Sum 41 vykřičeli novou desku, úplně stejnou

Obal je buď velmi nepovedený, nedotažený pokus o jakési pseudo-retro, nebo ještě více nepovedený seriózní tah. Šikmý nadpis velkými písmeny postříkaný krví přímo uprostřed obálky vyšel z módy minimálně v ten moment, kdy byl podobný efekt implementován do nejpoužívanějšího textového editoru jako WordArt. Pojmenování desky na tom není o mnoho lépe. „Screaming Bloody Murder“ zní jako rádoby vtipný týmový název pro zahradní turnaj v pétanque po boku „požíračů galaxií 3000“. Pánové to ale evidentně myslí vážně. Žádný z dnešních moderních oxymoronních, paradoxních, originálních a vtipných titulů, kterých kolem nich není vůbec málo, je očividně neinspiroval.

Už dříve vydaný singl, bohužel, naznačil směr, jakým se bude celé album ubírat. Pro Sum 41 nezvyklý začátek nás příjemně přivítá; chvíli jsem měl dojem, že hrají výrazně nápaditější Panic! At the Disco. Naneštěstí za pár desítek vteřin začne naprosto nesmyslný salát masivně zkreslené kytary a stejně zkreslené „sólové“ kytary, která do nekonečna opakuje nijak zvlášť harmonicky znějící část jakési stupnice a nudí nás k smrti. Následně se dvakrát zrychlí bicí, což však bubeníka po chvíli přestane bavit a skladba končí.

A stejné to je i u dalších písní, které jsou víceméně dvojího typu. V prvním se dočkáme krátkého experimentu (ve formě klavíru, jiného kytarového efektu nebo akustických strun) na začátku a na konci, v druhém dostaneme balíček o čtyřech tří-prstových akordech rovnou. Takový balíček se poté ztratí nejenom v ostatní tvorbě těchto nepříliš nadaných Kanaďanů, ale i v celkové záplavě amerického punk-rocku, který v této formě vyšel z módy někdy na přelomu milénií. Pár světlejších výjimek v druhé polovině tracklistu již názor nezmění, kdybych však měl jednu vybrat, byla by to smutná Crash, ve které kombinace akustické kytary, klavíru a výjimečně příliš nepřehnané elektrické kytary působí nezvykle docela sympaticky. Každopádně vypínám a volím Tisíc a jedna noc.