Daniel Palička 
Když se zrodí hvězda
James Gunn se úspěšně vyprofiloval mezi nejvýraznější tvůrce současného filmového mainstreamu. Osobitý režisér však původně začínal jako tvůrce šílených, kreativně nespoutaných projektů. Ať už šlo o bizarní horor Slimák nebo černohumornou superhrdinskou komedii Super, vždycky do svých projektů dokázal propsat svůj specifický, leč funkční autorský rukopis. O příbězích, na nichž se spolupodílel jako scenárista, ani nemluvě.
Není tedy vůbec překvapivé, že si jej Marvel v době své největší slávy odchytil a dal mu volné pole působnosti u Strážců galaxie. Banda nepochopených kosmických vyvrhelů však nepatřila mezi profláklé týmy, ba naopak. Jednalo se o skupinu, kterou znali maximálně ti nejzarytější komiksoví znalci. To se ovšem roku 2014 změnilo a parta vesmírných dobrodruhů se proměnila v přední tváře propojeného marvelovského univerza. To všechno díky funkční výpravě, neotřelému přístupu a originálním postavám, které na první pohled mohly působit směšně, pod jejich skořápkou se ale skrývalo mnohem víc, než by se mohlo zdát. Ostatně, držkatý mýval, inteligentní mluvící fenka v astronautském obleku nebo chodící humanoidní strom asi úplně nepůsobí jako zajímaví protagonisté. Ale světe div se, v rukou šikovného filmaře fungují na jedničku, o čemž se diváci mohli sami přesvědčit.
James Gunn zkrátka nakopnul absolutně neznámou značku a postupně z ní vytvořil klenoty, kterých se masové publikum nemohlo nabažit. Schválně, kdo někdy o Strážcích galaxie slyšel před rokem 2014? Podobně se také činil u konkurenčního DC Comics, k němuž později přešel vlivem různých nešťastných okolností. Důkazem budiž plejáda hravých, akčně napěchovaných a humorem nasáklých děl, z nichž byla Gunnova láska ke komiksovému médiu cítit každým coulem. Ať už šlo o brutální týmovku Sebevražedný oddíl, nekorektní černou komedii Peacemaker nebo animovaný seriál Creature Commandos, pojednávající o titulním „monstrózním komandu“, vždycky se jednalo minimálně o příjemnou nadprůměrnou zábavu s poctivými filmařskými kvalitami. Ale nejen to! Často neznámé a na první pohled zvláštní klaďasy nebo nelítostné antihrdiny s komplexní osobností dokázal masovému publiku představit zajímavou a zcela přístupnou formou.
Vize, moc a odpovědnost
Nyní se ale James Gunn rozhodl k odvážnému kroku – napsat příběh o Supermanovi. Ano, přesně o tom ikonickém superhrdinovi s více než osmdesátiletou historií, jenž – troufám si tvrdit – se stal nedílnou součástí americké populární kultury. Příběh o slavném posledním synovi Kryptonu a pověstném Muži z oceli, který patří k hlavním tvářím Ligy spravedlnosti a dalších věhlasných týmů. Právě tuto slavnou postavu musel osobitý tvůrce představit ve zbrusu novém světle nejen pro skalní DC nadšence, ale také pro úplně novou generaci diváků.
Výzva to byla skutečně velká. Gunn už totiž nebyl jenom „obyčejný filmař odvedle“, nýbrž zavedené jméno, které si v žánru superhrdinských komiksových adaptací na stříbrná plátna vybudovalo stabilní fanouškovskou základnu. Když navíc stojíte v čele filmové divize DC Comics, nesete na zádech obří břímě, protože zodpovídate za profláknutou franšízu a za její budoucí směřování. To samé ostatně platí i pro Supermana, vlajkovou loď komiksového giganta, na němž se už z principu musí stavět do budoucích projektů. Vždyť právě on byl historicky první “nadčlověk”, který kdy spatřil světlo světa; mocný a statečný, v jádru však lidský a spravedlivý rek, jenž inspiroval (a stále inspiruje) různé generace čtenářů i diváků. A co víc, tenhle mimozemšťan z planety Krypton je úzce provázaný s mnoha legendárními příběhy a dalšími slavnými postavami – Batmanem počínaje a různými klony à la Supergirl, Superboy nebo Superwoman konče. Jen tak ho odsunout na vedlejší kolej by tedy v globálním plánu nebyl logický krok, spíš nešťastný úkrok stranou.
