Anna Kociánová
K zamyšlení nad čokoládou mě přivedlo několik věcí. Sobotní rodinná oslava, blížící se jednadvacáté narozeniny a obsesivní posedlost čokoládou. Kdo by jí taky odolal. Může být s oříšky, hořká, mléčná, bílá, s mandlemi a s dalšími skvělými ingrediencemi. Pak se ale taky může stát, že do ní přidají ten odporný levný marcipán, višně, třešně, rozinky a podobné věci, které u malých dětí (a u většiny z nás dodnes) způsobují nechuť.
A právě tady se dostávám k onomu problému s bonboniérami. Pamatuji si totiž, že se mnohokrát v mém životě stalo to, že jsme s rodinou byli na poslední chvíli pozváni někam na návštěvu. A protože společenská konvence říká: „Ber něco s sebou“, tak se otevřel onen šuplík se sladkostmi a jeden z těchto nedobrých višňových zázraků se vzal s sebou s myšlenkou na to: „Třeba jim to bude chutnat, když nám ne.“
Čas plynul a ona návštěva byla pozvána na oplátku k nám. A světe div se, přinesli sladké. Dodnes mne mrzí, že jsem si na čárový kód neudělala hvězdičku. Jsem si totiž na 99,99999% jistá, že ona Maraska, či jak hrozně se to jmenovalo, bývala naše. A že už se u nás v šuplíku objevila poněkolikáté.
A protože každý článek má mít ponaučení, jedno mám i pro vás. Pokud nevíte jakou bonboniéru lidem koupit, nekupujte tu nejlevnější, ale tu, kterou máte rádi sami. Pokud by vám jí náhodou v tomto čokoládovo-narozeninovém koloběhu někdo vrátil, máte jistotu, že ji když tak můžete sníst. Anebo předat zase dál, naštěstí, mají dlouho dobu spotřeby.
Zdroj perexové fotografie: Potraviny24.cz
