Tereza Mikulová 
Ke konci října měla Poslední aristokratka premiéru. Vydařila se?
Já bych řekla, že ano.
Role teenagerky Marie, poslední aristokratky z rodu Kostků, je vašíprvní filmovou rolí. Jaké to bylo stát hned napoprvé po boku takových hvězd jakými jsou Hynek Čermák a Tatiana Dyková?
Nejdříve jsem měla velký strach. Zrovna Hynek a Táňa jsou už zkušení herci, hráli už v několika filmech. Pro mě, jak jste řekla, to bylo poprvé. Měla jsem strach, že je budu zdržovat svojí neznalostí a nezkušeností. Po pár dnech jsem ale pochopila, že to jsou skvělí lidé a ještě lepší kolegové. Moc mi pomáhali.
Když jste se začala ucházet o roli v celovečerním filmu uznávaného režiséra Jiřího Vejdělka, napadlo vás, že role připadne právě vám?
Ano, napadlo. Nebo jsem v to spíš věřila. Myslím, že člověk v to musí věřit, protože jinak není přesvědčivý. Ne snad, že bych si myslela, že jsem nejlepší a dostanu to k vůli tomu. Já věřila tomu, že se budu typově režisérovi hodit a že si mě zapamatuje. A hlavně, že budu mít štěstí.
Jste si s Marií podobné?
Těžko říct. Film je podle knižní předlohy a když člověk čte, pracuje jeho představivost. Každý si Marii jistě představil jinak. Já jsem knížku také četla v době, kdy jsem se o roli ucházela a upřímně, moje představivost pracovala na všech postavách, až na Marii. Přesně jsem si představila Maxe, paní Tichou a ostatní postavy. Marii jsem ale měla spíš jako figurínu bez obličeje. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, že jediná není vyobrazená. A když jsem roli dostala, snažila jsem se hledat co máme s Marií podobné a co je naopak jinak.
Stejnojmenná kniha od Evžena Bočka patří dle českého serveru Databáze knih do Top 20 nejčtenějších knih. Nepociťovala jste vyšší odpovědnost za svůj výkon s ohledem na to, jak je kniha oblíbená?
Myslím, že stejnou zodpovědnost, jakou jsem pociťovala během natáčení poslední Aristokratky, bych pociťovala i u jakéhokoliv jiného natáčení. Vybrat titul, to je na jiných, na hercích je, alespoň myslím, vymámit z toho co se dá.
Máte nějakou vzpomínku z natáčení, která se vám okamžitě vybaví?
Vzpomínka z natáčení? Ta určitě patří mému koni. Bála jsem se o holý život. Abyste věděla, koně jsou šíleně nebezpeční! Zvlášť, když si myslí, že jsou pánem oni a ne ten, kdo na nich jede. Což byl můj případ. Ale jsem moc ráda, že tam byli. Trocha adrenalinu snad neuškodí.
Je přesun z prken, co znamenají svět, do venkovního prostředí a před pohledy kamer těžký? Nebo to pro vás naopak byla příjemná výzva?
Určitě to byla příjemná výzva. Ale hrát na prknech a před kamerou je docela něco jiného. Člověk se musí naučit s tím pracovat. Hledat si světlo, zapamatovat si, jak se hýbete, aby to potom z jiného úhlu bylo kvůli střihu stejné, umět se dostat do situace, která se zrovna točí, protože víte, že se všechno točí na přeskáčku, třeba úplný konec jsem točila hned v prvních natáčecích dnech. Ale když má člověk štěstí, což já jsem na to měla, máte kolem sebe spoustu lidí, kteří vám pomáhají.
Jaké to je pro tak mladou slečnu vidět svou tvář na plátnech kin a plakátech všude po městě? Poznávají vás třeba lidé na ulici?
Já jsem se na sebe moc nekoukala. A když, tak se mi to moc nelíbilo, viděla jsem na sobě spoustu chyb. A lidi na ulici mě zatím nepoznávají, nebo mě ještě nikdo neoslovil.
Kdy a v čem se na vás můžeme v budoucnu těšit?
Teď se hlavně snažím dohnat vše ve škole. Zrovna příští týden nám začíná generálkový týden. Zkoušíme hru k výročí Sametové revoluce, kterou budeme 18. listopadu hrát v Janáčkově sále u nás na konzervatoři v Ostravě. A co dál, to se uvidí. A co už vidím, to si zatím nechám pro sebe.
