Naprosto přesně si pamatuji den, kdy jsem zjistila, že mě přijali na žurnalistiku. Seděla jsem tehdy ráno v naší provizorní produkci ZLÍN FILM FESTIVALU v kongresovém centru ve Zlíně, kde jsem pracovala jako asistentka obchodního oddělení. V klidu jsem si vychutnávala ranní kávu, čekala na pokyny, a jelikož jsem patřila k nedočkavcům, tak i ten den jsem hned ráno rozklikla portál, naťukala své údaje a vyskočil na mě nápis "udělen návrh na přijetí ke studiu". V první chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, takže jsem zhruba 2 minuty s otevřenou pusou zkoumala svůj notebook ze všech úhlů, potom přišla vlna až hystericky šťastného pláče, hovory rodině, příteli, zprávy kamarádkám a nakonec přeci nemohlo chybět chlubení (věřím, že v tom nejsem sama). Pomalu jsem se viděla jako druhá Carrie Bradshaw navíc s Pulitzerovou cenou, vlastní talkshow, kolekcí oblečení, parfémem a telefonem plným kontaktů na odborníky na vše, celebrity a samozřejmě další kolegy z "branže". Jojo, a pak přišel první týden školy.