Co Čech to.. kdo?

Nic z toho však Čechy nemůže odradit od pocitu "pupku světa". Čím menší země, tím větší ego, abych tak řekla. Občas podléhají pocitu, že jim všechny ostatní národy nesahají ani po kotníky. Američani jsou přihlouplí, Číňani stádoví. Italové příliš ohniví, Finové ledově chladní. Angličané nemají smysl pro humor. "To jen já, malý český človíček, jsem mistr světa!"

Ne, nechci Čechy příliš shazovat. Patřím k nim, jsem Češka jak poleno. Cítím se dotčená, když se do nás někdo naváží ("Pozor na Čechy, kradou!"), jsem pyšná, když něco dokážeme ("Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2010 vyhrává Česká republika!"). Miluju české pivo a historická centra našich měst. Svíčkovou s pěti. Knedlo vepřo zelo. Káju Gotta a Káju Čapka. Jak má ale být člověk hrdý na svou zemi, když se porozhlédne po zahraničí? A to za ním ani nemusíme chodit daleko. V Polsku, Německu, Rakousku – tam nikde nenajdete příliš špinavé ulice. Neodhodíte nedopalek cigarety, protože by to zkrátka bylo vůči vší té čistotě trapné. V Anglii za vámi příjde člověk sám od sebe s dotazem, zda nechcete pomoct, protože vypadáte mimořádně zmateně.

Nemůžu říct, že bych se za Česko styděla. Česko je pěkná, malá země. Stydím se za některé Čechy a Češky. Nerozumím jim. Nerozumím sama sobě jako jedné z nich. A tak se ptám – kdo vůbec Češi jako národ jsou?