Iveta Konečná 
Homecoming je dokument režírovaný Beyoncé a Edem Burkem, který se s Beyoncé podílel i na jejím šestém studiovém albu Lemonade jako producent.
Dokument tvůrci popisují jako "hloubkový až intimní pohled na koncert, který odhaluje emocionální cestu od tvůrčího konceptu ke kulturnímu hnutí".
Beyoncé se stala první Afroameričankou obsazenou do pozice hlavní hvězdy festivalu a tuto roli pojala bezchybně. Na festivalu Coachella odehrála dvě velkolepá vystoupení v doprovodu obří pochodové kapely a desítek tanečníků, které našla na amerických černošských univerzitách. Jejími hosty byli její manžel, raper Jay- Z, sestra Solange či taneční duo Les Twins. K překvapení všech došlo i ke znovushledání osudového tria Destiny’s Child, ve kterém zpívala Beyoncé s Michelle Williams a Kelly Rowlands.
Beyoncé měla na obřím festivalu hrát už v roce 2017, ale nečekaně otěhotněla a to hned s dvojčaty, doktoři jí proto koncertování zakázali. Svým fanouškům však zpěvačka slíbila, že další rok vystupovat už bude. Proto jen několik měsíců po komplikovaném porodu šestatřicetiletá Beyoncé začala znovu s náročnými tréninky, ale i s realizací velkolepého nápadu přenést na Coachellu atmosféru koncertů černošských pochodových kapel, které v USA hrají v poločasech univerzitních fotbalových zápasů. Pódium, na kterém vystupovala, tak proměnila v hlediště fotbalového stadionu, na němž stojí desítky muzikantů a tanečníků.
Samotný koncert začíná monumentálním úvodem a to skladbou Crazy in Love, která byla prvním zpěvaččiným sólovým singlem. Davy fanoušků začínají šílet. Poté následuje skladba z alba Lemonade Freedom, kterou složila společně s raperem Kendrickem Lamarem. Stejný ohlušující soubor hudebníků, tanečníků, ale i ječících fanoušků zpěvačku doprovází celé dvě hodiny, během nichž kapela hraje jak nové singly, tak i ty dávno zapomenuté. Beyoncé nemá problém během vteřiny přejít z mírného singlu You don’t love me z roku 2009 do rapového tracku Hold up starého tři roky. Její tanečnice a tanečníci jí navíc pomáhají podtrhnout témata písní svým bojovým duchem. Některé skladby se tak mění v malá pódiová dramata.
Beyoncé v posledních letech vede dvě “války”. Za emancipaci žen a za rovnoprávnost a udržení totožnosti černošské menšiny v USA. Její přerod z popové hvězdy v politickou aktivistku je pozoruhodným úkazem dnešní popkultury a i díky němu Beyoncé poutá tolik pozornosti. Nejspíš i proto pojala vystoupení na festivalu tak vážně a přivezla na něj spektákl, který na vážná témata nezapomíná. Ať už jde o její stylizaci do bojovnice za práva menšin nebo proslovy mezi písněmi. Také v dokumentárních vsuvkách, jež poutavě mapují přípravu, se to jen hemží citáty zpěvačky Niny Simone nebo afroamerických a feministických aktivistek.
Zpěvaččin aktivismus působí velmi věrohodně a to díky osobní rovině. Například písní Sorry rozpůlí vystoupení mužských tanečníků, v němž se znovu zjevuje téma alba Lemonade, ve kterém se odehrává příběh ženy, neboli Beyoncé, vyrovnávající se s manželovou nevěrou.
Dokument dnes funguje jako perfektní ukázka toho, jak natočit koncert. Ale celkový záznam doplněný o efektivní záběry z příprav a ze života Carterových dokazuje, že Beyoncé, občas působící jako chladná a přespříliš dokonalá, je lidskou bytostí z masa a kostí a lze se s ní ztotožnit.
