Tomáš Poštulka Můžeme se proto divit, že pokaždé, když se v rámci kinematografie objeví v naší malé zemičce něco alespoň trochu zajímavého, něco hodného škatulkování, začnou se kritici, diváci, někdy i samotní tvůrci ohánět starým dobrým termínem „nová vlna“. Za novou vlnu jsme mohli považovat Hřebejka, Zelenku či Gedeona na přelomu tisíciletí. Stejná nálepka mohla v prvním desetiletí 21. století přistát na zádech Bohdana Slámy, Alice Nellis nebo Marka Najbrta. Dnes se spousta lidí ohání „ročníkem Vary 2015“ a hlásá, že přichází „nová nová vlna“ vedená tvůrci typu Jan Těšitel, Olmo Omerzu a dalšími. Nic proti zmíněným režisérům, všichni to jsou schopní a nadaní filmaři, jejichž projekty stojí za pozornost. Nicméně před udělením nálepky je třeba se zamyslet, jestli ona nálepka vlastně má své opodstatnění. Co pojilo jednotlivé tvůrce kromě toho, že v podobné době přišli s jedním či dvěma kvalitními, v některých případech i úspěšnými filmy?
Odpověď je prostá, milý Watsone – nic moc. Proto je dle mého zajímavé zamyslet se i nad termínem, který se v posledních letech usadil na olomoucké Univerzitě Palackého, konkrétně na Katedře divadelních a mediálních studií. Jde o pojem „Olomoucká nová vlna“, který pod sebe zahrnuje několik mladých tvůrců, kteří vyšli právě z prostředí olomoucké univerzity. Do jisté míry jde o ironické označení, které si dali sami tvůrci, když se nad ním však déle pozastavíme, začne přeci jen dávat smysl. Kde jinde by se vlastně onen nepěkný termín „nová vlna“ mohl uplatnit lépe než v rámci amatérského filmu, notabene když jej ještě ohraničíme konkrétním prostředím?
Tvůrci jako Jan Haluza, Lukáš Masner, Milan Cyroň a další mají (zatím?) samozřejmě do věhlasu Formana a spol. asi tak daleko, jako Marek Vašut k Oscarovi za nejlepší herecký výkon. Je třeba ale vzít na vědomí fakt, že se mezi nimi utvořila velmi úzká spolupráce, která jinak v současném českém filmu nemá moc obdoby. Kluci si při svých projektech navzájem pomáhají, takže to často dopadá tak, že na jednom filmu pracovalo hned několik režisérů, kteří se mohou do „Olomoucké nové vlny“ řadit. U Na konci září Milana Cyroně dělali kameru Haluza a Masner, Marek Čermák ve svém Hrdinovi taky oba dva využil, prvního zase jako kameramana, Masner tentokrát pracoval na zvuku. A tak by se dalo pokračovat. Stejným pojítkem můžou být opakující se herci (Tomáš Zabilanský, Zuzana Česáková, Ondřej Čížek a další).
Štábová pojítka bychom tu tedy rozhodně měli, stejně jako fakt, že jednotliví tvůrci se navzájem znají, konzultují spolu své projekty, pomáhají si. Potud dobrý. Jak se ale vyrovnat s faktem, že tematicky jejich filmy zkrátka a dobře nemají nic společného? To už je horší. Podstatou nových vln vždy byla částečně stylová, především ale obsahová jednota, snaha vůči něčemu se vymezovat. Ať už proti režimu, dřívějšímu způsobu chápání filmu, můžeme si vybírat. A to ona „Olomoucká nová vlna“ postrádá. Proč?
Zaprvé, mnohé z filmů do ní řazené jsou zoufale prázdné, jakoby typicky pro začínající filmaře jejich tvůrci neměli o čem vyprávět. Zadruhé, nenajdeme mnoho tematických styčných ploch, které by se v jednotlivých snímcích opakovaly. Zatřetí, žánry a stylem od sebe jednotliví tvůrci snad ani nemohou být dál. Protože jak chcete srovnávat existenciální road-movie Hvězda padá na hubu od Lukáše Masnera, žánrovou parodii Případ pro Jáchyma Semiše Jana Haluzy a dobové perly Milana Cyroně Chuť střelného prachu či Na konci září? To zkrátka nejde, i kdybyste se snažili sebevíc.
A ještě jeden problém v tomhle označení vidím. Abychom něco mohli nazvat „novou vlnou“ jakéhokoliv filmu, je třeba, aby dané filmy skutečně prorazily. Aby objížděly festivaly a dostaly se do širšího diváckého povědomí. To se zatím zmíněným tvůrcům nepodařilo, termín i filmy samotné zůstávají menšinovou záležitostí, o které se ví především na Katedře divadelních a filmových studií a obecně v okolí Konviktu, kde sídlí. Ovšem co není, může být. Olomoučtí filmaři talent dozajista nepostrádají, nadšení jim také nechybí a mnozí z nich si skrze FAMU a točení reklam tvoří pozici, ze které budou moci své filmy lépe prodávat. Pokud se jim to povede, dotlačí své snímky konečně do širší distribuce (první vlaštovkou v tomto směru byla Nenasytná Tiffany od Andyho Fehu) a zároveň budou pokračovat ve vzájemné spolupráci, termín „Olomoucká nová vlna“ získá na věhlasu a stane se zase o kousíček patřičnějším.
Autor: Tomáš Poštulka
