Gabriela Kokešová 
Laurent Binet je francouzský spisovatel, který tíhne láskou k Praze a českému národu. Jeho první práce Silné a slabé stránky našich sliznic se odehrává v Praze a není tomu nijak ani u románu HHhH, který vypráví o operaci Anthropoid. Kniha byla vydána v roce 2010 a v České republice za jejím vydáním stojí vydavatelství Argo.
Celá kniha je napsaná obdivuhodným a pokorným způsobem. Autor obdivuje a jistým způsobem i opěvuje hrdinský čin Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. A to, jak všichni víme, byl atentát na zastupujícího říšského protektora, SS Obergruppenführera, šéfa RSHA a SD Reinharda Heydricha. Atentát byl spáchán 27. května 1942, a Heydrich na jeho následky zemřel. Román tedy nepřichází s žádnými novými informacemi, nefabuluje a předkládá čistou pravdu. Navíc všichni víme, jak to dopadne a jak to doopravdy bylo. Kniha pomáhá vytvořit si větší a souvislejší obraz. Binet stejně jako já sdílí názor, že fabulace v případě vyprávění historie není na místě. A velmi často se ke svému názoru v knize odvolává.
Román je napsán velmi čtivým a přívětivým způsobem a dá se říci, že má velký potenciál oslovit čtenáře, kteří se o moderní dějiny svého národa až příliš nezajímají. Binet si o atentátu zjistil a našel miliony informací, se kterými skvěle pracuje. Nenásilným způsobem čtenáře začleňuje do děje, přičemž velmi dobře pracuje s jeho představivostí. Ve svém vyprávění se nesoustředí tolik na čísla, ale spíše na širší souvislosti, které vedly k tomu, že černý mercedes dojel do oné zatáčky. Nechutnosti člověka odpovědného za konečné řešení židovské otázky prokládá svými příběhy a svou nerozhodností, jaké informace použít, a které ne. Do románu tak velmi často vstupuje poznámkami a ukazuje svůj pohled na věc.
Kniha je členěna do kapitol, z nichž se některé skládají pouze z jedné věty. Autor často přiznává svou posedlost příběhem, ale mimo jiné i svou lásku k Praze. Kniha se čte opravdu příjemně, neobsahuje příliš termínů ani čísel a statistik. Na druhou stranu ale věcem dodává adekvátní důraz, vzbuzuje přesně ty emoce, které čtení o vládě nacismu vzbuzovat má. Dotýká se vesměs všech detailů, zmiňuje každou podrobnost, ale čtenář nedochází k pocitu přehlcenosti fakty a informacemi. Binet velmi dobře vykresluje osobnost Reinharda Heydricha, při jeho popisu si nebere žádné servítky, věci pojmenovává jasně a kteroukoli fabulaci přiznává. A neopomíná zmínit všechny důležité osobnosti, které v té době tvořili dějiny.
Po přečtení této knihy mi všechny informace zapadly do oné mozaiky, kterou tvoří období Protektorátu. A i přesto, že jsem o atentátu, průběhu druhé světové války, řádění esesáků a podobných zvěrstvech věděla poměrně dost, kniha mi pomohla si informace upřesnit a lépe zasadit. Laurent Binet podle mě napsal knihu, kterou bychom si měli přečíst všichni. Patří na seznam, kam jsem zatím zařadila jen dvě knihy. HHhH a 1984 George Orwella. Ostatní knihy pak beru jako otázku citu, názoru a zájmu. Ale pokud se chceme něco dozvědět, a tím tak předejít opakování historii, jsou to právě tyto dva tituly, které mohou být dost možná určující.
HHhH je pro mě kniha, která mi dala mnoho. Mnoho informací, ale zároveň také pohled na odvahu svého národu. Na odvahu Beneše, kterého mnozí nepovažují za odvážného. Pro mě ale odvážný byl, protože naplánovat atentát na nejnebezpečnějšího muže Říše, na tzv. Blonďatou bestii, chce dost odvahy. Gabčíka a Kubiše už dlouho považuji za největší hrdiny a pyšně nosím tetování, které mi jejich odvahu, oddanost, lásku a vlastenectví připomíná.
Na konec řeknu jen jednu věc. Binetova románová prvotina, která získala Goncourtovu cenu 2010 za nejlepší románovou prvotinu, není jen faktografickým a historickým románem. Je to román, který je plný informací, ale informace nikomu nenutí, předkládá je způsobem, že se prostě staly. Protože tak, jak to Binet popisuje, se věci opravdu staly. HHhH je velmi specifická kniha, kniha oslavující československé vlastenectví a odvahu dvou mladých mužů, kteří vsadili život, aby zachránili svůj národ. A i přesto, že represe přišly a udeřily velmi silně, něco zachránili. Protože žádná z obětí nacistického režimu nezemřela nadarmo.
