Vojtěch Banot 
V Indonésii jsi byla už podruhé. Proč ses tam vypravila tentokrát?
Tentokrát to bylo kvůli škole. V rámci našeho studia totiž musíme aspoň jednou vyjet na nějakou z univerzit v Indonésii. Já si vybrala Matana University, která byla v Jakartě.
Lišilo se studium v Indonésii od toho v Olomouci?
Určitě, minimálně výukou. Naši spolužáci byli o 2-3 roky mladší, takže tomu odpovídalo i učivo. To mi ale vůbec nevadilo, protože výuka probíhala v indonéštině, což mi dávalo zabrat samo o sobě. Matana byla založená pár let zpátky, takže bylo občas cítit, že ještě není všechno úplně doladěné a organizované. To ale možná trochu souvisí s mentalitou místních lidí.
Domluvila ses i anglicky, nebo jsi používala jen indonéštinu?
Angličtinu jsem v podstatě nepoužívala, v Jakartě moc lidí anglicky neumí. Naštěstí umím docela obstojně indonésky, takže jsem ani nemusela používat pantomimu. Tedy skoro vůbec. Po čase se člověk naučí automaticky ty základní fráze a už mu to ani nepřijde cizí. Jen na angličtinu bych ale nespoléhala. Třeba na Bali jsem se anglicky domluvila dobře, ale byly místa, kde byl problém i s indonéštinou.
Mluvila jsi o mentalitě místních lidí. Jak bys ji charakterizovala? A co soužití s muslimy?
Hodně chytlavý je jejich smysl pro lehkost bytí, rychle se na to zvyká. Pojí se s tím ale i velký chaos a hlavně nedochvilnost. Ta mi vadila asi nejvíc, protože když byla přednáška ve dvě, začínalo se okolo čtvrté. A pro jistotu i v jiné učebně, než bylo v plánu. Na druhou stranu jsou ale velice skromní a ochotní. Evropanů si tady docela váží. Na univerzitě jsem se s muslimy setkávala nejvíc, musela zakrývat tetování a nosit dlouhé kalhoty a rukávy i v tom vedru. Po čase si na to člověk zvykl. Hůř se zvykalo na probuzení ve čtyři ráno, kdy se z mešit ozývalo svolávání k modlitbám. Jinak to bylo docela v pohodě.
Jaký byl život v Jakartě?
Hodně záleží na tom, v jaké části žijete. Někde jste ze všech stran obklopeni mrakodrapy a jinde zase chodíte mezi slumy a dětmi, které spí na zemi. Všudypřítomné jsou tady dopravní zácpy, denně v ní strávíte klidně i tři hodiny. S tím se trochu pojí i velké znečištění vzduchu. Občas se špatně dýchalo i mně, a to jsem z Ostravska. Indonésii miluji, ale Jakartu jsem si zrovna neoblíbila. Ale abych neříkala jen negativa, tak musím pochválit hlavně místní jídlo.
Myslíš hlavně to proslulé pálivé jídlo?
Přesně tak. I když si objednáte jídlo, které není pálivé, tak se z něj stejně rozbrečíte. Ze začátku jsem měla s chilli velký problém, teď už se bez něj ale neobejdu.
Které místo sis oblíbila víc, než Jakartu?
Lombok. To je ostrov asi dvě hodiny letu z Jakarty, nachází se poblíž Bali. Na rozdíl od Bali je tady méně turistů a příroda je skoro nedotčená, teda alespoň na jihu v oblasti Kuty. V jižní části narazíte skoro jen na surfaře a pláže jsou úplně prázdné. Strávila jsem tady svoje první Vánoce mimo Česko hlavně surfováním a procházkami po plážích, salát a kapr mi ale přeci jen trochu chyběl. Celý ostrov můžete projet na skútru, což je asi nejlepší varianta dopravy. Cena se pohybuje okolo osmdesáti korun za den.
Navštívila jsi i „mainstreamové" Bali?
Ano, ale těm nejznámějším místům jsem se snažila vyhýbat. Od Bali jsem si toho moc neslibovala, ale nakonec mě docela učarovalo. Pokud pominu hodně turistů a prodejce, kteří vás prostě přesvědčí, že tu sošku Buddhy nutně potřebujete, tak mě nakonec příjemně překvapilo. Mým hlavním cílem byla Green Bowl Beach, která je nejhezčí na celém ostrově. Kvůli schodů, které tam vedly jsem nemohla tři dny chodit. Všechno nakonec spravila až tradiční balijská masáž.
Pokud by sis měla vybrat mezi Bali a Lombokem, co by vyhrálo?
Jednoznačně Lombok. Místní lidé říkají, že přesně takhle vypadalo Bali před masovým turismem.
Máš nějaký zážitek, který tě učaroval více než surfování a tradiční balijská masáž?
Páni, asi bych těžko vybrala jeden nejlepší. Hodně zajímavá byla noc v tradiční Baduyské vesnici v pralese. Je to komunita lidí žijící na Západní Jávě, považují se za nekontaktovaný kmen. Zakládají si na základním způsobu života, takže nepoužívají elektřinu ani dopravní prostředky. Jednou z podmínek návštěvy bylo, že musíte žít podle jejich pravidel.
Jak to vypadalo?
Spát se chodilo se setměním a vstávalo se za úsvitu. Spali jsme samozřejmě venku na zemi. Osobní hygiena se prováděla na stejném místě, kde se pralo oblečení a umývalo „nádobí“ a záchody neexistovaly. Na druhou stranu bylo fajn trochu zpomalit a poznat život i z jiné stránky.
Vrátila se domů jiná Lucie Kulová, než do Indonésie odjela?
Každá cesta pro mě vždycky znamená, že tam nechám obrovský kus sebe a zároveň si toho hodně přivezu. Já už teď vím, že i když cestování naprosto miluju, tak se vždycky budu chtít vrátit do Česka. Člověk si vždycky po takové cestě pokaždé uvědomí, jak skvělá země jsme.
