Denisa Juríčková 
Střet s realitou přišel už v první hodině filosofie, kde nás čekalo hromadné představování, což už samo o sobě je dost hororová představa, o to horší bylo zjistit, že 80% procent mých spolužáků rádo čte knihy vážných témat, píše, a to tak, že hodně. Jelikož jsem byla na řadě až jako téměř poslední, začalo se mi honit hlavou, co tak asi řeknu o sobě já, a ne, v tu chvíli mě nenapadlo, že určitě není problém vybočit z řady a říct, že taky ráda čtu, jen místo fantasy a komiksům dávám přednost časopisům jako je ELLE a knížkám typu Blondýnka nebo Kafe a cigárko. Takže jsem ze sebe vydolovala jen naprosto základní věci, jakože mám ráda kávu a čas strávený s kamarády, takže výborně, potlesk, zahrabej se. V tu chvíli bych si nejlépe popovídala se Sókratem a odkývala mu, že opravdu vím, že nic nevím.
Každopádně jsem pořád čekala na chvíli, kdy si budu moct říct, že jsme na gymplu psali slohovky do Zlínského deníku (vypustila bych ten fakt, že mi ani jednu z těch tří nevydali) a budu jakože "joo, profík". Hmm, další kámen úrazu. Opět jsem zjistila, že mám ve svých řadách opravdové profíky, kteří píší recenze, články, mají svůj blog, a někteří dokonce mají už i svou knihu. No, takže děkuji, sbalím si svoje slohovky o dvou A4 a půjdu o dům dál.
Naivně jsem doufala, že ve chvíli, kdy přijde na řadu tvorba článků a jejich následná publikace, začnou se v mém okolí dít naprosto nevěřitelné věci, které budou přímo volat, abych o nich něco napsala. Čekala jsem, že sousedka odvedle vypěstuje největší dýni v kraji, po cestě do školy potkám nějakou významnou osobnost, která hned po zjištění faktu, že ze mě bude novinářka, ochotně svolí k rozhovoru a naše posezení u kávy skončí seznámením s nějakým dalším zajímavým člověkem. Tak zase zpátky na zem. Sousedka letos, jako naschvál, vypěstovala přesně to, co vloni, a navíc si stihla postěžovat, že už to není, co to bývalo.
Netrvalo to dlouho a začala jsem slýchat věty typu: "Opovaž se o tomhle napsat." "To budeš určitě psát pro Blesk, viď?" "Doufám, že si uvědomuješ, že novináře nemá nikdo rád."
Takže ke všem výše zmíněným věcem měl ještě navíc přijít strach a stres z toho, jestli někdy náhodou nebudu někomu na obtíž, a jestli mě pořád budou mít lidi rádi, i když z nich budu dolovat informace o tom, jestli opravdu nic neukradli, nic neviděli a tak podobně. Tyhle "strašáky" jsem naštěstí hodně rychle vypustila z hlavy, možná i díky půlce Milky a písni "I will survive".
Myslím, že to rozhodně bude stát za to, sice se mi ze všech těch přednášek, materiálů, dat a rad ještě stále točí hlava, ale to se poddá.
Na konec Vás, kteří jste to dočetli až sem, nemůžu ochudit o nějakou tu motivační větičku.
Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme věřit a být schopni něco obětovat.
Tak já jdu věřit (nejen) všem tiskovým mluvčím a obětovat dalších pár korun za nefalšované noviny, kde snad nenajdu žádný hoax.
