Milion sedm set tisíc Čechů každý den na pět minut otevře nějaké bulvární médium. Alespoň to tvrdí český král tohoto žurnalistického odvětví Pavel Novotný. A zřejmě se nemýlí. Přece jen žijeme v zemi, kde je nejprodávanějším tištěným médiem deník Blesk a internetové bulvární platformy jsou více než hojně navštěvované. O to zajímavější je fakt, že čtenáři bulváru se velmi špatně hledají. Pokud se lidí zeptáte, jestli bulvár čtou, jen velmi málo jich přizná, že ano. A tak je bulvár něčím, co lidé evidentně chtějí, ale bojí se to přiznat. Je to vlastně takové žurnalistické porno. A to někdy doslova.
Když v roce 1997 zemřela princezna Diana, britský národ truchlil a celý svět si ukazoval na zákeřné paparazzi s fotoaparáty jako na chladnokrevné vrahy, kteří svou chamtivostí a neústupností nehodu způsobili. Je ale celkem možné, že by dnes lady Diana byla hrdou babičkou a elegantně stárla, kdyby stejné lidi, kteří nosili kytice k bráně Buckinhamského paláce, ještě týden předtím zuřivě nezajímalo její soukromí. V Dělnících bulváru se nám představuje Pavel Novotný jako člověk bez morálních hodnot, který pro svůj byznys udělá nebo napíše cokoliv. Zcela jistě je to člověk, který s lidmi jedná povýšeně a posměšně, ale kde by byl jeho byznys, kdyby o něj nikdo nestál? Pracuje na zakázku a slušně mu to vynáší.
Označení „dělník bulváru“ je totiž velmi přesné. Žádný dělník nekope jámu nebo nestaví dům, protože ho to baví, ale proto, že ho to živí. Protože lidé to chtějí a platí mu za to. Je pravděpodobné, že po zhlédnutí tohoto dokumentu se ještě pár lidí chytí za srdce. Někdo se ale taky musí chytit za nos. Ano, je to šokující, jak se vyrábějí celebrity a jak se utváří realita všedního dne. Stejně tak, jako můžou šokovat záběry z masokombinátů nebo fastfoodů. Ale dokud chce někdo levný salám, burger za dvě pětky nebo denní dávku skandálů, je to ten pověstný začarovaný kruh. A ono to asi ani není špatně, jen se do toho nesmí míchat ten šokovaný alibismus. Takže snad příště u dokumentu „Jedlíci bulváru“.