Hana Owsianková Každá jednotlivá stavba je jedinečná svým vzhledem, vznikem, dějinným vývojem, symbolickým významem i hodnotou pro společnost. Každá vypráví svůj příběh a každý její obdivovatel si jej po svém vykládá. V reakcích lidí lze spatřit obdiv, překvapení, ocenění, emoční prožití, vnitřní naplnění i nepochopení, pohrdání či neúctu, ale nikoho žádná památka nenechává zcela chladným.
Ať už je umístěna v centru veškerého dění nebo v ústraní, nezůstává opomenuta, někdy je středem pozornosti, jindy na něčí povšimnutí trpělivě vyčkává. Občas se dočká i negativní reakce v podobě dehonestujícího chování, vandalského poničení nebo zanedbání péče. Ale s určitostí se nedá hovořit o převažujícím přístupu lidí, špatné zacházení je vedle toho pokorného jen viditelnější. Naopak všechny památky obvykle svým působením dokáží překonat očekávání obdivovatelů, inspirovat k další tvůrčí činnosti, potěšit oko i duši, vzbudit vzpomínky, přinést poučení, motivovat. Ačkoliv tedy mohou zdánlivě působit jako mrtvý kus cihel, pískovce, dřeva či jiného materiálu s trochou pozlátka, ve skutečnosti jsou živým důkazem a svědectvím lidského úsilí, nadání, kreativity, myšlení a vůle.
Na první pohled mohou vyvolávat dojem, jako by jejich živoucí duch upadal a ona jedinečnost byla dávnou minulostí. Ale to je jen pouhý matoucí závoj obyčejného dne, tvořený vykonáváním rutinních činností, povinnostmi, starostmi, běžnými aktivitami. Na to, co je součástí našeho každodenního světa, si brzy zvykneme. I ta nejvelkolepější, nejcennější a nejvíc uchvacující památka ztratí svou výjimečnost pro toho, kdo ji vídá dnes a denně. Čas od času ale každý z tohoto jednorozměrného vnímání vystoupí a opět si uvědomí, jak vzácný poklad má ve své blízkosti.
Takový zlomový okamžik může být výroční slavnost, výrazný zážitek spojený s danou památkou nebo jen chvíle, kdy se člověk nechá vtáhnout do příběhu, který mu pamětihodnost sama vypráví. Důležité tedy není, na kolika fotografiích stavbu máme vyobrazenou, jak často ji navštěvujeme či množství podrobných informací, které jsme si o ni zjistili, ale zda ještě dokážeme překonat omezenost svého všedního světa, uvědomit si její jedinečnou krásu a význam, uznat její hodnotu a jako takovou ji chránit.
Obyvatel Olomouce i turista, Čech i cizinec, dítě i dospělý, žena i muž, všichni mají stejné možnosti, jak k památkám přistupovat, a s nimi spojenou odpovědnost. Celá staletí, po která jsou architektonické poklady Olomouce dochované, hojně navštěvované, obecně známé a uznávané a pečlivě udržované, dokládají, že se vždy našli lidé, kteří jejich odkaz přijali, opatrovali a předali dalším generacím. Pro všechny, kteří Olomouc pojmou jako svůj domov nebo ji jen na krátký čas navštíví, je třeba v této tradici pokračovat.
