Tobiáš Rončka 
Nerozvážnost
Mnoho lidí koronavirus podceňuje, což se nemusí vyplatit. Uvedu příklad: na naší fakultě jsme měli semafor, stejný jako má celá Česká republika. Ve druhém týdnu semestru se na něm objevil druhý stupeň. Mimo nošení roušek je zde opatření o prezenční výuce do 50 lidí (nyní už je to jedno, od pondělí se plošně přešlo na online výuku). V pondělí 28. září se semafor přepnul na druhý stupeň a toto opatření mělo nabýt platnosti. Jenže se někomu číslo padesát nelíbilo, tak tam bylo o pár hodin později číslo šedesát. I takhle to jde dělat.
Roušky
Zdravotníci nemají na výběr, ti musí mít roušku celý den na obličeji. My ostatní si ji můžeme čas od času sundat. Ale někde, kde jsme sami. To opatření, kdy se mají nosit roušky, je pak jaksi k ničemu. „Já si ji sundám jo, já už učím druhou hodinu a fakt to nedám.“ Tak to pardon, mně se v ní dýchá skvěle. „Vy jste daleko, to k vám nedoletí…“
No, možná se v tom špatně dýchá a nejste mistr světa v plivání, ale stejně. V jedné z úvodních hodin letošního semestru jsem 90 minut seděl vedle osoby, která byla později pozitivně testována na Covid-19. Všichni jsme měli roušky, takže to hygiena neřešila. Z toho usuzuji, že jsme na oné hodině měli velké štěstí a že roušky nejsou tak úplně k ničemu. Žádná oznamovací povinnost hygieny univerzitě nebo alespoň lidem v místnosti. Měli přece roušky. A toto se dozvíte 10 dní poté od někoho, kdo to slyšel od někoho...
Neznám nikoho, kdo to má nebo měl
Gratuluji, jste šťastný člověk.
To ale neznamená, že je to mýtus nebo by se situace měla podcenit. Já jsem na tom opačně, mnoho lidí v mém okolí se nakazilo.
Úmrtí
Další geniální argument těch, co říkají, že čísla o zemřelých nejsou pravda. „Podívejte se na to, tenhle člověk zemřel na něco jiného, ne na koronavirus. Měl rakovinu, proto zemřel.“ No dobře, to je moc fajn, tleskám ti. Co kdyby onen člověk ale covid-19 neměl? Nemoc by mu nebyla schopna takto napadat jeho oslabený imunitní systém a nezabila by ho. Takže tento člověk by mohl dlouho žít, nebo se rakoviny i úplně zbavit. Je tedy dobré rozlišovat úmrtí s covidem a na covid, to by mohlo pomoct.
A ti, co onemocnení koronavirem prodělali nebo se s ním potýkají měli různý průběh. Sám se koronaviru nebojím. Bojím se toho, že bych mohl nakazit někoho z blízkých, někoho, koho mám rád. I přesto že se nebojím, můžu být zrovna já, mladý člověk, pro virus ideální oběť. A to na rozdíl od některých lidí nechci riskovat.
Ti, co situaci zlehčují tak přehlíží, neví nebo je jim jedno fakt, že nemocnice nestíhají a nemocný je i personál. Nemocnice žádají o pomoc mladé mediky, odkládají plánované zákroky a vymýšlejí, jak navýšit kapacitu lůžek tak, aby mohly pomoci co nejvíce lidem.
Média a celebrity
„Média jen straší a vše zveličují.“ Některá možná, ale nás ve škole učí, že média jsou odrazem reality. Mám na mysli hlavně Český rozhlas nebo Českou televizi. Podle tohoto tím pádem jen reflektují, co se děje, jako zrcadlo společnosti. I na můj vkus toho bylo v médiích o „čínské chřipce“ hodně, ale nemyslíte si, že je to jen z toho důvodu, že je pořád tady a situace se rapidně zhoršuje?
Co mě ale opravdu „baví" jsou celebrity, které ze sebe na sociálních sítích dělají epidemiology. Dobře, koronavirus mít mohly, ale měly třeba jen lehký průběh, a tak hlásají, že je to pohoda, že se není čeho bát. Nedělají to všechny, některé správně edukují. Hlavně ty, které už si onemocněním prošly a něměly onen lehký a pohodový průběh nemoci. Ty, co tak nečiní si asi neuvědomují, že mají obrovský vliv na lidi, kteří jejich názory berou jako pravdu a tuto pravdu posílají dál.
„V zemi, kde zítra již znamená včera.“
Slavný citát Julia Fučíka o hospodářství v Sovětském svazu mi připomíná jinou věc, vyhlašování opatření. Na rýpavý komentář Jindřicha Šídla na svém Twitteru zareagoval ministr zdravotnictví Roman Prymula. „Jindřichu, opatření jsou oznamována vždy ve středu. Takové je pravidlo.“ Dobře. Pokud by ovšem neoznámili, že opatření vyhlásí v pátek, ale vlastně ve čtvrtek s platností od pondělka. Tleskám.
Proto prosím všechny, aby opatření dodržovali v co nejvyšší možné míře, protože jde hlavně o ostatní, koho můžeme ohrozit. Naše blízké, ty, které máme rádi.
