Zuzana Majdalena Frebortová 
Když vstoupíte do budovy základní školy Stupkova v Olomouci, první věc, která vás zaujme, není tabule s rozvrhem, ani nástěnka s jídelníčkem. Na chodbách visí plakáty s osobnostmi – vědci, umělci, sportovci – každý s krátkým medailonkem a QR kódem, který žáky přesměruje na další čtení. V hale stojí stůl na ping-pong i stolní fotbálek. Místo klasického školního zvonění ohlašují začátek a konec hodiny písničky, které si děti samy vybírají.
Škola je pod vedením současné ředitelky teprve tři roky. Za tu dobu se ale proměnila – a to nejen uvnitř budovy. Stejně jako desítky dalších škol v Česku se i ZŠ Stupkova musela vypořádat s příchodem dětí z Ukrajiny. Jednou z nich je i čtrnáctiletá Mariia.
Do Česka přijela před třemi lety. Česky tehdy neuměla téměř ani slovo a všechno kolem bylo jiné – jazyk, lidé i zvyky. Ze začátku ji vedle jazykové bariéry překvapovaly i drobné kulturní rozdíly. Jedním z nich bylo třeba smrkání na veřejnosti. Na Ukrajině by něco takového budilo pohoršení. Dnes to Mariia vypráví se smíchem. Většinu rozdílů už dávno překonala, na tohle si ale prý pořád nemůže zvyknout.
Češtinu se učila postupně – nejdřív v hodinách pro cizince, které na škole vede speciální pedagožka, později čím dál víc v každodenním životě. Důležitou roli ale sehrála i Karolína. Kamarádka z vedlejší třídy ji opravovala, když bylo potřeba, učila ji nová slovíčka a trpělivě vysvětlovala, co Mariia ještě nechápala. Přátelství vzniklo přirozeně – a časem přerostlo v něco víc než jen jazykovou výpomoc. Dnes se spolu připravují na přijímací zkoušky na gymnázium. Mariia Karolíně pomáhá s matematikou, Karolína jí s češtinou. Ani jedna to nepovažuje za nic zvláštního.
Že to tak dopadne, přitom na začátku nebylo samozřejmé. Když do třídy přišla nová ukrajinská dívka, která neuměla česky vůbec nic, musela její učitelka rychle improvizovat. Posadila ji do první lavice vedle spolužáka z Ukrajiny, který už jazyk ovládal a mohl jí pomáhat přímo při hodině. Při výkladu začala víc pracovat s kartičkami a obrázky a výuku přizpůsobila tak, aby byla srozumitelná i bez slov.
„Největší překážkou pro ukrajinské děti není začlenění mezi spolužáky, ale jazyk,“ říká učitelka, která má s výukou těchto žáků zkušenost z více škol. Šikanu podle svých slov nezažila – z žádné strany. Překvapila ji ale jiná věc: když nová dívka do třídy přišla, kolektiv se rychle semkl. Pomáhali všichni – i ti, od kterých by to čekala nejméně.
Škola na podobné situace byla připravená. Dlouhodobě se věnuje inkluzi a pracuje s dětmi s různými poruchami učení, kterým poskytuje speciální podporu. Speciální pedagožka mimo jiné vede i výuku češtiny pro cizince – pro nově příchozí děti představuje důležitou oporu v prvních měsících. Ukrajinští žáci tak přicházeli do prostředí, které je na různorodost zvyklé.
Největší každodenní komplikací zůstává podle ředitelky komunikace s rodiči. Jazyková bariéra u nich přetrvává déle než u samotných dětí, které si nový jazyk osvojují rychleji a přirozeněji.
Začátky ale nebyly úplně bez problémů. Přístup některých pedagogů k ukrajinským žákům tehdy vyvolával napětí. Dnes už na škole takoví učitelé nepůsobí.
Mariia teď myslí hlavně na přijímací zkoušky. Chce na gymnázium. Za tři roky se naučila jazyk natolik, že dnes sama doučuje spolužačku – a ta na oplátku pomáhá jí. Odpověď na otázku, jestli integrace na českých školách funguje, možná neleží v číslech, ale v podobných příbězích.
