Bohuslav Khýr Vystřízlivění přišlo s otázkou: Proč, když je tolik lidí nespokojených, se razantním způsobem nezmění alespoň složení sněmovny? Odpověď postupem času poměrně pěkně vykrystalizovala – tak jako se o Angličanech traduje, že nejraději probírají počasí, tak u nás je tímto tématem politika. Paradoxní je, že čím horší politiky máme, čím více lidí nemůže najít v pojmenování politika ekvivalent k vulgarismu, tím méně se o problému a jeho řešení hovoří. Naše společnost si nezájem o svou budoucnost obhájila krásným termínem – znechucení politikou.
Z určitého pohledu se není čemu divit, demokracie, a to téměř všude ve světě vyznává stejný parlamentní model dvou navzájem soupeřících stran. Někde mají nezakrývanou bipolární politiku, jinde, třeba jako u nás, si hrajeme na to, že si můžeme vybrat z nepřeberného množství názorů. Tento výběr je velmi limitován, pokud si uvědomíme, že u nás nevolíte ODS či ČSSD; volíte pravici či levici. Neboť pouze názor, jež zaujímá celá pravice, potažmo celá levice, je schopen vejít do praxe. Než se tak stane, probíhá nekonečné stádium deformace konceptu, jež přinesla “vaše” politická strana – ale co více si přát? Nutnost vytvořit polovičatý koncept, produkt křehkého konsensu, je jeden z výdobytků demokracie a rozhodně by měl něco do sebe, kdyby politici sledovali a reprezentovali zájem celé společnosti a nikoliv jen zájem vlastní.
A zde se dostáváme k jádru problému. Český volič je znalý poměrů. Je si vědom, že po následujících volbách bude opět vládnout pravice nebo levice, ví, co může od svých volených zástupců očekávat. Z tohoto důvodu ho ani tak nezajímá program jednotlivých stran, malé strany přehlíží jako zbytečné a nevyzpytatelné objekty. Situace je taková, že ač všichni cítíme různou měrou nutnost změny, nejsme pro ni ochotni nic udělat. Jsme rádi, za to málo, co nám systém poskytuje a nejsme ochotni ani trochu zariskovat ze strachu, že by nakonec mohlo být ještě hůř. Ostatně, mediálně stále velmi dobře živený obraz, hubených dnů minulých, je dostatečným strašákem pro mnoho z nás. Možná by mě vzhledem k předběžným průzkumům výsledků v letošních volbách někdo chtěl nazvat lhářem, jelikož nové strany jsou nejspíše na cestě do parlamentu. Ale když se na tyto strany podíváte, co vidíte? Vybočují jakkoliv z modelu současného složení parlamentu? Nikoliv, poskytují známé tváře a disponují dostatečnými prostředky k tomu, aby si zaplatily celorepublikovou kampaň, mediální zájem a dostali se tak do povědomí lidí. Média je prezentují jako novou politickou vlnu, ale co je na nich nového? Stařík navracející se z chalupy na Vysočině, jež nám kdysi vládnul, populární novinář, od nějž si nejspíše všichni slibují odkrytí všech nekalostí ve Sněmovně ČR, a aférami propraný politik schovávající se za charisma oblíbeného knížete.
Když pomineme jiné faktory, které činí jakoukoliv zásadní změnu, ať politickou či dokonce systémovou, téměř neproveditelnou, pak by volič měl alespoň usilovat o to, aby stát jako instituce, nedbal pouze technického pokroku a ekonomické situace, ale aby zde také byly myšlenkové koncepty, jež dotvoří obraz toho co nazýváme civilizovanou společností. Je sice pěkné, že máme kuchyňské roboty, auta, družice a multifunkční všechno na co si vzpomeneme, že máme co jíst, můžeme si kupovat spoustu oblečení, ale nějak nám chybí ten cíl, ideál, ke kterému bychom směřovali. Opovržení humanitními vědami, tolik příznačné pro lidské bytosti typu Homo economicus a Homo technicus, tedy většinu, je názorným příkladem „vývoje“ společnosti. Jinými slovy: „Dejte mi možnost mít auto, dům a peníze, vsugerujte mi pocit svobody ocejchováním - rovnoprávný občan, a pak si dělejte co chcete. Máte můj souhlas.“
