Tomáš Zetek Přenesme se na první z nich, do klubu Fabric. Je krátce po osmé, když Mike Stern vystupuje s kapelou na pódium a zdraví publikum širokým úsměvem. Odpovědí je mu nadšený jásot a přátelská atmosféra, která ve mně doznívá ještě dlouho po koncertě. Skladba Thumble Home odstartuje první set. Každý hráč se blýskne brilantním sólem, přesto mi něco schází. Ale co? Když kapela spustí další kousek, Avenue B, dojde mi to. Muzikanti hrají bezchybně, ale chybí jim jiskra, která by povýšila přehlídku virtuózní techniky na skutečné umění. Pak ale přijde třetí skladba večera a vše se změní. Kapelníkova rozverná předehra prolomí neviditelné bariéry mezi spoluhráči. Stern se otočí na bubeníka Davea Weckla, který zrovna hraje se zavřenýma očima a soustředěným, skoro trpitelským, výrazem ve tváři. Nerozumím, co na něj křičí, ale jeho rošťácké ušklíbnutí je dostatečně výmluvné. Jakoby říkalo: „Neber to tak vážně, uvolni se, vždyť hrajeme pro radost. Bav se.“ Weckl se na něj usměje a od té chvíle, jakoby neexistovalo nic než hudba. Spolu s basistou Tomem Kennedym skrze sebe nechávají proudit rytmus, který je podobný živému organismu, stejně jako chladné a čisté struktuře krystalu. Nad ním zpívá Sternova kytara a Malachův tenor saxofon. Oba přirozeně střídají průzračně čistý kulatý tón s nakřáplým distortionem, respektive saxofonovým growlem. Plynule přechází do improvizovaných ploch, na kterých rozvíjejí melodicky pestrou škálu Sternových kompozic. Jejich fantazie a svoboda nezná hranic. Kapela komunikuje téměř telepaticky, jako by každý její člen byl končetinou napojenou na jedinou mysl. Krátká pauza, během níž Mike Stern prodá desítky výlisků svého posledního alba Big Neighbourhood a podá si ruku snad se všemi svými fanoušky, kteří přišli, je jak ticho před bouří. Pak přijde druhý set a stvrdí, můj dřívější dojem. Mike Stern je ukázkou hudebního eklekticismu. Schopnosti propojovat rozmanité kulturní vlivy do univerzálního jazyka, který je vlastní všem lidem bez rozdílu. Přibližuje se řeči lidské duše a fantazie.
Neustávající potlesk, poslední přídavek, pocit euforie, který mě zaplaví cestou domů, a pak už jen temná hlubina spánku. Následující den prožiju jako ve snách. Dojmy ze včerejšího večera se sotva stačí rozležet, a už se na mě chystá další příval hudby, hotová tsunami.
Je tu páteční večer. Parník praská ve švech. Připadám si jako ve velikém úlu, kolem netrpělivé hemžení, šumění rozhovorů a tíživé dusno. Najednou se dav s nábožnou úctou rozestoupí. K pódiu přichází kapelník a kytarista Dean Brown, klávesista Bobby Sparks a bubeník Dennis Chambers. Zemitý funk rozezní útroby klubu. Chambers a Sparks rozjedou plnotučný černošský groove, který táhne dozadu, jakoby hráli ověšeni olověným závažím. Přesto je přesný jako švýcarské hodinky. Oba předvedou sóla, ze kterých mi ještě teď naskakuje husí kůže, ale úlohu hlavního sólisty obstarává Dean Brown. Jeho kytara je afektovaná, trhaná a agresivní. V pomalých předehrách sklouzává do lyricky tesklivé polohy, ve swingujících pasážích se probouzí Brown jazzman, ale pokaždé se s jistotou vrací k syrovému funku, kdáká, kvílí, bláznivě poskakuje. Jeho improvizace překvapují širokou škálou rytmických figur a způsobů frázování. Na pódiu tak chvílemi ožívají kytaroví velikáni jako Frank Zappa, Jimmi Hendrix nebo Albert King. Pauza, druhý set, přídavek, aplaus, přešlapující hloučky čekající na setkání s umělci… léčivé ticho.
Jako černá a bílá, tak kontrastní byly koncerty Mikea Sterna a Deana Browna. Co přimělo tolik lidí, aby si koupily lístky na oba dva? Rychlost, přesnost a invence hráčů? Nemyslím si. Snad přirozenost a bezbřehá svoboda, s jakou se „prostě baví.“