A to ani nemluvím o skutečnosti, že DC Comics muselo vzbudit pošramocenou diváckou důvěru po neúspěšných snahách s budováním jejich rozsáhlého DC Extended Universe neboli moderního, vzájemně provázaného filmového univerza. Kvůli neúspěšným snahám studia budovat plán na několik let dopředu se nakonec sáhlo k obřímu restartu. Postavy jako Superman tak dostály značných změn, zvlášť v případě obsazení, a začalo se nanovo, s čistým štítem. Cíl byl jasný: úspěšně zaháčkovat nováčky a získat si je na svoji stranu, současně ale ukázat starým „pardálům“, že chystané projekty mají co nabídnout a že nad DC Comicsem ještě nemusí zlomit hůl. Vždyť přece stojí na začátku zbrusu nové kapitoly, která ještě ani pořádně nezačala, tak proč hned odcházet jinam?
Nabízí se přímo jednoduchá otázka: jak se snahy Jamese Gunna vydařily? Osobně mohu konstatovat, že s náročnou výzvou se „filmový hračička“ (a do jisté míry i ambiciózní vizionář) popasoval se ctí, byť bez různých zádrhelů se výsledný produkt neobešel. Spíš naopak. Gunn se dopustil hned několika závažných autorských prohřešků, kvůli kterým jinak funkční supehrdinský biják docela skřípe.
Humorná jízda nebo odvážný experiment?
Ale pěkně popořadě. Gunn sliboval, že tentokrát nevsadí na osvědčené recepty, na nichž stavěl v předchozí tvorbě. Můj Superman nebude ztřeštěná komedie, hlásal v rozhovorech. Hudební složka bude primárně instrumentální, licencovaných písniček bude poskrovnu. A co se týká tónu celého snímku, slibuji, že scénář bude na moje poměry vážnější. Když už se objeví nějaké humorné scény, budou do děje zakomponovány organicky a tak, aby zbytečně nenarušovaly plynulost vyprávění. Své sliby neporušil a tentokrát se opravdu vydal trošku jiným směrem, než na který jsou diváci zvyklí, což oceňuji. Přece jenom, filmař se musí přirozeně vyvíjet, aby nezakrnul na místě, a nesmí se držet pouze jednoho zaběhnutého stylu. O to více pak odlišné pojetí (i s ohledem na postavu, o níž zápletka pojednává) funguje relativně obstojně. Jak jsem ovšem naznačil, vady na kráse by se přece jenom našly, a to opravdu zásadní.
Začnu nejprve s komediálními prvky, ty se totiž v novém Supermanovi skutečně vyskytují. Že bych se z nich ale za břicho popadal, to bych rozhodně neřekl. Například v marvelovských Strážcích galaxie byl humor mnohem zajímavější, památnější a lépe začleněný do celkového narativu. Stejné tvrzení platí v případě Sebevražedného oddílu nebo Peacemakera, což byly projekty, které více než na absurditu a ztřeštěnost vsázely na humornou brutalitu, cynismus a zcela nekompromisní autorské pojetí. Superman si jde svou vlastní cestu a mnohem více pracuje s vtípky cílenými primárně na rodiny s dětmi. Ty někdy fungují, jindy moc ne.
Snímek nabízí hned několik příjemných úsměvných momentů (zvlášť takových, v nichž figuruje bílý pes Krypto), je jich ovšem pomálu a nemají čím oslnit. Někdy vám vykouzlí malinký úsměv na tváři, ale nic víc, protože se jedná pouze o nevinný nenucený humor, který nemá potřebu se divákovi za každou cenu vnucovat (např. momentka, kdy dvě postavy čekají, než se otevřou dveře od garáže). V jiných situacích vás ovšem zbytečně ruší kvůli své přehnané, typicky gunnovské grotesknosti, která často hraničí až s trapností (scéna, kdy údery létajícího robota jsou ovládaný na dálku pomocí pokynů z vysílačky, malinké dětské monstrum sloužící pouze jako zbytečný roztomilý prvek, dílčí pasáže z pozdější dějové linky s novinářem Jimmym Olsenem, některé scény z úvodu na polárním kruhu apod.).
