Sára Kolomazníková 
Čekali mě na letišti. Byla jsem tak pyšná, že jsem všechno zvládla, až jsem si myslela, že mi všichni budou gratulovat a složí oslavnou píseň. Místo toho mi bylo řečeno, že vypadám jako turista a ať si okamžitě sundám ten klobouk, nebo že nikam nejedu. Uvědomila jsem si, že budu žít dva měsíce s lidmi, které vůbec neznám.
Oči se mi zavírají samy a není mi jasné, co je ještě skutečnost a co už sen. Jedeme vlevo a já se nemůžu zbavit nutkání dostat nás doprava, na správnou stranu. Občas se mi moje přání vyplní, je tady totiž moderní jezdit v protisměru. Nebo mimo vozovku. Nebo žádná vozovka není. Fakt se to děje. Jsem v Keni. Daleko. Sama. A zatím žiju. Všechno je barevné, nevím, kam se dívat dřív. Spousta motorek v protisměru, ženy nesoucí nákup na hlavě, domečky namalované na žluto a na modro, tržiště, na kterém se dá sehnat všechno od rakve až po mango.
Mzungu how are you?
Slyším první „Mzungu how are you?" a této otázky se po celé dva měsíce nezbavím. Mzungu je svahilsky běloch. Mzungu je moje nálepka. Moje bílá kůže je nálepka.
Zažívám spoustu dalších poprvé. První nákup na trhu. Svoje prohry ve smlouvání beru jako podporu místních prodavačů. První výpadek proudu a nedostatek vody. Začínám pociťovat zvláštní náklonnost ke světlu a pitné vodě. První ugali a čapáty. Snaží se mě naučit jíst rukama, ale nejde mi to a vypadám u toho nemožně. První sdílení životních příběhů. Na to jsem se tolik těšila, možná proto jsem se sem vydala. První „Jsi bílá, takže bohatá a máš všechno." Nejhorší je, že to je pravda. První stesk po vlastní posteli bez myší, komárů a švábů. První „dnes máme rýži se solí a sůl je příloha". První mango. A banány. Se šlupkou. První svahilská slovíčka. První jízda na motorce. První jízda na motorce ve čtyřech. A první znepřátelení si místních obyvatel prohlášením, že mě fotbal nezajímá.
Když mě něco svědí, tak se prostě poškrábu
Jednu paní zajímalo, jestli si myslím, že jsou lidi z kmene Luo tlustí. Odpověděla jsem, že jen mají velký zadky a to je super, protože nám v Evropě se to ukládá především do břicha a dalších nepraktických míst. To ji velmi potěšilo. A mě o to víc. Všichni si tady totiž z nějakého důvodu myslí, že být bělochem je ta nejlepší věc na světě. Mým momentálním posláním je tohle tvrzení vyvrátit.
Mzungu v Africe je odkázán na pití filtrované vody, takže s sebou všude nosí flašku s filtrem a vypadá jako debil. Když se zapomene namazat opalovacím krémem s faktorem aspoň tři tisíce nekonečno, tak se spálí a opět vypadá jak debil. Když se snaží zapadnout a nemít ani klobouk, ani sluneční brýle, tak mhouří oči a opět, ano, vypadá jako debil. Navíc, když jí tak, jak je zvyklý, tedy příborem, všichni se mu smějí. Bohužel když se pokusí přizpůsobit místním zvykům a jíst rukama, tak se mu smějí ještě víc. Když jde spát, musí na sebe navléct několik vrstev oblečení s dlouhým rukávem, nastříkat se takovým množstvím repelentu, které ho málem zabije, a zalézt do moskytiéry. Jenže jakmile se ráno probudí, zjistí, že má víc štípanců než dvě rodiny černochů dohromady.
Zeptala jsem se Byrona, jestli si myslí, že mám kousance od komára, od blech, nebo od štěnic, a on odpověděl, že to nemůže posoudit, protože na něm nejdou žádné štípance vidět. Vždycky když ho něco svědí, tak se prostě poškrábe a tím to hasne.
Malí princové
Každý den v Keni je námět na román. Tento by byl o dětech. O dětech, které toho ztratily víc, než by měly, a přesto se stále dokážou smát. Nebo alespoň usmát. Obdivuju jejich statečnost. Zůstali na světě sami, opuštění, ale stejně našli víru a odvahu navázat přátelství.
Sára byla vychovávána v buši svými dvěma bratry, takže chodí trochu jako kluk (namachrovaně, s bradou nahoře a nohama do stran), chová se jako kluk a mluví jako kluk, ale o to krásnější je potom zjištění, že je ve skutečnosti citlivá. Samson studuje na učitele a dokole se na to hodí. Pokud se ho někdo na něco zeptá, on mu poskytne odpověď formou půl hodinové přednášky. Byron se rád učí česká slova a pokládá mi krásné otázky ohledně života v Česku. Leonida má nejoriginálnější taneční kreace. Ani jeden z nich neumí děkovat, protože je to nikdo nenaučil. Ožívají v divočině. Tam jsou doma, svobodní a v bezpečí. Jen to jejich bezpečí znamená něco jiného než to moje.
Pokoušela jsem se je naučit Aktivity. Vysvětlovala jsem jim to pořád dokola a oni pořád dokola říkali, že tomu rozumí, a potom tomu pořád dokola nerozuměli. Potom mi došlo, že chyba není v nich, ale v tom, že já mám svou evropskou představu, že každý člověk na světě předvede králíka čapnutím a přiložením rukou k hlavě. Ale když Sára předváděla králíka, tak jen pokrčila nos a všichni okamžitě vykřikli „rabbit!". Pak předváděla pantomimu Leonida a jen dvakrát otevřela pusu naprázdno a všichni sborově zařvali „goat", protože koza přece dělá „me-ee" a takhle to vypadá bez zvuku. Tak teď akorát nevím, jestli si to brát osobně, protože když Byron předváděl mě, taky jen naprázdno otvíral pusu...
Loučení
Ve své hlavě je nazývám Malými princi, protože se cítím jako liška, kterou si naprosto ochočili. Každý z nich je výjimečný a speciální. Říkala jsem jim to ten poslední večer, protože jsem cítila, že to musí slyšet, i když tomu třeba nebudou rozumět nebo věřit, protože jim to ještě nikdo nikdy neřekl. Ale je to pravda.
Nikdy jim nebudu schopná dostatečně poděkovat za to, co všechno mě naučili. Kdo jiný tě může naučit, co je to láska a přátelství, než dítě, které přišlo o všechno, a stejně má odvahu na to mít tě rádo?
Nikdy nezapomenu na jejich neohrožené duše, moudrost a měkká srdce. Na to, jak se málem poprali o rybí hlavu, jak se báli vody, ale přesto plavali, jak se naučili českou písničku a jak mě nechtěli nechat odejít. Na jejich zranitelnost, kterou jsem nečekala a která bolela o to víc. Kdybychom si sebe navzájem neochočili, tak by se nám teď nestýskalo, ale zato bychom se ochudili o vyjímečné přátelství.
