Dominika Gerychová 
Úvodnímu slovu se s radostí vyhl a předal ho proděkanovi fakulty Romanu Čermákovi, který uvítal všechny přítomné, a ve svém projevu netajil údiv nad tím, že ačkoliv je zlíňan, tak si u některých fotografií není jistý místem jejich pořízení. Na zahájení výstavy přišlo několik desítek příznivců fotografa. Hned u vchodu na ně čekalo milé uvítání v podobě vína, chlebíčků a cukrovinek. Po půl hodině od zahájení byli pozváni na přednášku místního znalce Zlína Zdeňka Pokludy. Při promítání fotografií Chodce vykládal o historii města a odpovídal na otázky posluchačů. Během dvou hodin zde rozebíral nejrůznější zajímavosti a chvílemi to dokonce připomínalo spíše filozofickou debatu. Ve výsledku však dokázal uspokojit téměř všechny zvídavé dotazy. Fanoušci, kteří se neměli možnost zúčastnit slavnostního zahájení, budou mít ještě šanci si fotografie Zlína prohlédnout na stejném místě až do 4. května. Umělecké jméno Martina Fojtů, Zlínský chodec není náhodné. Inspiroval se lyrickým zápisníkem Vítězslava Nezvala nesoucí název Pražský chodec. Nezval zde popisuje půvab zákoutí Prahy a vidí ji zcela nevšedníma očima stejně jako Josef Sudek, jenž knihu obohatil o tematické fotografie. Právě Sudek je Martinovým velkým oblíbencem a snaží se mu svou tvorbou přiblížit.
ROZHOVOR S MARTINEM FOJTŮ
Kolik přesně je na výstavě k vidění fotek?
Třicetčtyři, na některé už nezbyl rám.
Takže jste byl nějak omezený v počtu kousků k vystavení?
V podstatě jen tím, co finančně utáhnu. Měl jsem sice z minulých výstav už něco na papíře, jenže to byly pouze starší snímky, takže jsem potřeboval zhmotnit i ty novější.
Nebyla to tedy vaše první výstava?
Ne. Poprvé jsem měl možnost představit své tištěné fotografie veřejnosti v Muzeu Zábřeh v roce 2015. Rok na to měli příznivci možnost si je prohlédnout v Masarykově veřejné knihovně Vsetín.
Tam byl také zachycen pouze Zlín?
Zlín tam byl také, ale nesoustřeďoval jsem se pouze na něj. Tehdy jsem ještě nepoužíval své umělecké jméno Zlínský chodec a celá výstava nesla název Kolemjdoucí. Byly zde i pouliční fotografie Londýna a mnoha dalších míst.
Proč jsou některé fotografie vystavené s rámem a některé bez něj?
Řešili jsme právě nějakou peněžně přijatelnou možnost, jak fotky zavěsit, protože fakulta těch rámů moc neměla, tak jsem oslovil jednu místní tiskárnu. Ta mi poskytla ze velice příjemnou cenu tisk na tvrdé podložce.
Dal vám někdo prvotní podnět něco takového uspořádat nebo jste jen pokračoval v každoroční šňůře?
Začátkem února mě, tedy přesněji Zlínského chodce, přes Facebook oslovil jeden muž. Ptal se, zdali se nechystám v blízké době něco vystavit. Odpověděl jsem mu, že bych i rád, ale že netuším kde. On navrhl fakultu, kde dříve studoval a dal mi kontakt na jednu slečnu z propagačního oddělení fakulty s tím, že ji mám oslovit a pak se uvidí. No a klaplo to.
Jak dlouho jste tu výstavu plánoval a instaloval? Kdo vám s ní pomáhal?
Samotná instalace proběhla den před vernisáží. Slečna z propagačního se postarala o fotky v rámech a já jsem s kamarádem lepil zbytek na zeď. Nikdy bych nevěřil, jak je obtížné poskládat vedle sebe devatenáct fotek, přitom jsou si tematicky tak blízké. Naštěstí jsem měl při ruce kamaráda, který mi i okem laika dokázal skvěle poradit.
Zaskočilo vás něco na výstavě? Ať už příprava, samotný průběh, návštěvníci, přednáška...
Na přednášku jsem se moc těšil a naprosto splnila mé očekávání. A jestli mě něco zaskočilo? Zhruba od soboty jsem byl děsně nervózní. Naštěstí když to vše začalo, tak se ta nervozita někam sama vytratila, ani nevím jak. Tak to mě možná překvapilo nejvíc, ale mile.
Viděl jste zde nové tváře nebo to spíš byli známí?
Viděl jsem tam pár lidí, které znám jen z virtuálního světa (sociálních sítí, pozn. red.) a jsem rád, že se tak nějak zhmotnili.