Hudební podkres není to pravé ořechové
Podobně bych se mohl vyjádřit k hudební složce. Soundtrack, jehož se tradičně zhostil Gunnův dlouholetý spolupracovník John Murphy spolu s neméně talentovaným Davidem Flemingem, je tentokrát o poznání instrumentálnější. Pár licencovaných písniček by se sice našlo, je jich ovšem jako šafránu. O to lépe však plní svůj účel, zvlášť pokud jsou funkčně a kreativně zakomponované do jednotlivých scén. Ve druhé polovině se například nachází akční sekvence točená na jeden záběr, ve které hrdina Mister Terrific do chytlavého rytmu skladby 5 Years Time postupně likviduje jednoho protivníka za druhým. Je to přímo hotová pastva pro oči, v níž se dynamicky pracuje s kamerou a se záběrováním jednotlivých chvatů. Funkční hudební složka pak celkový zážitek z daného momentu povyšuje na ještě vyšší úroveň.
Obecně však instrumentální soundtrack příliš neohromí. Ano, svůj účel plní dokonale a příjemně dokresluje dění na obrazovce. Jenže neobsahuje žádné melodie, které by vám zaručeně utkvěly v paměti. Skutečně výrazný motiv, aby člověk pohledal. Snad jen parafráze na ikonickou supermanovskou znělku od Johna Williamse má něco do sebe, ovšem to se bavíme o předělávce již existující skladby, nikoli o ryze originálním skladatelském počinu. Ve srovnání s Mužem z oceli a genialitou Hanse Zimmera bohužel současný Superman silně zaostává a působí pouze jako nemastný, neslaný oškrabek. Zkrátka a dobře, hudba neurazí, ale nenadchne.
Příliš mnoho témat na malém prostoru
V neposlední řadě se musím pozastavit u celkového pojetí filmu. O bombastickou komedii, ani krvavý biják v žádném případě nejde. A už vůbec nečekejte ponurý, scenáristicky rozmáchlý epos, což kdejakého odpůrce Zacka Snydera jistě potěší. Gunn jako by se tady z pověstného filmařského rebela, který na plátno freneticky házel jeden šílený nápad za druhým, proměnil v autora o poznání klidnějšího a s mnohem konformnějším stylem. Já jsem za to ale upřímně rád. Vážnější, o něco přízemnější styl, který není zbytečně bombastický a za každou cenu přeplácaný, k Supermanovi perfektně pasuje. Jistě, akční sekvence možná nejsou tak památné jako v jiných filmech od stejného autora a kolikrát působí genericky, svoji funkci však plní na jedničku. Práce s kamerou je více než slušná a hezké vizuální zpracování, které primárně staví na výrazné paletě barev, evokuje stránky z klasických komiksových sešitů, což má své neoddiskutovatelné kouzlo. Jinými slovy, Gunn předvedl velice schopné řemeslo, na němž se bohaté zkušenosti z předchozí tvorby maximálně podepsaly.
Mnohem více však zamrzí překombinovanost celého vyprávění. Nenarážím teď na skutečnost, že sledujeme mladého Supermana, který je konfrontován s děním okolo. A už vůbec mi nedělalo problém, že Gunn tentokrát vynechal stokrát omílané detaily ze Supermanovy minulosti a místo toho se zaměřil na jiné aspekty jeho života. Obě tvůrčí rozhodnutí zcela kvituji a dle mého názoru ději prospěla. Jenže když postupně rozplétáte mnoho paralelních linek, které se snažíte na konci uzavřít tak, aby dávaly smysl, a do toho si vytahujete různé další prvky navíc, vznikne vám místy nesourodý galimatyáš. Některé scény navíc nejsou moc funkčně provázané mezi sebou a ve scénáři se občas zbytečně skáče z místa na místo. Mně osobně například trkl následující moment. Nacházíme se v intimní chvilce mezi Supermanem a reportérkou Lois Lane. Památná, skvěle vystavěná a emocionálně nosná scéna. Palec nahoru. Přichází střih. Bum, Superman je v zajetí a nachází se úplně jinde, než byste před chvílí čekali. Žádná výstavba, prostě jenom došlo ke skoku v ději a šlus. Návaznost je vskutku pozoruhodná, milý Watsone.
