Eliška Šťastná 
Pandemický scénář se v nemocnicích napříč republikou moc nelišil. Lékařská péče se smrskla na nutné minimum, pacienti, jejichž stav nebyl kritický, byli propuštěni do domácí péče a jejich lůžka byla nachystaná jako pohotovostní záloha pro případ rychlého šíření viru. Stejně tak zaměstnanců na nemocničních chodbách ubylo. Z důvodů minimalizace rizika při případné nákaze byli rozděleni do týmů a nově pendlovali mezi prací a home officem tak, aby se potkávali co nejméně a chod nemocnic zůstal zachován za všech okolností.
Ti šťastnější si po několika letech plného nasazení konečně odpočinuli. Zato sestrám a doktorům na „covidových“ odděleních začalo peklo. Z ochranných empírů se z hygienických důvodů nedostali více než dvakrát za směnu, a i to pouze pro nezbytnou pauzu na pití a záchod, navíc byli celou směnu vystaveni bezprostřednímu riziku. Pro dokreslení situace si připomeňme, že štíty se rosí, respirátory zařezávají do tváře, přes roušku se špatně dýchá, v rukavicích se potí ruce a v ochranném obleku je jako ve skleníku. Celkové pracovní podmínky spíš nic než moc. Aby toho nebylo málo, doma na vás čekají děti, partner, rodiče nebo spolubydlící, pro něž jste potenciálně nebezpeční, takže se jim radši straníte, než abyste jim ublížili.
Kdo se skrývá pod rouškou
Přesto se zdravotníci k nastálé situaci postavili statečně. Každý den si po příchodu do práce nechali napsat jméno na záda, aby je jejich kolegové navzdory všem vrstvám prevence poznali, a šli bojovat s virem, kterého se zbytek planety bojí dost na to, aby zastavil ekonomiku i veškerý společenský život.
Jejich nasazení při zvládání krize je tedy i v omezených podmínkách neoddiskutovatelné. Zdravotníci potili krev jenom proto, aby poskytli pacientům dobrou péči. Jenže s tím nezačali v době krize, dělají to už léta.
Zato lidem, jako by právě došlo, že zdravotní péče na dobré úrovni není samozřejmost, tak se začali honem ohánět, aby o ni nepřišli. Po večerech tleskali z oken a balkonů, zásobovali nemocnice vlastnoručně šitými rouškami a doma upečenými sladkostmi. Firmy věnovaly sponzorské dary, hudebníci hráli děkovné koncenty pod okny a reklamy povýšily práci ve zdravotnictví na ryzí hrdinství. Fotky zdravotníků s modřinami přes obličej obletěly sociální sítě a spolu s jejich emotivními vzkazy a svědectvími z (přeplněných) nemocnic doprovázely každou druhou výzvu k sociální izolaci a dodržování karantény. Z kritizovaných státních zaměstnanců se na chvíli (a hlavně během chvíle) stali opinion lídři nové generace a celebrity s globálním publikem.
Jsme klíčoví pracovníci a jsme na to hrdí
Podobně výsadního postavení se alespoň na dva měsíce dostalo i dalším pracovníkům v „první linii“. Pošťačkám lidé nechávali na dveřích děkovné vzkazy, prodavačky dostávaly od zákazníků roušky a řidiči mohli na bilboardech číst slova chvály a podpory. I na tyto pracovníky byly alespoň na moment upřeny reflektory aby mohli hrdě deklarovat, že právě oni jsou klíčovými pracovníky udržujicími momentálně společnost v chodu, kontaktu a plně zásobenou.
Těžko říct, jestli za tím prozřením stojí strach, nebo upřímná vděčnost a solidarita. Možná se jenom v Češích zase jednou probudil instinkt předcházet si toho, koho by mohli potřebovat, tak sebrali švestky ze zahrádek a šli si zajistit svoje místo na jipku (a cestou to vzali přes poštu a obchod, protože jíst se musí a zboží z e-shopu ke dveřím taky nedojde samo).
Ať už jsou příčiny jakékoliv, rozhodně neuškodí zamyslet se nad tím, jak k aktuálně nejrizikovějším povoláním přistupujeme za běžných okolností. Kolik kritiky jsme vyřkli a odvedené práce přehlédli. Jak málo těmto lidem platíme a jak moc je vlastně potřebujeme. Možná, že na konci těchto úvah se schovává rozhodnutí přehodnotit status některých zdánlivě automatických služeb a péče a trochu té vděčnosti a pokory si zachovat i do budoucna.
