Michaela Vaňková 
MV: Před pár týdny jsi se vrátila z mistrovství světa ve španělském La Seu d’Urgell a dovezla jsi dvě medaile – zlatou a bronzovou. Jak bys svůj výkon ohodnotila?
Je to pro mě neskutečný pocit a jsem nadšená. Velkou část letošní sezóny jsem věnovala rychlostní kanoistice, takže pro mě bylo přesedlání do sjezdové lodě dost obtížné. Proto si těch medailí tak cením. Můžu říct, že tato individuální medaile je pro mě zatím tou nejcennější, kterou se mi kdy podařilo vybojovat.
MV: Z mistrovství Evropy do 23 let, které proběhlo v červenci v bosenské Banja Luce, jsi vyšla bez medailového umístění, čím to bylo?
Dělá mi velký problém přesedlat z rychlostní lodě do té sjezdové. Potřebuji víc času, abych si na jinou loď zase zvykla, a ten jsem bohužel neměla. Řekla bych, že to bylo tím. Nebyla jsem před tímhle mistrovstvím příliš rozježděná na divoké vodě a celkově mi chyběla stabilita a jistota. To, že jsem nezajela podle mých představ mě docela mrzelo, ale dost jsem se v té době výkonnostně posunula na rychlosti, kde se mi především podařilo dostat do reprezentačního družstva, tak se to tak nějak vykompenzovalo.
MV: Tzv. prokletí čtvrtých míst, se tě drželo poměrně dlouhou dobu. S jakým očekáváním jsi odjížděla na letošní světový šampionát? Byla jsi po náročné sezóně nervózní, že zisk medaile opět nevyjde?
Byla jsem docela dost nervózní, hlavně kvůli tomu, že předešlá část sezóny pro mě nebyla úplně ideální. Snažila jsem se tedy do závodů nastupovat bez velkých očekávání a co nejvíce se před jednotlivými jízdami koncentrovat. Věděla jsem, že mám natrénováno a že do toho můžu dát vše, ale nervozita prostě přijde, s tím se musí počítat. Před kvalifikací mi moc pomohlo si vyhradit dvacet minut jen pro sebe, kdy jsem existovala jen já, pádlo a loď. Zpětně si myslím, že tahle taktika během jízdy zafungovala dobře.
MV: Na svém facebooku jsi přiznala, že jsi si poprvé pobrečela na veřejnosti. Byl zisk této medaile opravdu tak dojemný a hlavně neočekávaný? A žádná z tvých předchozích medailí nestála za uronění slzy?
Letos byla ta sezóna úplně jiná. Dost náročná, a hlavně nesrovnatelná s těmi předchozími. A já jsem věděla, že jsem na tenhle závod připravená a že na tu medaili mám. Když jsem dojela finálovou jízdu a skončila na průběžném třetím místě, tak za mnou jely ještě další dvě velice dobré závodnice, u kterých se předpokládalo, že zajedou medailový výsledek. Dalo by se říct, že jsem se smířila s tím, že budu opět bez medaile. Ale hned po tom, co jsem vysedla z lodi, tak za mnou přišel jeden z trenérů a řekl mi, že jsem třetí. V tu chvíli jsem tomu vůbec nemohla uvěřit a prostě jsem se rozbrečela (smích). Bylo to pro mě opravdu emočně náročné, protože já nikdy nebrečím, teď to bylo poprvé.
MV: V závodě hlídek jste s Martinou Satkovou a Anežkou Paloudovou obhajovaly loňské vítězství ze švýcarského Muotathalu, což se podařilo a opět jste se staly mistryněmi světa v závodě týmů. Pociťovala jsi tlak ze strany trenérů? Byla nervozita před startem větší než normálně?
Tlak jsem úplně nepociťovala, spíše takovou všeobecnou nervozitu. Když jsme byli v Seu na soustředění, tak se mi žádná z tréninkových jízd na závod hlídek nepodařila, vždy jsem za holkami vlála nebo třeba nabourala do zdi. Při závodě jsem vjížděla do kanálu jako první a měla jsem strach, že to pokazím. Byla jsem snad ještě nervóznější než před individuálním závodem, jelikož bych to zkazila i holkám, a to jsem nechtěla. Ale nakonec to vše dobře dopadlo. A jsem moc ráda.
MV: Je obtížné jeden den závodit jako jeden tým a druhý den být rivalkami?
Pro mě určitě ne, já to tak vůbec neberu. Jsme s holkama skvělé kamarádky na vodě i mimo ni.
MV: O českém týmu se říká, že je jeden z nejsilnějších na světě. Myslíš, že je to tím, že mají Češi tak dobrou trenérskou základnu nebo je v tom jiné tajemství?
Já si myslím, že je to pravda a jsme opravdu jedni z nejsilnějších. Co pozoruji u ostatních týmů, tak v některých nepanuje úplně přátelská nálada. To u nás vůbec není. Naši trenéři se snaží dělat všechno pro to, aby celý tým táhl za jeden provaz a měli jsme skvělou partu. A vychází to parádně.
MV: Již od tvých začátků tě na vodě trénuje tvůj táta (Keno Dimov). Myslíš, že to váš vzájemný vztah utužuje? Nemáš někdy pocit, že si od vody a trénování neodpočineš ani doma?
Je pravda, že si od vody moc neodpočinu, ale už jsem si na to zvykla. Tátu beru spíš jako kámoše. Už jsme se naučili za ty roky spolupracovat, tak mi to vyhovuje a jsme dobří parťáci. Když mám nějaký problém, tak vím, že v něm mám oporu a můžu za ním přijít. Taťka mě na závody připravuje, jak nejlépe umí. Všechny mé výsledky vyplývají z toho, jak dobře mě trénuje.
MV: Jaké máš plány na příští sezónu? Nebude pro tebe náročné skloubit závody s přípravami na maturitu?
Tohle je pro mě hodně těžká otázka. Příští rok bych ráda stíhala obojí, ale ještě nevím přesné termíny závodů a maturity, tak všechno budu řešit až později. Závodění nemám v plánu přerušit, ale škola pro mě bude na prvním místě.
