká kachlák. „Když jsem byla malá, měli jsme vedle domu dřevěné dětské hřiště, dnes už tam zbylo jen polorozpadlé pískoviště,“ vypráví. V dětství využívala i pomoci místní pobočky Naděje, například díky nim jela na výlet do Prahy, který by si jinak nemohla dovolit. „Taky jsem si chodila jako malá hrát do toho nízkoprahu, byla tam výtvarka, zpívání a pomáhali nám tam s úkoly do školy,“ vzpomíná Barbora na dobu, kdy ještě byla malá.

Praha - Třem ze sedmi zadržených Nizozemců udělil Obvodní soud pro Prahu 1 podmínku a zákaz vstupu na území České republiky po dobu pěti let. Zadržení mužů proběhlo v letištní hale Letiště Václava Havla. Skupina mužů napadla v centru Prahy čísníka poté, co je upozornil, že nesmí pít vlastní alkohol. 

Tři kandidáti, tři důchodci, tři politické strany. Bohumila Trávníka, Ivana Kvasňu a Vladimíra Lanka spojuje mnohé. Všichni byli součástí kandidátky v posledních parlamentních volbách, všichni byli v dolní polovině volebního lístku a všichni byli ochotní mluvit a podělit se o svůj dlouhý příběh. Proč kandidovali, co chtějí změnit a proč se stali součástí politiky až v důchodovém věku?