Vlastislav Šulák 
V našem rozhovoru se Michal svěřil s tím, co je pro něj na malování nejtěžší nebo jakou dostává zpětnou vazbu. Jeho doménou jsou hlavně portréty, ale nezalekne se v podstatě žádného tématu. Umělec se navíc občas věnuje malování na jednu speciální věc.
Lidé si často zaměňují spray art (street art) s graffiti. V čem si myslíte, že je problém?
Ze začátku to určitě nebyla zakázková tvorba pro lidi. Původně to začínalo jako graffiti, tím jakoby nenápadným street artem v ulicích. Byl to projev daného člověka, který chtěl něco vyjádřit, napsat svoje jméno. Proto to má hlavně starší generace zafixované jako graffiti. Postupem času v tom lidi objevili kouzlo. Dá se malovat na zakázku, malují se reklamy, obrazy nebo velkoformátové malby, kterým se říká muraly.
Jaký máte názor na graffiti?
Za mě by to mělo mít nějaké hranice. Když je graffiti na nové fasádě nebo na památce, tam mi to nepřijde v pořádku. Některé věci se mi ale líbí, přijdou mi celkem fajn. Znám pár lidí, co tvoří, a rozumím, proč to dělají. Ale jak říkám, musí to mít hranice.
Kdy jste se poprvé setkal se street artem?
Už když jsem byl malý. Například když jsem jezdil s rodiči do Vsetína, tak tam byly pomalované vlaky. A pak až na střední. Bydlel jsem ve městě, najednou jsem to viděl okolo v ulicích a oslovilo mě to. Ve Lhotách (Francova Lhota, poznámka redakce) nic takového nebylo, takže nebyl ani nikdo, kdo by mi to předal.
Do jaké míry je výsledný motiv vaším dílem?
To záleží na zadavateli. Jsou lidi, kteří mi nechají volnou ruku, a jsou lidi, kteří mají striktní požadavky. Tady už se jedná o zakázkovou tvorbu. Samozřejmě nad tím přemýšlím, abych to minimálně propojil s prostředím, kde se ta malba má nacházet. Je hloupost namalovat něco, co nebude dávat smysl.
Co považujete na své práci za nejtěžší?
Asi návrhy. Přeci jenom, já mám něco v hlavě, zadavatel má něco v hlavě. Lidi někdy opravdu chtějí spojit věci, které by mě ani nenapadly, že se spojit dají. Navíc se stává, že člověk po mně chce něco namalovat, ale neví co, což je kámen úrazu. Já můžu namalovat cokoliv, ale když ani zadavatel neví, je to složité.
Máte nějaký oblíbený motiv?
Mám rád portréty. Přijde mi, že to vždycky zvýrazní tu malbu. Ale vyloženě konkrétní motiv, to asi ne.
Zajímáte se zpětně o reakce na vaše výtvory?
Určitě, vždycky se ptám. Důležitá reakce je pro mě ta od klienta. Někdy jde poznat řeč těla. Člověk řekne, že je to super, ale já na něm poznám, že něco by tam mohlo být jinak. Což je za mě zase fajn, že nikdy to nejde namalovat stoprocentně skvěle. Autor tam musí mít něco, u čeho si řekne, že to mohl udělat líp. Ten posun je za mě důležitý. Ale neuvědomuju si, že by někdo byl vyloženě nespokojený. Pokud ano a neřekl mi, tak bohužel.
Tvoříte raději venku, nebo v interiéru?
Venku. V interiéru je člověk víc omezený. Venku mám volnost, nemusím tolik dýchat různé zplodiny ze sprejů. Navíc nemám moc rád začátek tvorby právě kvůli tomu, že to lidi třeba hned chválí. Je to fajn, ale ještě tam není nic moc vidět, tak jak to může být hezké? Jsem radši, když to lidi soudí až pak, když už tam je něco vidět.
Na druhou stranu se v interiéru nemusí řešit počasí.
