WeBtravels: San Marco v Benátkách? Boží byznys

Ať jste v Benátkách poprvé (což nebyl můj případ), nebo doprovázíte někoho, kdo je tam poprvé (což byl můj případ), či jste jen magoři do filmů a na cestách rádi navštěvujete místa, která se dostala na stříbrné plátno (což je jednoznačně můj případ), nemůžete se v Benátkách vyhnout náměstí San Marco. 

I my jsme se s kamarádkou vykutálely z jednoho vaporetta (to je to vodní taxi) a vydaly se obdivovat nádhernou baziliku, kam sice omylem zašel Robert Langdon v Infernu, ale zato se tam zcela úmyslně šinou davy po nádheře dychtících návštěvníků. Není se co divit. San Marco je jedním z nejlépe zachovaných byzanských kostelů a díky dobyvačným cestám Benátčanů je opravdu velmi bohatě zdobený. Českého turistu možná napadne něco ve stylu "takový prcek", protože jsme zvyklí na naše vlastní svaté kluky, jako třeba Víťu v Praze nebo Vaška v Olomouci. Fronty u vchodu ale i tak v hlavní sezóně neobtočí baziliku jen proto, že jsou na něj přilepené další budovy. 

• Benatky
• Zobrazení: 553

• Benatky
• Zobrazení: 522

• Benatky
• Zobrazení: 521

• Benatky
• Zobrazení: 492

• Benatky
• Zobrazení: 493

• Benatky
• Zobrazení: 523

• Benatky
• Zobrazení: 536

Jsa zkušený cestovatel, který se loni nechtěl smažit dva dny na slunci ve frontě na sv. Petra ve Vatikáně, jsem do Benátek přijela s vytištěným Skip the line poukazem. No neberte to, jen dvě eura, strčíte jim papírek a pak jen Ciao všem čekajícím. San Marco ale má své vlastní vychytávky, kdy si i protřelá blondýna musí přiznat, že se má ještě co učit. Při vcházení do budovy naším VIP vchodem (nebyl VIP, ale jiný v životě asi nezakusím, takže znovu: VIP vchodem) nám nějaká paní-návštěvnice podávala hnědý hadr a ukazovala nám na ramena. Tak jsme si ho s povděkem vzaly, protože po už zmíněném Vatikánu, kde na předepsané zakrytí ramen a nohou od kolenou výše nikdo nehraje, jsem měla šaty sice po zem, ale na ramínka, nikoliv s rukávem. Díky tomu jsem ušetřila euro, které, jak jsme záhy zjistily, vybírají za vchodem od všech turistů, kteří tento boží dress code nedodržují. Nic proti tomu nemám, nejsem přeci v Disneylandu. Při bližším zkoumání zjišťuji, že to není hadr, ale taková ta textilní folie, co kdyby byla černá (nebo kdybych měla místo v kufru), jede se mnou domů a šup s ní pod mulčovací kůru na záhonek. Ale euro za kus, když nějaká žena neprozřetelně potřebuje jeden na nohy a jeden na ramena, to už je fakt boží byznys. Zvlášť když si uvědomíte, že úplně stejné folie, akorát v jiném odstínu, používají mnohé benátské restaurace jako jednorázový (a tedy zřejmě velmi levný) ubrus. Ale tak co, že, za nerespektování kulturních odlišností se platí. 

Samotná procházka San Marcem byla rychlovka. Jak jsem psala, je to docela prcek, navíc dav ostatních turistů vás chytne do proudu a když se včas nezachytnete nějakých postranních větví (čti lavic), bez nadsázky vás do pěti minut vyhodí zpět na ostré červencové slunce. Odbočky jsou možné jen tři. Z toho dvě si žádají další extra poplatky za vstup (další boží byznys) a třetí jsou boční lavice. Do těch když se dostanete, poprvé získáte možnost se pořádně porozhlédnout po místě, kam jste se tak pracně dostali. A je to nádhera, to nezastírám, i když obývák bych v takovém duchu nechtěla, jestli chápete, co tím myslím (vlastně ani v koupelně bych tolik zlatých kachlí nepotřebovala). Ale tam to sedí. 