Zloduchové bez hranic
Právě kvůli pomyslné přeplácanosti nebyl potenciál některých postav zcela využit (např. různí zástupci redakce Daily Planet fungují spíš jako křoví). Někdy se naopak pracuje s globálními a myšlenkově náročnými tématy (např. mezinárodní konflikty, vliv dezinformací apod.), jimž by občas slušelo mnohem silnější a důslednější zpracování. Neberte mě špatně, Gunn umí využít chytrou, a přitom jednoduchou symboliku bez přehnaně zbytečné mnohotvárnosti, aby předal nějakou funkční myšlenku, často jí ale chybí výraznější přesah a kvalitnější provedení. Něco, čím by si diváka úspěšně omotala kolem prstu a zaryla se mu pod kůži. Byť uznávám, najdou se i světlé chvilky. Například legrační metafora na internetové hatery mě pobavila a perfektně vystihuje současný (nejen) digitální svět… ale to je spíš výjimka potvrzující pravidlo.
Na stejné problémy doplácí i druhá polovina, během níž jsem měl pocit, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Do už tak rozmáchlého projektu Gunn naházel strašně moc odlišných přísad, které se snažil funkčně smíchat dohromady. A jako by to už tak nestačilo, občas si nějaké motivy takříkajíc vycucá z prstu a na poslední chvíli je vytáhne jako pomyslné králíky z klobouku, a to bez žádného pořádného budování v ději. V případě některých postav nebo lokací to působí skoro až úsměvně. Myslím si, že kdyby se scénář trochu zredukoval a proškrtal, byl by celkový zážitek z filmu výrazně lepší.
Kamenem úrazu jsou pak hlavní záporáci, kteří obecně vzato působí nezajímavě. Jejich charaktery jsou plytké, postrádají jakoukoliv hloubku a diváka ničím neohromí, jelikož se u nich není pořádně čeho chytit. Chápu, asi se usilovalo o kontrast k hlavnímu hrdinovi. Anebo chtěl režisér reflektovat optimistickou, lehce naivní atmosféru celého projektu, což do nezastavitelného maniakálního miliardáře Lexe Luthora a jeho nohsledů promítl s grácií. Jenže současný standard je někde jinde (ačkoli u superhrdinského žánru by to kolikrát šlo rozporovat) a já osobně mám přece jenom trochu vyšší nároky. I kdybych ale ohlédl od propracovanosti charakterů postav, nemohu se ubránit dojmu, že se jedná pouze o totálně zapomenutelné panáky bez přidané hodnoty. Jedinou výjimkou budiž Luthor v podání Nicolase Houlta, ten má do budoucna slušný potenciál. Ale zbytek? Nuda a šeď. Proto z celého srdce doufám, že se Gunn vzpamatuje a v plánovaném pokračování si se zlouny dá větší péči. Už několikrát za svoji kariéru totiž dokázal, že uvést na scénu působivého, zapamatovatelného a zajímavého záporáka mu nedělá žádný problém.
Hrdina pro lepší zítřek
Navzdory všem výtkám dokázal James Gunn naservírovat zábavný, odvážný a vizuálně opulentní superhrdinský snímek, jehož síla tkví v tvůrčí důslednosti a osobitém filmařském přístupu. Scénář sice vrší jeden motiv za druhým, dílčí prvky ovšem Gunn dokáže v rámci možností ukočírovat a poslepovat dohromady v relativně soudržný celek. Gunn taktéž klade důraz na poněkud nenápadné detaily, které zpočátku působí zbytečně, později se však ukážou jako stěžejní prvek ve vyprávění. Zároveň umí jednotlivé paralelní linky odvyprávět tak, aby měly své rozuzlení smysluplné, postupně vygradované a patřičně zasloužené. To všechno s důrazem na emocionální hloubku a s viditelnou snahou o myšlenkový přesah, což plně dokládá výběr témat a motivů.
