Vojtěch Pýcha 
Kolem sebe pozoruji lidi, kteří se potí jak vrata od chlíva a tváří se, jako by jim to nevadilo nebo bylo dokonce příjemné. U toho se pozorují v zrcadle a sledují sami sebe, jako by se do sebe snad chtěli zamilovat. Předvádí pózy, aby něco dokázali sami sobě nebo udělali dojem na ostatní a stali se pro ně inspirací. V každém sportu je určitá míra narcismu, ale tady je to ještě o úroveň výš. Maskulinní postavy jsou paradoxně stejné jako křehké modelky. Zdálo by se, že tyto dva charaktery k sobě nemohou mít dále. Ale ve skutečnosti dělají to samé - pečují o své tělo, fotí se na sociální sítě a pózují.
Sám do posilovny rád chodím a jsem tedy asi jeden z těch, o kterých tu píšu. Ale když se nad tím zamýšlím, pokládám si otázku, jestli to není vlastně zvláštní činnost. Pořád dokola zvedat železo a stahovat kladky se závažím. Vzpomínám na svého dědu, který vždy otevřel stodolu plnou naštípaného dříví a říkal ,,tady je moje posilovna”. Člověk tam možná dokazuje něco sám sobě a možná někomu jinému, možná se chce překonávat. Dokazovat si něco tím, že zvednu více než někdo jiný. Asi je to v nás odpradávna, kdy platilo jediné právo, a to právo silnějšího. Silnější přežil. Možná proto mohou někdy ty přehnané hory svalů z posiloven někomu přijít svým vystupováním jako lidoopové, kteří se zasekli svým myšlením v pravěku. Ovšem v pravěku zřejmě žádné posilovny nebyly, minimálně na ně archeologové ještě nenarazili a činky z mamutích kostí a kladky z ocasů šavlozubých tygrů budou tak muset na objevení ještě počkat pod vrstvou ledu.
Nebo je to jen můj dojem? Je to vlastně normální sport jako každý jiný?
Přesto, že pro někoho posilovna může být jen ocelárna plná potu, pro někoho je to svatostánek, ve kterém si plní svoji ideální představu o sobě. Nevím, co je teda vlastně pravda. Jak jsem říkal, mám teď odkrvený mozek a celý text je tak možná mimo.
