Gabriela Kokešová 
Tatér z Osvětimi je románová prvotina Heather Morrisové. Kniha byla vydána v roce 2019, v České republice ji vydalo nakladatelství Albatros Media. A jak lze z názvu předpokládat, zabývá se tématikou holocaustu a něčeho, co mělo být život. Je to příběh o přežívání vlastní smrti. O hrdinství každého vězně, který se do koncentračního tábora Auschwitz dostal. Příběh o tom, že pro své přežití jsou lidé schopni udělat cokoliv. Že ve výsledku vlastně nic není překážka. Že jsme schopni jít přes mrtvé jen proto, abychom my mohli dál dýchat.
Hlavní postavou románu je Lale Sokolov, narozený jako Ludvík Eisenberg, jehož příběhu se Morrisová ujala. Kniha vychází z jeho vyprávění a popisuje, jak to v táboře chodilo, ale zejména je tedy zaměřena na příběh člověka, který rozdával čísla a který, podle jeho vlastních slov, zohavoval těla. Člověka, který způsoboval obrovskou bolest, spíše psychickou než fyzickou. Byl to ten, který podtrhl to, že v táboře člověku mizí jeho identita a stává se pouhým, zbytečným číslem. Zároveň je ale román příběhem ukazujícím, že láska si neklade žádné meze a že i na odporném místě plném smrti je možné zažít podlamování kolen a motýlky v břiše, a že láska má moc udělat z přežívání život. Kniha zároveň popisuje uvědomění vězňů, co přesně Osvětim a Osvětim-Březinka jsou. Věrně zobrazuje strach vězňů z představ na budoucnost, vzpomínek na slunnou minulost a jejich soustředěnost na život teď a tady. Na jejich hlavní úkol. Přežít. Velmi šikovně je také zobrazena rezignace a přijetí vlastního osudu. Ale nejvíce ze všeho je tento příběh plný síly. Síly, kterou disponovala každá z postav a síly, která byla určující.
Tatér z Osvětimi není špatnou knihou, avšak si skromně myslím, že příběh mohl být zpracovaný mnohem lépe. Postava tatéra je v knize vykreslena jako jedna z nejdůležitějších pro chod celé Osvětimi i Osvětimi-Březinka. A právě proto je škoda, že jeho příběhy jsou vždy nějakým způsobem ponechány otevřené. I přesto, že autorka ihned na začátku knihy informuje o beletrizaci daného díla a i přesto, že mluví o zjednodušení určitých událostí a i přesto, že jako čtenáři jsme obeznámeni s fiktivností některých rozhovorů a setkání, některé části vyprávění se mi zdály až příliš nerealistické. Jako celek mi kniha přišla velmi zjednodušená a očištěná od všech ohavností, které nacisté osvětimským vězňům prováděli. Myslím, že není třeba obcházet existenci plynových komor, poprav a dalších zrůdností. Kniha není ani tak moc dojemná, jak jsem si představovala, že bude, a její zakončení pro mě bylo velmi zvláštní.
Závěrem bych chtěla ještě jednou zalitovat nad pro mě nedostatečným zpracováním života Tetovierra, který je pro mě osobně velmi zajímavou postavou. Z jedné části tak trochu kolaborant, ve větší polovině však člověk, který dělal všechno pro to, abych zachránil sám sebe a mnoho ostatních. Z příběhu tohoto statečného člověka a zejména pak z jeho vyprávění se dalo vytáhnout mnohem víc.
