Gabriela Kokešová 
Cilčina cesta je druhým románovým počinem novozélandské spisovatelky Heather Morrisové. Morrisová je spisovatelka, jejíž vášní jsou příběhy o přežití, nezlomnosti a naději. V roce 2003 se seznámila s Lalem Sokolovem, ústřední postavou románu Tatér z Osvětimi, tedy tím tatérem, co vrýval čísla pod kůži všem obětem koncetračních táborů Auschwitz a Auschwitz II - Birkenau. Kniha byla vydána v roce 2019, za jejím českým vydáním stojí Albatros Media. Román vznikl na základě vyprávění právě Lalea Sokolova, jak už tomu bylo u Tatéra, ale také na základě informací z úředních listin, dokumentů z gulagu a podobně. Podle coveru by se dalo očekávat, že tato kniha bude z prostředí Osvětimi, realita je však jiná. Příběh popisuje příliš dlouhou etapu Cilky Kleinové, kterou strávila jako vezeň. Nejprve kvůli židovskému původu v koncentračním táboře Auschwitz a po skončení války v gulagu Vorkuta. A to vše jen proto, že chtěla žít.
„Krása jí zachránila život - a odsoudila jí.” Tak začíná představení knihy, které by nemohlo být pravdivější. Román jako působivé svědectví o triumfu lidské vůle. Příběh jedné mladé slečny, která se až moc rychle stala ženou. Cilka Kleinová, hlavní postava románu a velmi dobrá přítelkyně Lalea Sokolova, se do Osvětimi dostala v roce 1942 ve svých šestnácti letech. Jako velmi mladá slečna ale pochopila, co je potřeba udělat pro to, aby její život neskončil v šestnácti letech. Kniha je příběhem o tom, co člověk dokáže přežít a přejít. Co je schopný udělat pro to, aby měl víc zítřků. A Cilka je toho dokonalým příkladem, i když slovo dokonalý se do kontextu holocaustu vůbec nehodí. Lale Sokolov se nechal slyšet, že „Cilka byla nejstatečnější člověk, kterého kdy potkal.” A mě při čtení této knihy nenapadala jiná slova. Cilka je velmi jemná duše, kterou ale všechno zničilo. Otupěla, vyspěla, vypustila city a bolest. Přežila Osvětim, ve které se stala obětí nejen vyhlazování vlastního národa, ženou znásilňovanou dvěma vysokými příslušníky SS, ale také velitelkou bloku 25, odkud ženy odcházely do plynových komor. Sama pro sebe se stala andělem smrti. V mých očích pouze dělala to, co bylo potřeba, aby se nevzdala. Po skončení války byla Rusi odsouzena k 15 letům těžkých prací v gulagu. Jistě vás napadá proč. Protože spala s nepřítelem. Vorkutě, gulagu za polárním kruhem, byla nucena věnovat několik dalších let svého života. Ale přežila!
Cilčina cesta je román podle skutečného příběhu, v některých částech samozřejmě smyšlený, v některých částech nepodložený fakty, v jiných částech ale fakticky ukazující život vězňů SSSR. Kniha je ukázkou lidské síly a odhodlání. Síly přátelství a vztahů, kteří lidé budují. Příběh o tom, že s pomocí ostatních a s jejich vřelostí je boj život trochu snesitelnější. Že víra a naděje jsou silné prvky. A opět, že láska si nevybírá. Láska tak nějak prostě jenom je. A to mnohdy stačí. Je to příběh o tom, jak hodně je potřeba bojovat, jak rezignace nestačí. Cilka viděla smrt, mnohokrát jí pohlédla do tváře. Do tváří zbědovaných těl, za která mohli Hitler, ale i do sedřených těl, za která mohl Stalin. Viděla smrt a i přesto všechno v sobě našla sílu, energii a něco víc a bojovala až do konce svého života. Nikdy se nevzdala a byla vděčná za možnost se probudit každý nový den. Kniha je napsána poutavým způsobem, který vás do děje vtáhne jako pozorovatele, který je tu proto, aby nedopustil, aby se něco podobného ještě někdy stalo. Morrisové do knihy vnáší tiché poselství toho, že bojovníků, jako byla Cilka a Lale, si musíme vážit. I v této knize se spisovatelka doznává k nepravdivosti některých informací, ale upřímně musím říct, že v tomto případě jsem s tím žádný problém neměla. Příběh Cilky je vypovězen naprosto důvěrně a jemně. S citlivostí a s důrazem na bolest, s důrazem, který ale není příliš bolestivý. Právě proto je kniha dílem otevírajícím oči, kniha není prosycená informacemi, velmi vkusným způsobem vykresluje život v gulagu.
Závěrem musím změnit svůj původní názor. Po dočtení Tatéra z Osvětimi mi bylo ze zpracování velmi smutno a knihu bych spíše nedoporučila. Ale po přečtení Cilčiny cesty, kterou jsem stejně jako Tatéra přečetla za jeden den, obě knihy doporučuji. Zpracování Tatéra pro mě není dostatečné, ale spin-off úspěšného románu mě velmi mile překvapil. Takže knihy jednoduše doporučuji. Jedna bez druhé nedává smysl. Takže pokud se chcete dozvědět něco o životě žen v sibiřských gulazích, a nevadí vám, že obrázek tohoto života není do každého detailu přesný, určitě dejte Cilčině cestě možnost dotknout se vašeho srdce. Protože to přesně kniha dělá. Dotýká se vás.
