Ivona Dundálková V prvním i druhém volebním období kandidovala za Lidovce. V poslední volební období, kvůli neshodám ve straně, za Nezávislé. Její první funkční období bylo zároveň její první politickou zkušeností vůbec, proto bylo doprovázeno také obavami z výkonu této funkce. „Měla jsem strach, abych neudělala nějaké špatné rozhodnutí nebo něco podobného. Může se to stát i přesto, že rozhoduje celé zastupitelstvo. Musím ale zaklepat, že k ničemu takovému zatím nedošlo.“
Padesátiletá starostka prožila v obci celý svůj dosavadní život, jako dítě navštěvovala i zdejší základní školu. Ve Vizovicích se vyučila dámskou krejčovou a následně si dodělala maturitu. V roce 1993 se stala účetní obce na půl úvazku s úklidem prostor obecního úřadu. Starostkou ji zvolili ve čtyřiceti letech při volbách roku 2006. Impulzem pro ni byli místní, kteří si její kandidaturu přáli. „Byla jsem požádána občany, zda bych nechtěla kandidovat do zastupitelstva. Přemýšlela jsem, jestli ano nebo ne, protože kdybych byla zastupitelkou, tak bych zde nemohla dělat účetní. Nakonec jsem se rozhodla kandidovat, volby jsem nějak vyhrála a stala jsem se starostkou.“
Výkon funkce se však ze začátku neobešel bez zádrhelů. Největším problémem pro ni byla složitější administrativa, jako například dotace. „Hned v prvním volebním období tady byl problém při stavbě chodníků. Získali jsme dotaci ze Státního intervenčního zemědělského fondu v Olomouci. Nikdo si nevšiml toho, že jsme měli mít neinvestiční peníze, ale byly nám schváleny peníze investiční. Je to strašná spousta papírování,“ vzpomíná.
I přesto, že došlo při výkonu její funkce k menším pochybením, nemyslí si, že by to bylo způsobeno tím, že tuto funkci zastává ona, jakožto žena. Soudí, že není rozdíl mezi výkonem této pozice mužem a ženou. „Ženy mají své názory a berou věci do jisté míry jinak než muži. Myslím si, že kdyby tyto funkce zastávali jen muži, bylo by tak vše vzaté jen z jejich perspektivy.“ Tvrdí, že by se do řízení obce měli zapojit jak muži, tak ženy. Nemyslí si však, že by byly ženy v politice podceňovány nebo nějakým způsobem utlačovány.
Rozdílnost mezi zastáváním pozic muži a ženami nevidí ani ve srovnání politiky regionální a vrcholové. „Myslím, že v tom není žádný rozdíl. Podle mě záleží na vlastnostech a schopnostech daného člověka. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by ženy neměly zastávat funkce ve vrcholové politice, jako například ministerská místa. Ale na druhou stranu si myslím, že jsou tam pozice, které jsou vhodnější pro muže a které pro ženy. Ženy se podle mě více hodí kupříkladu na ministerstvo školství nebo zdravotnictví než na ministerstvo obrany. Tam by podle mého názoru měl být muž,“ tvrdí.
Při výkonu své funkce se nikdy nesetkala s tvrzením, že ženy do politiky nepatří a nikdy neměla pocit, že by o jejích schopnostech vykonávat tuto funkci někdo pochyboval z hlediska jejího pohlaví. Myslí si, že ženy mohou oproti mužům nabídnout jistým způsobem citlivější jednání. Jejich nízké zastoupení v politice podle ní pramení ze strachu žen samotných do politiky vstoupit, a to kvůli skloubení výkonu politické funkce s vedením domácnosti a výchovou dětí.
I přes zmiňovanou složitou administrativu, kterou při své práci považuje za největší negativum, zvažuje kandidování i v budoucích volbách. „Baví mě kontakt s lidmi. Lidé jsou sice různí, ale to jsme všichni. Považuji se za klidného člověka a s každým se snažím vyjít, i když se to někdy obrátí proti mně. Baví mě hlavně to, že vidím něco za sebou. Když mě někdo za něco pochválí, tak si říkám, že jsem to asi udělala dobře. Zatím mě tato práce naplňuje a zvažuju kandidování v příštích volbách. Ještě mám na rozhodnutí rok.“
