Masojídek Jiří Poměrně často jezdím domů a do školy přes jedno středně velké město a to víte, při šestihodinovém cestování člověka občas přepadne hlad. V tom středně velkém městě mám dostatek času dojít se najíst a už jsem tak několikrát učinil. Jsou tam téměř vedle sebe dvě restaurace rychlého občerstvení.
První je klasické občerstvení. Obsluha klasicky „příjemná“, párky i hranolky klasicky gumové, ohřáté v mikrovlnce, ceny klasicky vysoké, hygiena klasicky nepříliš valná. Obsluha se vám evidentně věnuje vždy pouze jedním ze zdvojených smyslových orgánů, často totiž nerozumí. Pokud se tak ale stane, neopomene se slušně optat: „Cože?“ Za průměrný oběd pro průměrně hladového průměrného Čecha zaplatíte průměrně sedmdesát korun. Chuť si představte podle předchozího popisu, u jídla si postojíte.
Druhá restaurace je našich nesnadno "integrovatelných" asijských spoluobčanů. Výběr z padesáti druhů jídel včetně (!!) svíčkové, guláše a podobných klasik pro ty, kterým nechutná gyros, čínské nudle nebo křupavá kachna. Spousta míst k sezení, čisto, že by se dalo jíst z podlahy. Příjemná, dokonale rozumící obsluha. Průměrný oběd stojí plusmínus stejně jako u konkurence.
Když sleduju provoz kolem obou restaurací, ušmudlané české občerstvení má před sebou vždy frontu, v občerstvení asijských spoluobčanů sedím většinou úplně sám.
Oni by se možná i integrovat chtěli. Ale musíme chtít taky my.
