Adam Musil Obyvatele Bruselu teror na kolena nedostane. Belgickou metropoli sice teroristé nezasáhli přímo, ale pařížské útoky z listopadu tu rezonují velmi silně, nejen kvůli značné frankofonní populaci. Vždyť teroristé jsou belgickými občany, vychovaní v ulicích Molenbeeku, čtvrti, kterou nyní celý svět vnímá jako evropské středisko teroru, hrůznou líheň, která plodí jen radikálky, násilí, krev a slzy. V listopadu Molenbeek obsadily vojenské transportéry a speciální jednotky zasahovaly proti teroristům. Nejen zde, ale v celém městě. Brusel se proměnil ve válečnou zónu, ministr vnitra doporučoval lidem vůbec nevycházet. Fermé, hlásali značky, policisté a vojáci.
Z těch už dnes zůstala spíše atrakce pro turisty. Obyvatelé belgické metropole jich začínají mít plné zuby. Nechtějí reagovat zbraněmi a válkou. Reagují životem. U východu ze stanice Luxembourg každé ráno saxofonista loudí tklivé melodie. Pravda, hudba smutná, ale hudba živá, znějící. Na Place Royale, Královském náměstí, skupina pouličních hudebníků s harmonikami, kytarami a trubkami povzbuzuje kolemjdoucí veselou skladbou Když svatí pochodují. Hudba už zas zní i v metru, které bylo po pařížských útocích dlouho uzavřené. Do vozu soupravy nevchází dvojice teroristů se samopaly, ale duo kytaristů kouzlící úsměvy na tvářích cestujících svými španělskými melodiemi. Hudba zní, turisté fotí, hltají vafle, čokoládu, hranolky a všechno to zapíjejí belgickým pivem. Chlapeček čůrá. A Brusel není na kolenou. Brusel žije.
