Emoce na cucky, v Divadle na cucky

Byla jsem u toho, abych zjistila, jak tohle centrum kultury funguje a proč je to doslova jízda pro vaši fantazii.

Still Life: Dialog barev
Jedním z míst, kam mě exkurze zavedla, byla výstava obrazů Still Life od Mashy Kovtun a Šimona Sýkory. Přestože název evokuje klid, obrazy samotné vtahují diváka do vizuálního dialogu. Mně osobně nejvíce utkvěly v hlavě obrazy, kde se na plátně střetává intenzivní, teplá oranžová s hlubokými, chladnými odstíny modré. Tato kombinace barev je v celém souboru prací výrazně zastoupena a vytváří pocit napětí i harmonie zároveň.

Konkrétně dívka podepírající si hlavu rukou, dívající se na talíř zamyšlená nad svým životem, mě vnitřně oslovila asi nejvíce. Přesně takto si myslím, že vypadám v dnech, kdy se ponořím do svých myšlenek. Zároveň mi přijde úžasné vyobrazení „talíře“, který působí jako samostatný miniaturní obraz znázorňující údolí, které svým světlem obdarovává jasně zářící oranžové slunce. Bylo fascinující sledovat, jak teplá oranžová symbolizující energii proráží klidnou, místy melancholickou modrou.

Tato hra barev a tvarů, spolu s vyobrazením klasických životních pohledů jako třeba obraz se stromem a chlapci, kteří po něm lezou, nebo pohled z okna vlaku, dává výstavě hloubku. Navíc úmyslně „nedodělaná“ podlaha, po které člověk prochází k jednotlivým obrazům, dodává této malé výstavě velký unikátní zážitek.

Na stěně vedle opravdových dveří jsou namalované dveře druhé, které vytváří zajímavou iluzi. V rámci exkurze nám bylo řečeno, že si můžeme později vyzkoušet, které dveře jsou pravé. A proto se s vámi musím podělit o osobní anekdotu. Protože jsem výklad o dveřích zrovna nevnímala, neslyšela jsem, že dveře vedou do kanceláře, a tak jsem dveře rozrazila s tím, že chci vědět, kam mě zavedou. Byl to trochu trapný okamžik, protože zaměstnanci divadla si zde do doby, než jsem bez varování vrazila dovnitř, v klidu popíjeli kávičku.

Interaktivní instalace Dust: Husina zaručena
Důkazem toho, že Divadlo na cucky je mnohem víc než pouhý sál, je i interaktivní výstava Dust od Johannese Tröstlera, která vás zavede až do spodních, tajemných částí divadelního komplexu.

Sestup do spodních částí komplexu byl sám o sobě zážitkem. Vcházíte do zdánlivě obyčejných, surových prostor, kde cihlové stěny dýchají historií a vlhkostí.

Hned jak jsem vstoupila do hlavního prostoru, okamžitě mě pohltila atmosféra, tíživá, ale zároveň lákavá. Každý zvukový či světelný detail je precizně promyšlen a vytváří pocit, že jste uvnitř filmového plátna. Byla jsem fascinována, jak jednoduché prostředky (zvuky a světla) dokážou pracovat s mou myslí.

V úvodním prostoru, kde není nic jiného než dominující závěsná lampa doplněna zvukem z reproduktorů, mě čekalo náhlé blikání a zhasnutí světla. Přestože někteří by to mohli považovat za zkrat, vše je součástí promyšlené instalace.

Světla vedoucí do uličky naznačí, že se máte posunout dále. Zde vás čeká příběh vyprávěný na obyčejné prázdné cihlové stěně, a to pouze za pomoci zvuků, světel a vaší fantazie.

Když se do černočerné tmy ozval sugestivní výkřik, doprovázený zvuky bouřky a následným náhlým ozářením prostoru ostrým, chladným modrým světlem, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Moje fantazie se rozběhla na plné obrátky a začala v reálném čase promítat příběh. Před očima se mi odehrávaly útržky dramatu, strachu, možná opuštění. Výstava Dust vás nutí k aktivní spoluúčasti; nepozorujete, ale prožíváte. Je to jedinečný zážitek, který nenechá vaše emoce nedotčeny. Cítíte úzkost, zvědavost a na konci něco jako úlevu, že jste se vynořili zpět na denní světlo.

Já měla po této výstavě opravdu husinu po celém těle. A i když instalace rozhodně není pro každého, pokud jste schopni si při čtení knihy promítat její příběh před svýma očima, tak je Dust výstava právě pro vás!

Tato Galerie bude v Divadle na cucky k vidění do 20. 11. 2025.