Sport neodmyslitelně patří k jeho životu. Aktivně hrál fotbal, v zimě na rybníku hokej a reprezentoval svou vesnici ve stolním tenise. Jednasedmdesátiletý důlní zámečník Josef Veverka z malé vesnice ve Slezsku miluje sport. Viděl stovky zápasů, ale dnes už na stadiony nechodí. Nelíbí se mu změna divácké kultury.

Téměř každý byl, nebo si umí představit jaké to je, když je člověk na sportovním utkání. Čtyřiadvacetiletý Kamil „Kamik“ Zvonek to zná ale z jiného pohledu. Jako předseda fanklubu hokejových Vítkovic má kromě fandění i další povinnosti. Jaké jsou jeho úkoly? A co mu v době, kdy se nesmí už téměř rok na stadion, nejvíce chybí?

Daniela Pientková je dvaadvacetiletá zdravotní sestra dokončující bakalářské studium. Během střední školy ji kromě studia začal zajímat hokej. Od sledování zápasů s otcem doma se přesunula na hokejový zimák. Před hokejem ji zajímal fotbal a tenis, její srdce ale zcela pohltila tvrdá kontaktní hra. Nešla si sednout na tribunu, jako to dělá většina návštěvníků, zamířila rovnou do srdce haly, do hokejového kotle. Atmosféra na hokeji ji natolik pohltila, že až do maturity chodila téměř na každý zápas. „Netrvalo to dlouho a hokej jsem prostě musela vidět,“ říká o lásce k tvrdému sportu Daniela.

Muslimové by měli alespoň jednou za život vyrazit do Mekky. Křesťané podnikají poutě do Fatimy nebo Santiaga de Compostela. Já jsem s kamarády Radkem a Nikolasem vyrážel v úterý, ve čtvrtek nebo v neděli do ostravské haly. Jezdil jsem na klub mého srdce, na Vítkovice. Už nevím proč, ale během těch tří krásných let jsem byl párkrát na tribuně. Na normální tribuně. To je místo, kde se sedí. Zbytek zápasů jsem odpracoval v kotli. Říkám odpracoval, protože v kotli neexistuje flákání se, sezení a ani odmlouvání. Je to krásný mikrosvět uvnitř hokejového ekosystému.

Každý z nás se na hokej a na sport obecně dívá trochu jinak. Někdo ho má rád, protože ho sám dělá, někdo jen kouká a někomu se fandění nějakému týmu nebo sportovci stane vášní.

Záměr samostatného projektu. Texty (5): Fanoušci jsou obyčejní lidé; Džíny od Vietnamců, pohorky a pivo. Tři roky na hokeji pro mě byla nejlepší doba; Když prohrajeme 5:0, ale kotel bude šedesát minut naplno řvát, tak je mi ta hra úplně jedno, říká předseda vítkovického fanklubu; Jednou fanouškem, navždy fanouškem; Hokej není jen pro chlapy

Je to velice únávné. Unavení jsou politici, novináři, obyčejní lidé a hlavně lékaři. Neustále se měnící situace s koronavirem, zahlcené zpravodajství o jednom a tom samém. Navíc jsou tady lidé, kteří přes aktuální vývoj situace, který není příliš dobrý, neustále odmítají nosit roušky, nebezpečí „chřipečky“ a restriktivní opatření.

Koronavirus. Ano, bude to o něm. Nebo ne přímo o něm, ale o věcech, které s ním souvisí a které v souvislosti s ním nastaly a musí se dodržovat. Takže to bude vlastně hlavně o rouškách. Dneska jsem byl totiž na nákupu. Vylezl jsem ze své pokojové nory a vydal jsem se se svou máti na nákup. Pěšky, protože naše auto je nemocné a v opravě. Ne, koronu fakt nemá. Takže batoh, tašky a vozíček na kolečkách. A viděl jsem lidi!

Když někomu říkám, odkud jsem, tak většinou dostanu podobnou odpověď. „A dýchá se ti dobře?“ Už jsem si na ledacos zvykl. Beru s humorem jak někdo, kdo nikdy nebyl východněji, než je Olomouc, považuje někoho z Ostravska za úplnou exotiku. Zkusím uvést věci kvůli kterým si myslím, že jsme pro ostatní jiní a jak lidé „tam u nás“ chápou zbytek republiky.

Olomouc – Ve středu před pátou hodinou odpoledne se na kolejích Bedřicha Václavka rozezněl poplašný systém. Jednalo se o planý poplach.