Veronika Lošťáková 
Mentalita
Jedním z největších rozdílů je podle mě chování zákazníků. My Češi jsme dost často nepříjemní, netrpěliví a ve všem hledáme chyby. Myslím, že nám často nedochází, že i číšníci jsou lidé, kteří mají city a emoce. Často se mi stávalo, že si lidé na směně stěžovali, že na jídlo čekají 45 minut, zatímco já jsem se za celých 6 hodin nestihla ani napít vody, natož se najíst.
V zahraničí to je úplně naopak. Zákazníci jsou milí, otevření a komunikativní. Obsluhovat tyto lidi je pro číšníky radost. I když se Vám něco nepovede, zapomenete na jejich objednávku nebo jim donesete špatné jídlo, většinou z toho nedělají vědu. A ještě Vám při placení dají dýško a poděkují za ochotnou a milou obsluhu.
Vedení
Dle mých zkušeností v České republice bývá u brigád často klíčové, jaký máte s vedoucím vztah. Pokud jste mu sympatičtí, většinou dostanete více směn, více příležitostí a případné chyby se berou s větším nadhledem. Naopak, jestli ale nemáte úplně nejlepší vztah, dají Vám to najevo. Ať už menším počtem směn, přístupem nebo celkovou atmosférou na pracovišti.
Věřím, že i v zahraničí se s tím člověk může setkat, ale z mých zkušeností můžu říct, že jsem v zahraničí vždy směny dostávala férově a stejným způsobem jako moji kolegové. Bylo sice poznat, že si s někým vedoucí rozumí více, ale na práci ani na podmínkách to nebylo znát. Pořád nás brali jako jejich zaměstnance a nikomu nedávali žádné úlevy, větší výhody ani benefity.
Pracovní tempo a náročnost
Věřím, že tohle je dost subjektivní. Každé pracoviště a zaměstnavatel je jiný a funguje odlišně. Taky je podle mě často klíčové, jestli si práci člověk najde sám, nebo přes agenturu. A taky samozřejmě záleží na zemi a umístění podniku.
Mám ale pocit, že v ČR je pro zaměstnavatele důležité, aby zaměstnanec využil každou minutu pracovní doby. V kavárně, kde jsem pracovala, jsme si pomalu ani nemohli popovídat, aniž bychom v ruce nedrželi hadr a neuklízeli – i když byla kavárna prázdná. Samozřejmě chápu, že když je plno, vše ostatní jde stranou. Myslím si ale, že je potřeba udržovat hezký vztah jak se zákazníky, tak i s kolegy a vedením.
Na Kypru, kam jsem jela přes agenturu, jsme pracovali šest dní v týdnu, osm hodin denně. Byli jsme v neustálém zápřahu a prakticky každou minutu jsme museli něco dělat. A když jsme se jen na chvíli zastavili, už nám byla přiřazena další práce. To abychom se nenudili. Součástí práce byl i neustálý úsměv, kdy nás dokonce napomínali, když jsme se neusmívali dostatečně. Celkově pro nás byla práce na Kypru poměrně náročná a na konci dne jsme bývali často dost unavení.
V Norsku, kam jsem jela na „vlastní pěst“ s kamarádkou, byla pracovní atmosféra klidnější. Přes den jsme pracovaly v kavárně, večer v baru. Během dne většinou nebylo tolik zákazníků, a tak bylo úplně normální si sednout a povídat si se zaměstnavatelem a jeho rodinou u jednoho stolu. Den bylo ale takové „ticho před bouří“. Večer v baru se tempo změnilo, bar byl plný, a směny byly velmi intenzivní, pracovaly jsme klidně 10 hodin bez větší pauzy.
Zajímavou zkušeností byl i Dublin, kde jsem měsíc pracovala jako servírka v rámci Erasmu. Tam bych to přirovnala asi nejvíc k Česku - práce měla řád, zaměstnavatel si držel profesionální odstup, ale zároveň byl lidský a přátelský.
Dýška a Výplata
O tomhle není debat. Samozřejmě i u nás existují podniky a zákazníci, kteří rádi ocení milou obsluhu a dobré jídlo dýškem. Mám ale pocit, že spousta lidí stále přemýšlí stylem: „Však je to jejich práce, dostávají výplatu, tak proč bych měl dávat ještě nějaké spropitné?“ Mnohým zákazníkům ale nedochází, že většina zaměstnanců a brigádníků v gastronomii dostává ten nejnižší možný plat, a právě spropitné pro ně mohou tvořit důležitou část příjmu.
Například v Norsku se výplata pohybuje naprosto v rozdílných částkách. Čistá hodinová mzda je klidně 400 Kč, což je obrovský rozdíl. Tady ale dost záleží na podmínkách práce - jestli máte zajištěné ubytování nebo stravu. My jsme si museli jídlo platit sami, takže nám za něj často padla klidně polovina výplaty.
Počasí
Nikoho asi nepřekvapí, že počasí má velký vliv na psychiku člověka. Když obsluhujete zákazníky, je poznat, že jim hezký den zlepšil náladu, jsou usměvaví a celkově plní energie.
Na Kypru to ale bylo dost často i únavné a vyčerpávající. Měli jsme přísně stanovený dress code, který jsme museli dodržovat bez výjimky. Takže i když bylo venku 30 stupňů, nosili jsme dlouhé kalhoty, košili s dlouhým rukávem a zástěru. A k tomu jsme museli vypadat upraveně, neustále se usmívat a předstírat, že se pod oblečením nevaříme teplem.
Naopak v Norsku bylo počasí spíše deštivé. Nemyslím si, že to zákazníky ovlivňovalo tolik, jako třeba v Česku, ale určitý vliv to mělo. Problémem naší práce v Norsku bylo, že jsme pracovali hlavně tehdy, když bylo hezky. Když přes den pršelo nebo nebylo hezky, měli jsme „neplacené volno“ – takže poměrně často. Když totiž nebylo hezky, zákazníci nechodili a loď z přístavu často ani nepřiplula, takže bylo zbytečné mít otevřeno.
Co je tedy lepší?
Celkově se určitě více přikláním k práci v zahraničí. Z mých zkušeností je tam často příjemnější přístup zákazníků, férovější vedení i lepší finanční ohodnocení. I přes občasnou jazykovou bariéru, odlišnou kulturu a jiné zvyky to pro mě jsou zkušenosti, které mi daly opravdu hodně.
Člověk se při takové práci naučí větší samostatnosti, flexibilitě a komunikaci s různými typy lidí. V dnešní době máme tolik možností vycestovat, že je podle mě škoda to alespoň nezkusit. Samozřejmě to není pro každého a někdy je to opravdu jako na horské dráze, ale právě ty náročnější dny člověka nejvíc posunou - nejen pracovně, ale i osobně.