Nejvíce ovšem superhrdinský velkofilm září v civilních momentech, během nichž se můžete protagonistům dostat pod pokličku. Klidné, zcela obyčejné dialogové výměny, mají pevný základ v ději a líbí se mi, jak jsou do scénáře organicky začleněny. Obzvlášť interakce mezi Supermanem a Lois Lane mají patřičnou emocionální hloubku. Zapamatovatelných scén, během nichž můžete hrdiny více poznat, bych ale mohl vyzdvihnout mnohem více. Ať už se jedná o vzájemné popichování mezi Supermanem a spolkem Justice Gang, dialogové výměny Muže oceli s Lexem Luthorem nebo atmosférický úvod s Pevností osamění. U postav pak musím vyzdvihnout nejen silné dílčí okamžiky, ale také celý herecký ansámbl. Casting se totiž u supermanského bijáku povedl na jedničku a Gunn znovu dokázal, že má perfektní cit pro výběr šikovných a neotřelých talentů, kteří své role umí ztvárnit s úctou k původní látce. Dokonce nechybí ani sympatické zvířecí postavy (mj. charakteristický znak současné gunnovské tvorby), které tentokrát reprezentuje pes Krypto. Věřte mi, roztomilého bílého hafana si opravdu zamilujete.
V případě ústředního protagonisty pak mohu hrdě prohlásit, že Gunn se neohroženého ochránce nevinných lidí chopil se ctí. V jeho pojetí se jedná o strážce spravedlnosti, který ani zdaleka není všemocný a neustále chybuje. Je to patron, jenž za všech okolností ctí dobro. Maják naděje do neklidné doby, který ztělesňuje odvahu, lidskost a všechny ctnosti, které vás napadnou. Přitom ale nejde pouze o prachobyčejného Mirka Dušína bez přidané hodnoty. Omyl, Muž v oceli v sobě má mnohem více vrstev, což Gunnovo dílo dokládá na všech frontách. Tím tuplem když můžeme sledovat dvě diametrálně odlišná alter ega: nebojácného siláka, který každý den zachraňuje Zemi před globálními hrozbami, a ostýchavého brýlatého novináře Clarka Kenta, pro kterého žurnalistika není cizí pojem. Podle mého názoru se jedná o důležitý pilíř, na němž stojí a padá celý film. Pomyslná „dvojrole“ herci Davidovi Corenswetovi nesmírně sluší a během sledování si tohoto mladého „kulišáka“ přímo zamilujete. Ach, snad se objeví zase v nějakém dalším projektu!
Vzhůru k výšinám, Supermane!
Komiksové nadšence aktuální novinka zcela jistě potěší. Ale běžné diváky? Toť otázka. Jako první filmová vlaštovka z nového DC univerza je aktuální Superman nadprůměrný blockbuster, který vzdává hold klasickým supermanovským příběhům a komiksovému médiu obecně. Určitě má šanci zajmout, zvlášť díky sympatickým a skvěle zahraným postavám. Primárně ho ale docení komiksáci, kteří původní předlohu aspoň trochu znají. Přece jenom, běžní konzumenti mohou nad některými prvky snadno ohrnout nos nebo se jim lehce vysmát. Nebýt různých tvůrčích zádrhelů, které kazí celkový zážitek ze sledování, mohlo se jednat o naprosto bombastický trhák se vším všudy. Takhle mohu novinku ze stáje DC Comics označit “jenom” za povedený supermanský snímek s odvážnou autorskou vizí a neotřelým přístupem, jenž by si ale zasloužil značně osekat a pořádně uhladit. Tak snad se Gunn poučí a chystané pokračování bude ještě lepší.
