Tomáš Holešovský Trať dlouhá 63 kilometrů s celkovým převýšením 1500 metrů mi ale jasně dala najevo, že projížďka růžovým sadem to nebude. Navíc s mými tisíci najetými kilometry jsem se se špičkou měřit nemohl. Vítěz Pavel Boudný trasu zajel za hodinu a padesát šest minut, což odpovídá rychlostnímu průměru přes třicet kilometrů za hodinu. Mé ambice směřovaly k času tří hodin, třiceti minut a k absolutnímu nezesměšnění se.
Už před startem bylo jasné, že se sem nepřijela projet nějaká ořezávátka. Všichni závodníci byli na první pohled skvěle materiálně vybaveni. Po startech prvních pěti vln cyklistů přišla konečně řada i na naši poslední. Se startovním číslem 3333 jsem vyrazil. Krátce po startu pole zamířilo do prvního kopce, kde se závodníci „zastavili“. K mému překvapení jsem však začal jednoho po druhém předjíždět. Po krátkém sjezdu na korunu vodní nádrže Josefův Důl jsme znovu začali stoupat. Tentokrát už ne po hladkém asfaltu, ale po vyježděné, kamenité stezce mezi stromy, širokou akorát pro tři cyklisty vedle sebe. Vystoupali jsme na nejvyšší bod tratě a po svižném sjezdu po panelech až k prvnímu servisu jsme znovu začali stoupat, tentokrát k prvnímu bufetu. Bohužel jsem byl svědkem také toho, že zvládnout rychlou jízdu není nic lehkého. Před prudkou zatáčkou jsem minul závodníka ležícího v příkopu, kterého museli ošetřit lékaři.
Poté přišlo opět prudší stoupání na první občerstvení. Pořadatelé na bufetu odváděli skvělou práci. Připadal jsem si jako na tržišti. „Čaj! Ionťák! Banány!“ I když se na místo najednou sjelo zhruba sto závodníků, „odbavování“ probíhalo plynule a každý dostal co potřeboval. Při rozbalování svých zásob jsem se kochal okolní přírodou.
Po odjezdu z prvního bufetu jsem protnul metu 25 kilometrů. Tehdy jsem pocítil svou první „krizi“. I přes doplnění zásob energie mě začali předjíždět závodníci, které jsem před chvílí za sebou nechal já. Ani povzbuzující fanoušci u trati mi nepomohli. Pak se panelová cesta zlomila a začalo se sjíždět o něco níž. Klesání mi vlilo novou krev do žil a na následných rovinách jsem zase začal své spolubojovníky předjíždět. Cesta ubíhala celkem rychle, a tak jsem se občas zadíval do krajiny. Když jsem před pětačtyřicátým kilometrem začal pociťovat nedostatek energie v nohách, otevřel jsem svou první sportovní výživu v jednorázové tubě v životě. Chuť nic moc, ale doufal jsem aspoň v efektivnost gelu.
Horko těžko jsem se přes četná malá stoupání a klesání dostal do druhého bufetu na padesátém druhém kilometru. Po cestě jsem míjel závodníky, kteří vedle cesty lepili děravé duše kol. V bufetu v Bedřichově jsem se posilnil tradičním ovocem sportovců, banánem, a labužnicky si vychutnal pár čokoládových oplatek. Při zběžné kontrole jsem zjistil, že si oproti svému plánu nevedu vůbec zle. Do cíle mi zbývalo něco přes dvanáct kilometrů a ty jsem měl zvládnout za tři čtvrtě hodiny. Nic neproveditelného. Protože mi však krátké, ale velmi prudké stoupání v písku vzalo značnou část sil, zpomalil jsem. Neznalý trati jsem se z pozdějšího pohledu držel až moc zpátky. Když jsem vyjel kopec u přehrady, který jsem asi před třemi hodinami sjížděl v opačném směru, chyběly do cíle čtyři kilometry. Zase sjezd. Juchů! Každý kus trati, kde nemusím šlapat je dar. Odbočka z asfaltové trati na šotolinu. Pozor na to, uvědomuji si. Dbám pokynů pořadatelů a zpomaluji. Sjíždím z asfaltu a zatáčím. Cítím, že je něco špatně, cítím, jak mi podkluzuje zadní kolo. Najednou jsem na zemi a válím se v prachu. Bolí mě levé koleno, ale rychle vstávám a kontroluju svého jednostopého miláčka. Nic mu není, jen přetočená řídítka. Traťový komisař na mě ale pro jistotu volá: „Či všystko v porřzadku?“ Polák! „Ano, díky, nic mi není,“ odpovídám otřesený pádem a překvapený národností pořadatele. Snažím se uhnout z cesty projíždějícím. Nasedám a znovu roztáčím pedály. Už jen kousek. Zase sjezd. A pěkně to hází! Mám co dělat, abych strnulýma rukama udržel řídítka. Přes les už slyším hlas z reproduktorů v cíli. Ten jsem si nastudoval. Z lesa na louku. Pozor na slehlou trávu! Pár metrů z kopečka, pár metrů po rovince, pak „esíčkem“ do kopce a na pásku. Vstávám se sedla a vnějškem předjíždím kolegu po pravé straně. Slyším diváky, jak povzbuzují. Znovu si sedám a projíždím nafukovacím obloukem, označující finiš. Cítím se uvolněně a hrdě. Čas tři hodiny třicet osm minut, 2494. místo.
Díky skvělé organizaci se ale všichni cítili jako vítězové. Dobrý pocit byl také zásluhou fanoušků, kterých se sešlo nečekaně dost. Radost z jízdy na kole je konec konců to, o co jde především. Bolest k tomu patří stejně jako vavříny pro vítěze. Po dojezdu do cíle určitě všechny potěšil i párek s chlebem zdarma, stejně jako možnost si umýt kolo nebo si dopřát masáž. Pokud jste někdy přemýšleli o tom, že se zúčastníte nějakého cyklistického závodu, určitě zkuste ČT Author Cup. Nebude to nejjednodušší, ale o to sladší bude váš pocit hrdosti a štěstí po jeho úspěšném dokončení, ať už na prvním, stém nebo posledním místě.
