Hana Borová 
Poprvé jsem si všimla rozkladu mého mozku a myšlení na univerzitních kolejích v koupelně. Stála jsem před zrcadlem a dělala si svou klasickou pěti krokovou večerní rutinu. Umýt jednou, umýt podruhé, toner, sérum proti vráskám, krém a noční maska. No a jelikož jsem v koupelně byla sama, rozhodla jsem se trochu zatřást tím pozadím a zatančit si. Uvolnit se před tím, než půjdu spát a polštář si dám schválně tak, abych nespala na boku, neboť to by pokazilo delikátní asymetrii mého obličeje. Písnička skončila, mé nesynchronní pohyby připomínající rituály dávných kmenů taky a já jsem zůstala stát dále od zrcadla, než obvykle. Podívala jsem se na sebe z dálky a k mému zděšení tam nebyl ten andělský obličej na který jsem zvyklá. Zrcadlo se mi snad vysmívalo! Viděla jsem něco co se jmenuje Hanka, ale rozhodně tak nevypadá! Měla jsem dlouhý pokřivený nos, malé křeččí oči a obrovské čelo. Celá zděšená jsem sledovala ten obraz, který bych s negativní konotací označila jako moderní umění. Stále nehybná stojíc daleko před zrcadlem, v hlavě mi znělo „nepanikař Hani, na tohle určitě něco je, třeba si ležela na boku, nebo jen špatně vidíš“, „ten nos, to ti poradí doktor a tlustší obočí zakryje to gigantické čelo“. Po tom, co jsem přiběhla k zrcadlu blíže, abych zanalyzovala bitevní plán, jež se bude konat na mém obličeji, jsem zjistila, že celou dobu nejsem špatně já, ale to staré, hloupé, vlnité a mne urážející zrcadlo. To mi změnilo proporce! Upřímně jsem si oddechla, srdeční tep se mi zpomalil a já jsem konečně mohla otevřít svou hlavu myšlence, že jsem pošetilá, obsesivní a taky dost hypokrit. Ani ne minuta a já jsem se dovolávala plastiky. Je jedna věc, mít se rád pro to, kdo jsi a druhá věc, mít se rád za to, co jsi. U věci druhé se to má tak, že jakmile se změní kritérium, díky kterému se máme rádi, ze sebelásky a jistoty se stane strach a obsese.
Na cestě z koupelny do pokoje jsem cítila, jak mi mozek vytéká z uší. To jsem opravdu tak nemocná, tak závislá a falešná, že mě jeden okamžik, ve kterém nejsem dokonalá, dokáže donutit jít pod nůž? Vlastním kamarádkám říkám, že je miluji pro to, co jsou, uklidňuji je a jako hrdinka jim pomáhám přejít úskalí vymyšlených nedokonalostí jako malé rty, odstávající uši či váčky pod očima. Proč to samé nemůžu udělat sama pro sebe? Ještě hůře, jsou mé pozitivní odpovědi na nedokonalosti kamarádek jen přednastavené reakce v mé hlavě, která je doopravdy jen narcisticky zainteresována do mé vlastní vizáže a tak ignoruje problémy druhých? Ne, byl čas jít spát a PAK najít viníka. Něco přeci stojí za tím, proč v devatenácti letech používám sérum proti vráskám a jsem encyklopedicky obeznámena s tím, jaký je rozdíl mezi neinvazivní a invazivní plastickou operací.
Viník se našel hned druhý den ráno. Probudila jsem se, vypla budík v telefonu a jelikož jsem šla spát brzy, otevřela jsem Instagram, abych viděla, co se za uplynulých devět hodin mé hibernace událo. Prohlížela či spíše proklikávala jsem se instagramovými stories, když se mezi nimi vyjevila plejáda reklam. Reklama na botox řas s unikátní slevou pro studenty, reklama na Keto dietu, která mě konečně připraví do plavek, reklama na konzultaci zdarma před plastickou operací. Ještě jsem se ani nevyvalila z postele a byla jsem naštvaná! Moje tělo a obličej přeci není trend, který se dá koupit.
Sociální sítě a společnosti si však myslí přesný opak. Stejně jako oblečení, náš fyzický vzhled je trend. Tyto trendy souvisí se socioekonomickým rozdělením. Nejvyšší třída se už od dob prvních civilizací vždy snažila oddělit od té nižší. Jelikož bohy dnešní společnosti jsou influenceři a celebrity, není se čemu divit, když po úpravách které absolvovali oni, toužíme i my za vidinou, že se k nim jen o kousek přiblížíme.
Po tomto uvědomění jsem si začala všímat všudypřítomné reklamy společností, které tímto profitují. Nedělají to však jako kdysi, suše a okatě, ale skrze zmíněné influencery a nově vymyšlené pseudo pozitivní terminologie. Viz třeba „baby botox“. Plastické operace jakéhokoliv rázu už nejsou tabu téma. Influenceři otevřeně přiznávají které procedury si nechali udělat a od koho. Berou nás s sebou a ve formě krátkých tiktokových či instagramových vlogů k nám mluví jako průvodci novým světem, který si můžou dovolit jen oni. Na jednu stranu si říkám: „ano skvělé konečně se s nimi nemusíme porovnávat, protože víme že nejsou přirození, takové štěstí, že to přiznali“. Na stranu druhou si ale uvědomuji, že normalizace neinvazivních či invazivních plastických procedur přispívá ke zvyšování standardů krásy, zvyšování kritiky sebe i ostatních a jako klíště infikuje teenagery pozitivním vztahem k plastickým procedurám. Vždyť to jsem viděla i cítila na sobě.
A tak mě jednou za čas zastaví splín nad stávající generací celebrit a influencerů. Ti nejen že mluví o procedurách jako o nákupu v potravinách, ale dokonce získávají spolupráce na plastické zákroky. V praxi to vypadá tak, že daný influencer propaguje sebelásku a mír lépe než budhisti. Krmí své sledující pozitivními citáty a knížkami o sebe pomoci. Jde poté pod jehlu a uvede že se má takto více rád, že žijeme jen jednou a vlastně i toto je forma sebelásky. Na dalším příspěvku přidá fotku svého nového obličeje, označí eticky slepé zkrášlovací studio a uvede že s kódem „fifinka20“ získáme dvacetiprocentní slevu na vybrané zákroky. Influencer za počty použití kódu dostane finanční odměnu a estetické studio má fronty od sálu až ke vstupním dveřím. Co však často chybí k těmto příspěvkům a reklamám dodat je, jak závislý po neinvazivní i invazivní proceduře pacient bude na péči a kontrole doktora. Nezapomínejme na to, že i ta nejmenší výplň v obličeji se bude pohybovat či rozpouštět a tak měnit původní výsledek. Díky tomu se estetické studio může obohacovat a pacienti mají pocit, že se na pyramidě krásy posouvají na vrchol.
Ach, je těžké být mladou dívkou a ještě těžší přestat přemýšlet nad tím, jak být atraktivnější.
