Lea Gentric 
Jako první se na obrazovce s rouškou objevila redaktorka ČT Barbora Šámalová. To dávalo smysl, jelikož v Číně, kde redaktorka působí, se koronavirus rozšířil nejdřív. V některých to ale už vyvolalo rozpaky. Zpočátku byla tato krize daleko. Nikdo z nás nečekal, že o dva měsíce později se na obrazovkách už neobjeví nikdo bez roušky. Novináři v terénu i ve studiu teď stejně jako všichni ostatní musí roušku nosit povinně. To jim práci ztěžuje, jelikož správná artikulace je pro sdělování informací velmi důležitá. Jejich práce je ale nyní klíčová. Díky nim se k lidem dostávají potřebné informace. Ovšem způsob podání těchto informací je ještě důležitější. Novináři mají lidi informovat objektivně, pravdivě a přesně. Mají být nepředpojatí a musí si uvědomovat svoji odpovědnost ke společnosti. V této době je to důležitější než kdy jindy. Je ale nutné, aby z nich nebyl cítit strach ani úzkost, naopak v této situaci novináři dokáží lidem ukázat naději a podpořit je.
Žurnalisté teď mají výkon práce ztížený nejen kvůli rouškám. Pracují nonstop. Lidé nové zprávy vyhledávají více. Speciální vysílání ČT24 už není tak speciální, nýbrž se stalo běžným. Víc lidí teď sleduje vládní tiskové konference, než sledovalo fotbal, když se ještě hrál. Hosté už se do studia nezvou, nebo se zvou minimálně, kvůli dodržování hygienických opatření. Zvou se hosté na dálku nebo telefonicky , což je pro novináře náročnější a dělat všechny rozhovory takhle zkrátka není ideální. Komplikace mají také tlumočníci do znakového jazyka, pro ně je nošení roušek překážkou. Proto pro ně byly vytvořeny speciální plastové masky, aby neslyšící mohli i odezírat.
Samotné moderátory téma koronaviruuž určitě začíná deptat. Věnují se mu už od počátku šíření nákazy a jelikož to nejsou žádné pozitivní zprávy, snaží se to sami sobě nějak odlehčit. Toto se určitě daří Jakubovi Železnému z České televize. Jeho lehký ovšem nikdy urážlivý sarkasmus vnáší do vysílání alespoň kapku humoru.
