Jana Opočenská Z monitoru notebooku se usmívá energický mladý muž sedící v plzeňské kavárně. Chvíli nás zlobí zvuk, tak si přesedá dále od hlučného stolu. S Jakubem Marešem se sice „scházíme“ prostřednictvím Skypu, to ale nebrání vášnivé debatě. Pokud jde o veřejný prostor a občanskou aktivitu, plzeňský architekt se nadšeně rozpovídá i přes čtyřistakilometrovou vzdálenost z Plzně do Ostravy, která nás dělí.
Občanská iniciativa se v něm začala rodit už v době, kdy jako náctiletý kluk vedl skautský oddíl. „Moje sestra je vozíčkářka a já jsem se divil, proč žádný skautský oddíl v Česku nemá vozíčkáře. A tak jsme založili vozíčkářskou družinu,“ vzpomíná Mareš na začátky své potřeby ovlivňovat dění. Jeho další směřování pak určilo především rozhodnutí o studiu architektury na pražském ČVUT. Jako architekt vidí problémy veřejného prostoru úplně jinýma očima, než většina běžných lidí.
„Hlavní zlom, který přišel nějakou dobu po škole, byla plánovaná stavba nákupního střediska v centru Plzně. Pořád jsem čekal, že proti tomu někdo zasáhne. Ale nic se nedělo, i když to všem vadilo. Tak jsem si řekl, že asi budu muset být první.“ Na začátku roku 2013 pak Plzeňané v referendu vyvolaném občany odmítli výstavbu obchodního centra v sousedství historického centra. „Když se ta věc pořádně rozhýbala, tak jsem už sice v té aktivní skupině nebyl, ale měl jsem radost, že to vyšlo.“
Tou dobou už měl za sebou Mareš rozjezd plzeňské PechaKucha Night – celosvětově pořádané konference o umění a designu. A to už byl jen krůček k rozdmýchání debaty o veřejném prostoru s politiky i obyvateli Plzně. Spolek k světu. se snaží oběma stranám prostřednictvím řady projektů ukázat nový pohled na město a život v něm. Předloni v létě například mladí Plzeňané poprvé uspořádali festival Náplavka k světu, který oživil opuštěný prostor kolem řeky Radbuzy. Především ale otevřel otázku nového architektonického řešení samotné náplavky. Návrh se nakonec prosadil, výstavba by měla začít už příští rok.
Pokud by to záviselo pouze na radnici, podobný projekt by podle Mareše pravděpodobně neměl šanci na úspěch. „Americký sen v české politice zatím bohužel nefunguje, každé odvážné rozhodnutí většinou končí demisí. Věřil jsem tolika lidem, kteří si mysleli, že přišla doba, kdy se v komunální politice prosadí a seshora začnou dělat změny. A neznám skoro nikoho, komu by to vyšlo.“ Mareš je přesvědčený, že šancí jsou spíše pomalé a postupné kroky a především občanská iniciativa. „Nejdřív se musí vytvořit nějaké podhoubí, nějaká silná základna ve formě aktivní občanské společnosti. Proto věřím tomu, že občanské projekty, které ovlivňují město po malých kouscích, mají šanci na úspěch. Svoje aktivity udrží určitě snáze a stabilněji, než když přijde komunální politik, řekne názor a pokouší se ho proboxovat,“ líčí Mareš smysl svého úsilí a dopíjí svou první kávu.
Napadá mě, jestli by přece jen odvážné nápady nešlo lépe a rychleji prosadit, kdyby se do komunální politiky pustil on sám. „Samozřejmě jsem o tom uvažoval a měl jsem nějaké nabídky z různých stran. Ale vždycky jsem je nakonec odmítnul a dodnes toho nelituju. Raději s politiky vedu dialog. Navíc by na mně leželo spoustu věcí, které bych nedělal úplně rád. Každodennosti jako rozbité chodníky, svozy odpadu a podobně. Takže si myslím, že tohle je spíše práce pro dobrého manažera, který je schopný naslouchat dalším lidem a iniciativám. Je možné, že si budeme povídat za deset let a já řeknu, že jsem právě vstoupil do politiky (smích). Ale zrovna v tuto dobu vím na sto procent, že do toho jít nechci.“
Hlavním problémem je ale podle architekta lhostejnost samotných obyvatel měst. Češi ve vnímání veřejného prostoru oproti svým západním sousedům pořád značně zaostávají. „Od Rakouska-Uherska přes dvě světové války po období komunismu jsme měli jen hodně krátké meziválečné období, kdy jsme mohli svobodně žít a přemýšlet o sobě i o všech věcech okolo, včetně veřejného prostoru,“ vysvětluje Mareš nezájem většiny obyvatel českých měst. „Kdykoli jindy předtím i potom nás pořád někdo jenom presoval a ovlivňoval. Ta doba byla strašně dlouhá. My jsme první generace, která vyrostla po revoluci, která mohla někam vyjet a zjistit, jak to funguje jinde. Bude chvilku trvat, než se nám to povede po předchozích generacích změnit. Asi to ještě nezvládneme my ani naše děti a možná ani jejich děti. Ale musíme to alespoň postupně posouvat dál.“
A že skutečně máme co posunovat. Problémů, které trápí česká města, je podle Mareše opravdu hodně. Špatně řešená doprava, všudypřítomné reklamy, nekompetentní lidé na vysokých postech nebo nekonečné problémy s legislativou. „Třeba u nás v Plzni máme Americkou ulici, taková obdoba ostravské Stodolní. Až na to, že přes Americkou jezdí auta. Přitom už možná deset let se jedná o tom, že bude pěší. Za minulého vedení plzeňské radnice to dokonce vypadalo, že se ten návrh konečně prosadí, ale zase to nedopadlo. Přitom všechna města kdekoli po Evropě, která z podobných ulic udělala pěší zóny, na tom jenom vytěžila. Sice pořád vzhlížíme k zahraničí, ale podobných kroků nejsme schopní.“
Přesto zůstává Mareš optimistou. Věří, že čím více podobných občanských iniciativ jako ta plzeňská bude vznikat, tím bude situace lepší. „Každý podle mě dovede změnit úplně cokoli. Všechno to začíná u naší rohožky. Někdy úplně stačí si města více všímat a mít na vědomí, že kvalita života v něm závisí na tom, v jakém stavu je veřejný prostor.“
Druhá káva je vypitá, vypínám Skype a uvědomuji si, že vlastně nejsem v plzeňské kavárně, ale v Ostravě. Ta na svého Jakuba Mareše nebo Ondřeje Kobzu zatím stále čeká.
