Jako téma svého samostatného projektu jsem si zvolila problematiku vzniku a vývoje litomyšlského politického uskupení Generace 89. V sérii pěti článků jsem se snažila nastínit, jak se toto uskupení, které vzniklo v roce 2010 jako sdružení nezávislých kandidátů dostalo do čela města. Tento projekt tvoří analýza, glosa, story, rozhovor a článek týkající se náměstí Václava Havla, které je s Generací 89 již neodmyslitelně spojeno.

Jak se změnila Litomyšl s Generací 89? Dost.

Již čtvrtým rokem se oslavy výročí sametové revoluce konaly v 17:11 na náměstí Václava Havla. Klasické setkání celého města se ani v době epidemie koronaviru neobešlo bez klasických rituálů. Zámecké sklepení se otevřelo pro všechny, kteří chtěli znovu anebo úplně poprvé nasát emoce, které v člověku vyvolává srdce Václava Havla. Hymna sametové revoluce Modlitba pro Martu zazněla v podání pěveckého tria i na náměstí Václava Havla v Litomyšli.

„To desetitisícové město je pro mě akorát. V desetitisícovém městě jsem se naučila, že už to prostředí znám. Znám to, co se musí řešit a mám pocit, že tam svým rozumem, dovednostmi a zkušenostmi dohlídnu. A že to můžu dělat,“ říká Petra Benešová, která má v Litomyšl hned několik rolí.

Daniel Brýdl. Zakladatel Generace 89, sdružení, které v komunálních volbách 2018 získalo v Litomyšli nejvíce mandátů, mimo jiné také starosta města Litomyšle. Podle kolegů vizionář, podle jiných člověk, který chce přijít se změnou. Co ho vlastně vedlo k tomu dát se do komunální politiky? A proč, přestože nechtěl, usedl do starostovského křesla v Litomyšli?

Když byla Generace 89 založena, nikdo netušil, jak důležitou roli bude nakonec hrát v dalším vývoji města Litomyšl. Sdružení, které pod vedením Daniela Brýdla, Petry Benešové a Věry Krejčové vzniklo v roce 2009, se zrodilo zejména proto, aby se zastalo města v řešení dohadů s obchodníky o podsíních. Následně však zjistili, že scházet se a řešit otázky týkající se města, zní jako dobrý nápad.

Berlín, Londýn, Praha. Tři hlavní města a tři města, která stojí za vlnou represí a teroru. Tři města, která stojí na základech jednoho z nejznámějších českých historických příběhů, který silně ovlivnil atmosféru v Protektorátu Čechy a Morava. Berlín, Londýn, Praha v roce 1942. A Paříž v roce 2010. Město, kde Laurent Binet, zvídavý a dychtivý spisovatel, dokončuje svoji románovou prvotinu, kterou tituluje německou šifrou. Himmlers Hirn heisst Heydrich. 

Největší český festival Colours of Ostrava se tento rok pravděpodobně konat nebude, právě proto včera Colours spustily novou Colours of Ostrava TV. Zatím pouze na Facebooku, kde mají každovečerní program, který skládá hned z několika rubrik. První vysílání proběhlo včera a podle slov tvůrců budou vysílat, dokud je nevypnou.

Cilčina cesta, pokračování bestselleru Tatér z Osvětimi, jak informuje popis druhé knihy Heather Morrisové. Pro mě ale spíše zcela jiný příběh, který v některých pasážích odkazuje na úspěšný příběh Tatéra. Nikdy bych ji sama pro sebe neoznačila za pokračování, protože tato kniha příběh Tatéra vůbec nerozvíjí. Ale samozřejmě záleží na posouzení každého člověka. I přesto je titulem o neuvěřitelné síle, odhodlání a boji o přežití. Boji o možnosti se nadechnout. 

Nacismus jako totalitní režim a zároveň i ideologie první poloviny dvacátého století. A pak jedna jeho velmi důležitá součást. Antisemitismus. Spíše pak židovská genocida, obecně známá jako holocaust. To jsou dva ústřední body, kterými se ve svých románech zabývá Heather Morrisová. Novozélandaňka, která se proslavila svou knihou Tatér z Osvětimia navazující knihou Cilčina cesta, která je vlastně takovým spin-offem Tatéra.