Barbora Navrátilová CESTA
Má cesta do Turecka byla v mnoha směrech premiérou. Poprvé za svůj život jsem se chystala opustit evropský kontinent a zároveň mě čekala i má úplně první cesta letadlem. Let trvající necelé tři hodiny byl pro mě doslova utrpením. Řeknu to stručně. Pozvracela jsem se. Po přistání jsem dojela transferem do hotelu a ve čtyři ráno konečně ulehla. Sotva jsem na chvíli zavřela oči, ozvalo se za okny strašné hulákání, hrdelní řev a kvílení. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že naše město napadlo stohlavé stádo vlkodlaků a do pár minut si pro mě přijdou.
Vyletěla jsem z postele a zběsile utíkala na balkón, abych zjistila, co se děje. No a pak to vidím. Mešita. Přímo naproti hotelu. Nějaký Turek si tam na věži jódloval do megafonu k potěšení všech spících a já vyčerpáním upadala do kómatu. A to mi tehdy ještě nedošlo, že jde o pravidelnou ranní modlitbu na oslavu východu slunce, a že mě tento budíček čeká každičký den.
VÍRA
Co se týče mešit, jejich návštěva je skutečným zážitkem. Uvnitř na vás dýchne pravá atmosféra Orientu, zabalí vás tam do dlouhého hábitu, vyzují vám boty a na hlavu dají šátek. Později jsem se na toto téma bavila s Mustafou, bratrem majitele našeho hotelu, který byl vždy velmi ochotný mi vyprávět o své zemi a procvičit si angličtinu. Ptala jsem se ho, proč muslimské ženy musejí nosit zahalené vlasy. To, že by mělo být vidět co nejméně kůže, se dá z náboženského hlediska pochopit, ale proč proboha vlasy? Dlouze mi pak přednášel o důvodech, proč turecké ženy chodí zahalené, ale to, proč musí nosit zakryté vlasy, vysvětlit nedokázal. Sám přiznal, že tomu také úplně nerozumí, ale že tu nejsme od toho, abychom se ptali proč, když Alláh chce, aby to tak bylo.
A tak jsem si jen tiše a pokorně prohlížela interiér mešity. Ať jsem však chtěla nebo ne, připadala jsem si tam jako nechtěný vetřelec, který se snaží skrze fotoaparát urvat kus té jejich bedlivě střežené víry, ale ať udělá sebevíc snímků, nepodaří se mu uždibnout ani kousíček.
NAKUPOVÁNÍ
Co se týče nakupování, tak to rozhodně v Turecku není pro slabé povahy. Vážně. Když nejste ochotni se hádat, tak nejspíš vůbec nenakoupíte, a pokud ano, tak pravděpodobně dost draze. Smlouvání je na místních bazarech národním sportem, obchodníci se v něm vyžívají a vy se musíte přizpůsobit.
V Turecku je národní měnou turecká lira (TL), a přestože vám všude vezmou i eura a dolary, platit domácí měnou je obvykle výhodnější.
Člověk by si ale měl předtím, než se vydá na bazar, dobře promyslet, co si vezme na sebe. Když Turek vidí, že máte drahé zlaté hodinky nebo náušnice, nikdy vám nenabídne adekvátní cenu. Půjdete-li tedy za hastroše, máte napůl vyhráno.
Samotné smlouvání probíhá tak, že vám nejdříve obchodník nabídne cenu daného zboží. V zásadě to bývá přemrštěná částka, takže protočte oči v sloup a berte se k odchodu. Můžete si být ale jisti, že Vás z daného stánku nenechají jen tak odejít. Často se vás zeptají, jakou cenu byste navrhli vy a v tuto chvíli musíte nabídnout cenu mnohem nižší, než za jakou byste byli skutečně ochotni zboží koupit. Nakonec to uhádáte na cenu, která je pro vás přijatelná. Často se dá zboží, které původně stálo 100 euro, ukecat na 40. Člověk jen nesmí spěchat. Mnohdy vás obchodník třeba pozve na čaj, aby s vámi projednal ceny, tak se toho nebojte, nikdo vás neotráví, chtějí vás jen pohostit.
Jako Češi máme navíc při nakupování v Turecku jednu obrovskou výhodu. Zmiňte jméno Milana Baroše, který několik posledních let v Turecku kopal, a máte slevu na všechno!
Foto: statnivlajky.cz
