Tobiáš Rončka 
Odkud že to jsem?
Kdo chodil na střední školu mimo svůj kraj nebo byl na internátě úplně v jiném regionu, tak už to nejspíš zná. Pro mě je to ovšem novinka. V prvním ročníku, když jsme šli někam na pivo, tak jsme řešili, kdo odkud je a jak dotyčný/á mluví. Je to samozřejmě legrace, ale není na škodu se nad tím hlouběji zamyslet.
Už když jsem se v prváku někomu představoval, tak jsem postupně vzdal vysvětlování toho, kde Hlučín je a jak se tam žilo či žije. Tak ve zkratce. Je to specifický region ležící u polských hranic v jižní části Horního Slezska. Měl specifický vývoj. Lidé v něm se cítili jako Němci či Prusové. Je to místo, kde se mísili Češi, Poláci a Němci, proto má region svou specifickou mluvu.
Na Prajzské, jak se u nás tomuto regionu říká, to žije v duchu tradic. To si zajděte do hlučínského muzea, tam vám o tom povypráví lépe než já. Chtěl bych se pokusit vystihnout mentalitu místních lidí. Prajzská je ve Slezsku. Srdcem Prajzské je Hlučín (omlouvám se všem z Opavy a Kravař, ale pro mě je to prostě tak). Já pocházím z Hlučína. Narodil jsem se sice v Ostravě, a to dokonce v té moravské části, ale jenom proto, že Hlučín prostě porodnici nemá. Takže když se představuju, říkám, že jsem z Ostravy a ze Slezska. Je to prostě jednodušší, něž to takhle pokaždé vysvětlovat.
Někdy ani nemusím říkat, odkud jsem. Dotyčný to pozná podle toho, že mluvím krátce. Mně to nepřijde, ale asi je to tak. Proč mluvíme krátce bych zase dokázal vysvětlit na jiné věci. Na vtipu.
Ptá se Pražák Ostraváka: „Proč vy v tý Ostravě mluvíte tak krátce?“ Jednoznačná odpověď zní: „Bo není čas p*čo.“ Tolik asi k tomu. Něco na tom pravdy bude. Tady se lidé museli starat sami o sebe, a tak čas využili, jak nejlépe mohli. Proto i ta krátká mluva, šetří čas.
Pak, když už se s někým dám do řeči, tak se bavíme o takových obyčejných věcech. Jednou z nich je i práce nebo brigáda, jak chcete. Jednou, když jsem se seznamoval s osobou z Čech a sdělil jsem, že brigádně pracuju na koksovně, dostal jsem zajímavou odpověď. „A to asi nemáš smlouvu ne? To není úplně legální.“ Napřed jsem to nechápal, ale s odstupem času mi to došlo. Ne! Koksovna není místo kde se vaří koks nebo kokain, ale z uhlí se v pecích vyrábí koks, který se používá na topení! U nás by se tomu člověku vysmáli. Mě to pobavilo, ale chápu to. Člověk z Čech se s tím prostě nepotká, zatímco tady je to na denním pořádku.
My a zbytek
Víte, co má ale společného Hlučín, Opava, Ostrava a Kravaře? Jsou daleko. Dá se říci daleko od všeho. Místní to tak cítí. Když jsem se bavil s jednou pamětnicí sametové revoluce a komunismu u nás, řekla mi něco v tomto smyslu: „My jsme o ničem, co se dělo v té Praze nevěděli a ani nás to nezajímalo. My jsme měli svoje pole a starali jsme se o sebe. Jo, věděli jsme, že ten se má dobře, že je to komunista, tak jsme se o něj nestarali. V Praze každou chvíli někoho zavřeli. Tady se to nedělo. A po revoluci jsem nepoznala rozdíl.“ Za tím, že lidé nepoznali změnu může být to, že v nich je historicky zakořeněno to časté měnění. Ať jde o území, politické nebo státní zřízení. S lidmi na Prajzské jen tak něco nezamává.
Když jsem přicházel do Olomouce, tak jsem se musel potýkat s další věcí. Tu mám od svého otce. Rozhodně ale nebude sám. Říká, že Pražáci jsou debilní Švédové a že k*rví češtinu. Můžete si o tom myslet co chcete. Pro mě je to zpátečnické a nechápu to. Nevím ani, kde přišel na ty Švédy, protože si nejsem jistý, že by tady nějací po třicetileté válce zůstávali. Jednoho Švéda znám. Ten je na facku, ale to bude asi výjimka.
Je pravda, že „přijdu dýl“ mě zabíjí, ale to s tím komolením jazyka by nám Praha nebo kdokoli jiný z České republiky mohl říct taky. A po právu.
Kdo by se chtěl o Hlučínsku a jeho okolí dovědět více, určitě doporučuji knihy Evy Tvrdé. Jsou v nich příběhy a povídky z našeho regionu a jsou psány prajzštinou.
Ještě snad dvě věci mě napadají. O lidech na Prajzské se říká, že jsou lakomí a škudliví. Budu se možná opakovat, ale to je dáno zase historicky. Lidé jsou tady tím poznamenaní. Jeden den bylo tohle a druhý už to nebylo. Proto se shromažďuje. Peníze, majetek, potraviny… Všechno, co by se mohlo někdy hodit.
Už jsem mluvil o Kravařích a o národním cítění místních lidí. Lidé z Kravař a jejich okolí mají německé pasy. Funguje to tak, že přijedou úředníci z Německa. Lidé přijdou, splní podmínky, které jsou nutné jako třeba dát otisky prstů nebo doložit rodný list otce. Další aspekt místní mentality.
Co k tomu dodat? Nejsem z Ostravy, jsem z Hlučína. Jsem hrdý na náš kraj a mám to tady moc rád. I Ostravu. Jsem rád, že tady máme znečištěné ovzduší, že máme Baník, tradice, Jarka Nohavicu, máme to kousek do Polska a víme, že jsme jedineční. Snad jsem tady ze sebe jen nevyblil směsici myšlenek, že to někomu bude dávat smysl a třeba to pomůže přiblížit náš region razovity a mě, který zjistil, že svět mimo Slezsko je taky moc fajn.
