Ondřej Gogela 
Když chtějí studentka Kate (Jennifer Lawrence) a její vyučující Dr. Randal (Leonardo DiCaprio) informovat prezidentku o hrozící srážce s kometou, zjistí, že na ně nemá čas. Musí totiž řešit mnohem důležitější věci, od blížících se voleb po narozeninovou oslavu. O možnost zabránit smrtící srážce se začne zajímat teprve ve chvíli, kdy v tom uvidí politické body.
Neochota vidět blížící se hrozbu ve své podstatě se ostatně táhne celým filmem. Pro prezidentku Orleanovou (Meryl Streep) představuje příležitost vypadat dobře a zamést své skandály, média chtějí vydělat na atraktivní tváři Dr. Randala a multimiliardář Isherwell (Mark Rylance) plánuje celou kometu vytěžit. Film vykresluje portrét světa, který se nedokáže vymanit ze svých rutin ani při konfrontaci s existenciální hrozbou. Za tento obraz můžou z velké části herecké výkony, DiCaprio i Lawrence předvádějí přesvědčivou frustraci tváří v tvář absurditě celé situace. Meryl Streep jim pak zručně sekunduje, svým charismatem totiž zachraňuje jinak lehce jednorozměrnou postavu prezidentky Orleanové a dělá z ní důstojného padoucha.
Další silnou stránkou filmu je humor, přeci jen jde pořád o komedii. Jakkoliv je zde málo klasických vtipů, jaké se vyskytují například v produkci Marwelu, stále je zde dost situací, které vyloudí hlasitý smích, navíc bez nutnosti přerušit děj filmu. Obzvlášť pak Don ́t look up exceluje v humoru, který nechává diváka čekat. Několikrát se mu podaří doručit pointu přesně ve chvíli, kdy se začátek vytrácí publiku z paměti, přičemž jde vždy o čekání, které se vyplatí.
Co se naopak filmu tolik nedaří, je zobrazení efektu blížící se komety na širší společnost. Pasáže věnované snaze protagonistů mobilizovat veřejnost jsou jedny z nejnudnějších v celém filmu a působí zbytečně nuceně. Film se přitom očividně o nějaké poselství snaží, DiCaprio podporuje ekologické hnutí a Don ́t look up se to snaží reflektovat. Problém ale je, že kometa není dvakrát dobrou metaforou pro klimatickou krizi. Na něco takového je příliš očividná a řešení nabízené filmem až nepohodlně snadné, globální oteplování nejde odklonit pomocí několika raket.
O něco lépe funguje paralela s pandemií, ke které scénář na několika místech taktéž vybízí. Obě události byly rychlé, ovlivnily úplně celou společnost a v obou případech byly snahy o řešení podřízeny zájmům vlivných hráčů. Přesto by ale bylo přehnané říct, že Don ́t look up je metaforou covidové krize. I přes některé, podle všeho záměrné paralely se totiž život postav reálně nezmění. Pořád musí chodit do práce a na nákupy, jen tak činní s vědomím, že do šesti měsíců skončí svět a oni s ním.
Film se často snaží mluvit o společenských problémech, pořád ale funguje nejlépe na rovině lidských příběhů. Díky tomu se tak stává, možná nezáměrně, skvělým zdrojem katarze pro diváky, kteří pravděpodobně strávili dlouhé měsíce v covidových lockdownech. Díky svojí absenci šťastného konce jim totiž dává bezpečné prostředí, ve kterém mohou prožít hrůzy posledních dvou let a i přes to se smát.
Don ́t look up by nemohl vzniknout jindy než v současné době. Dřívější katastrofické filmy totiž zobrazovaly protagonisty, kteří tváří v tvář hrozbě jednali. Je to pochopitelné, jejich tvůrci neměli s celoplanetární hrozbou zkušenost a scénáristické poučky částečně počítají s tím, že postavy budou něco dělat. V roce 2022 už však něco takového nedává smysl. Je totiž velmi dobře možné, že další katastrofu nezpůsobí nepřemožitelná síla přírody, ale spíše neochota politiků řešit hrozbu, která by se přitom dala zvládnout. A je dobře, že existuje film jako Don ́t look up, který tuto banální, ale děsivou skutečnost připomíná.
Verdikt: Film sice do velké míry selhává, co se týče společenského přesahu, pořád jde ale o velmi dobře udělanou záležitost, která dokáže vzbudit výrazně víc emocí, než je jen smíc