Tohle je výhoda. Proto jsou nejlepší podchody a podjezdy. Tam jsem schovaný, ale zároveň jakoby venku. Akorát je problém, že tam projde tolik lidí, že se vůbec nevyhnu nějakému kontaktu s nimi. Ze začátku kolikrát někdo přijde a ptá se, jestli má volat policii. To se mi stalo i teď nedávno ve Vsetíně, když jsem dělal podchod.
Vracíte se po čase zpět k vašim starším dílům?
Když mám tu možnost, tak se k tomu rád vracím. Často něco namaluju a hned si říkám, že jsem to mohl udělat líp. Po dvou letech se k tomu třeba vrátím a přemýšlím, co se mi na tom vlastně nelíbilo, vždyť je to super. V tomhle mám takovou špatnou vlastnost, za kterou se mi přítelkyně směje. Když dojedu domů ze zakázky, potřebuju tak půlhodiny klid, kdy jsem s telefonem a koumám, co jsem kde udělal špatně. A vlastně ani nevím, jestli je to dobře. Zbytečně nad tím přemýšlím. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem dělal něco v Praze a zapomněl jsem nějaký detail. Laik by si toho nevšiml. Já jsem ale kvůli tomu jel zpátky do Prahy, abych to domaloval. Mně by to vnitřně deptalo.
Jak vnímáte veřejný prostor ve městech?
Za mě je to určitě pozitivní. Myslím si, že je fajn, když je město ochotné dát prostor mladým umělcům, a to nemluvím jenom o malbě. Ono v dnešní době živit se uměním není jednoduché. Vidím to i na škole, kde jsem studoval. Spousta oborů už tam není, některé věci zanikly, což je škoda. Takže za mě je dobře, když město dá prostor mladým umělcům. Jen mě mrzí, že se prosazují spíš nějací světoví umělci. Znám spoustu talentovaných lidí od nás, co nemají prostor k tomu se pořádně vyblbnout a vyjádřit.
Tvoříte i klapky pro Zlín Film Festival. Jak jste se k tomu dostal?
Oslovili mě přímo z toho festivalu. Zavolali mi, jestli nechci namalovat klapku. Řekl jsem, že pro jeden rok jo. Myslel jsem si, že se to víc obměňuje. Až pak jsem zjistil, že ti lidi zůstávají. Akorát mám tolik práce, že jsem vždycky jeden z posledních z těch, co klapku odevzdávají. Ty klapky se vystavují různě po Česku. Vždycky po mě chtějí, abych tu klapku stihnul myslím do února, kdy je první výstava. To nikdy nestíhám. Ještě teď mám klapku doma a ještě jsem na ní nezačal pracovat. Doufám, že se k tomu dostanu tak za dva týdny, kdy mám konečně čas (rozhovor vznikal na konci března 2026, poznámka redakce).
Mezi těmi velkými malbami na vašem Instagramu vypadají klapky docela zajímavě.
Právě, není to vyloženě můj styl, nevěnuju se tomu. Možná i proto se k tomu hůř dokopávám.
Takže před klapkou nebo plátnem preferujete zeď?
To určitě. V dnešní době člověk logicky vezme větší projekty, protože, co si budeme, peníze jsou potřeba. Takže radši beru větší projekty, kde si vydělám víc než za obraz, který se většinou nezaplatí. Všichni kolem říkají, že si dávám strašně malé ceny, ale mně je to proti srsti, říct si za obraz nějakou vysokou částku. Navíc to nevykompenzuje ten čas, co nad tím člověk strávil. A to si myslím, že sprejem mám obraz rychleji než štětcem. Vím, když jsme na střední malovali olejomalby, tak to byl běh na dlouhou trať.
Stalo se vám, že jste si někde představil street art, a pak ho tam skutečně udělal?
Ano, tohle se mi stalo několikrát, až se mi tomu vlastně nechce věřit. Nebo jsem si to i přivolal, některé kontakty. Řekl jsem si třeba, že bych chtěl s někým spolupracovat, a oni se pak ozvali. To člověka asi nejvíc potěší, je to super.