Křesťanské hodnoty se nenosí

V tento moment se také naskytne první příležitost zjistit, jaké fešandy z vás ony mulčovací folie udělaly. Já jsem dopadla ještě dobře. Páskové sandály mi krásně doplňovaly výše zmíněné dlouhé šaty na zem v olivově zelené barvě a v kombinaci s tou hnědou "látkou" přehozenou přes ramena a vlasy budily dojem, že kdybych se takto vyparádila o 2000 let zpět, mohla bych z fleku na další demonstraci toho náboženského vizionáře z Narazetu. Fotky bohužel nemám, protože fotit tam nemůžete (a to ani za příplatek). Vypadala jsem tak jistě příhodněji než dámy, které potřebovaly zakrýt nohy a vytvářely si kolem pasu různé provizorní sukně, které uvazovaly na takové hrubé uzly, že by se nestyděl žádný Ind. Ale celé to takto vzniklé multi-culti jen podporovalo myšlenku toho místa, kam milí Benátčané navezli válečné kořišti odkud to jen šlo.

Svých dvacet minut obdivování se nám již nedařilo dále natahovat, tak jsme se turisty nechaly unášet dále po proudu. A tak jako každý vodák znervózní před vodopádem, já jsem z pohledu ochranky začala panikařit těsně u vchodu, když mi došlo, že teď bych měla odevzdat svou hnědou hadru, aby ji za mě milí zaměstnanci baziliky zlikvidovali a odpadkové koše kolem tohoto posvátného místa byly schopné pojmout všechny ty coffee-to-go kelímky. Já ale asi byla osvícena křesťanským duchem a řekla si, že folie je přece moje (u vchodu se kupuje, ne půjčuje) a navíc jsem ji dostala jako dárek, bylo by tedy fajn zas ji někomu věnovat. A to bylo přesně to, co jsem neměla dělat. Při předávání a vysvětlujícím gestikulování na nechápající turistku s holými rameny jsem si od zaměstnanců San Marca vysloužila takové pohledy, že mi bylo jasné, že oni jsou už vůči křesťanské atmosféře baziliky zcela imunní. A to byl ten kousek skládačky, který mě přesvědčil, že to je fakt byznys. Ne zpoplatněný vstup, ne zákaz focení, to je vše logické. Ale ten kus látky za euro, o které jsem je připravila.

Vše zakázáno

Co by to bylo za návštěvu Benátek, kdyby se člověk nenechal vyvézt i na tu jejich zvonici (ne že bych nechtěla mít štíhlá lýtka, ale nahoru se dostanete jen výtahem). Takže další Skip the line, ale protože bezpečnost na prvním místě, objednává se na konkrétní hodinu a počet návštěvníků nahoře je bedlivě hlídaný. Což člověka samozřejmě uklidňuje, zvlášť když se tam konečně dostane a zjistí, že ono se to houpe!. A protože bazilika nás podle našich očekávání měla zabavit na déle, musely jsme čekat na přilehlém náměstí. Ale ono to není tak easy. Zaprvé hlava na hlavě, takže jedině Daniel Craig, který právě zjistil, že mu někdo vybělil účty s výhrou v pokeru, jím dokáže nasupeně prosvištět. Tak si v tom spalujícím slunci chcete někam sednout, ideálně na chladný mramorový chodník ve stínu. Pokud ale něco takového mezi ostatními smrtelníky narazíte a svůj zadek tam vklíníte, už po vás jde místní policie a ukazuje na odpadkové koše s cedulkami, že vedle zákazu krmení holubů (což jsme věděly), si na náměstí nesmíte taky sednou na zem (plus je tam třetí zákaz, který nám přišel jako zákaz házení odpadků do koše, ale asi jsme jen špatné sémiotičky). 

No a pak se konečně dostatene na vrcholek zvonice, zjistíte, že nejen, že se to hýbe, ale taky se ty zvony umístěné jen dva metry nad vašimi hlavami bez rozpaků dají do díla a vy jen přemýšlíte, kdy se nějaký utrhne a rozmáčkne vás ještě dřív, než s vámi sletí ten nechutný počet pater dolů. Pak už jen vystát frontu na některý z výhledů, protože každý Asiat potřebuje udělat každou fotku téhož padesátkrát, aby aspoň jedna byla použitelná, a máte to za sebou. V souhrnu tohle celé zabralo i se všemi čekáními dvě hodiny a stálo nás to každou šestnáct eur, ale pokud jste se dočetli až sem, uznejte, že tolik zážitků na celý život za to prostě stojí.