Adam Borovička 
Sotva dorazím metrem na I.P. Pavlovu, nemám pochyb o tom, že se nahoře na povrchu něco děje. I na poměry takto vytížené stanice je zde v nedělní večer až příliš mnoho lidí. A co víc, dav je rozrušený. Až příliš rychle se dere eskalátory nahoru, ven. Dávám si dva nebo tři nádechy čas než se do něj ponořím a nechám se jím vést k východu.
Sotva se znovu objevím na povrchu města, uslyším dunivou rytmickou hudbu a v dálce vidím, jak se přede mnou rozsvěcují obrysy kostela, jenž záhy opět mizí ve tmě. Na prostranství před kostelem se tísní zástupy lidí. Všichni vzhlíží nahoru. Je jasné, že poslední den Signal Festivalu je v plném proudu.
Ani nevím, co by to bylo za podzim, kdyby již tradiční festival světla a umění nerozsvítil vybraná místa Prahy a město by se tak na čtyři večery nestalo zcela neprůchozím.
Odvážně se procpu blíž ke kostelu. Ne nadarmo je Bazilika svaté Ludmily jedním z nejoblíbenějších míst celé akce a zaplněný park pod ní je toho důkazem. Fasáda římskokatolické farnosti svítí všemi barvami. Je to impozantní podívaná. Jak rytmika dunivé hudby zrychluje, zrychlují i lasery a světla osvěcující okna a průčelí budovy. Celý kostel jako když uprostřed noci tancuje. Z transu mě vytrhne až hlas postavy vedle mě: „Ten videomapping, ten voni vážně umí.“ Přestože přes tmu nevidím postavě do tváře, dávám neznámému zcela za pravdu – umí. Náhle celá scéna zhasne a následuje bouřlivý potlesk. Na horní části baziliky se rozsvítí odpočet do dalšího světelného tance.
Dav se dává opět do pohybu. Lidé se rozutečou na všechny strany. Jedni míří ke stánkům se svařákem, zatímco druzí odvážně, za troubení vystresovaných řidičů, přebíhají přes vozovku. Snažím se na mapě mobilní aplikace Signal festivalu odhadnout, zhruba kterým směrem vede cesta k dalšímu stanovišti. S nosem zabořeným do telefonu se proplétám ulicemi pulzující Prahy a soucítím s řidiči, se kterými davy lidí nemají žádné slitování a odhodlaně se vrhají pod kola jejich vozidel.
Vymotám se z uliček až do potemnělého parku, když v tu chvíli na mou osobu dopadne bílý kužel světla doprovázený červeným laserem. Dívám se přímo doprostřed oka kovového kolosu stojícího na čtyřech nohách uprostřed dětského hřiště. Stroj vydává prapodivné zvuky. „Byl jste oskenován objektem OKO, počítačem schopným smyslového poznání a strojového učení,“ stojí v textu věnovanému instalaci ve festivalové appce. OKO se pohne směrem ode mě k houfu dětí lezoucích na ochranné zábradlí, kterým je obehnán prostor kolem instalace.
Ještě chvíli pobaveně sleduji, jak stroj skenuje lidi kolem sebe a pak směřuji k dalším místům na trase. Festival jich letos připravil celkem 17 a to ve dvou trasách. Jedna vede přes celé Vinohrady a druhá směrem do historického centra. Pokračuji dál. Telefon s mapou nechávám v kapse. Vedení mého putování jsem zcela svěřil davu, který se spěšně valí noční Prahou.
Po chvíli chůze se ocitám na Staroměstském náměstí, které už pomalu halí noční mlha. Náhle ji prořízne zelené světlo. Vydám se za ním směrem ke Staroměstské radnice. Na její věži se nyní mihotají modro bílé kostky. Další videomapping, zaraduju se a společně s publikem čítajícím celé náměstí už podruhé za večer vstřebávám skvělou světelnou show. Ten videomapping, pomyslím si, ten voni totiž vážně umí.
