Eva Lehnertová
Venku pusto prázdno, zato na urgentním příjmu asi rozdávali lístky do kina zdarma. V přetopené hale jsem se ale dlouho nezdržela. Po zápasu s automatem na regulační poplatky byla moje (v ten moment již podrážděná) nervová soustava nucena společně se zbytkem těla projít půl nemocnice, aby si rozměnila pětistovku, protože za a) automat pětistovky nebere, stejně jako koruny a dvoukoruny, a za b) automat na rozměňování peněz Vám pětistovku nerozmění, věřte mi.
Po menší nemocniční exkurzi jsem opět dorazilo na urgent, odkud většina potenciálních pacientů, jenž tvořily řadu přede mnou, záhadně zmizela. U okna v kukani (jak já s oblibou říkám pidi místnůstce na příjmu) mě vyslechla velice příjemná mladá sestřička. Po konzultaci mých problémů mi dokonce poručila usadit se do židle a zavolala do ambulance, aby mi pan doktor náhodou neutekl. Jak jsem pochopila za chvíli, i když se doktorovi dovoláte, neznamená to, že se na Vás stejně nevykašle.
Následující hodinu se mé tělo svíjelo v křečích na chodbě, ale měla jsem při tom krásný výhled na všechno to dění okolo – tolik doktorů, sestřiček, bratrů a pacientů, kteří prošli! Mít trochu menší strach, že na té chodbě umřu, dělala bych si za každého čárku. A každý hezký doktor by dostal jednu navíc. Asi tři čtvrtě hodiny po tom, co jsem se usadila před ambulanci, se sestra rozhoupala k tomu, aby už nenechávala doktora na samotce. Škoda jen, že dovnitř nevzala ani mě a ani toho pána, co tady byl jako jediný přede mnou, ale jednu paní (se kterou si jen tak náhodou tykala). Na nástěnce visící na chodbě stálo, že přednost mají akutní případy, jimž selhávají životní funkce. Obdivuji všechny lidi, kteří se selhávajícími životními funkcemi dokážou chodit po vlastních. Ba co víc, kteří se při selhávajících životních funkcích usmívají! (zde autorka používá silný sarkasmus)
Po určité době jsem se ale i já dočkala a dostala tu možnost vstoupit do oné posvátné místnosti. Vlastně to byl přesun asi o dva metry, ze židle na židli, ale rozhodně stál za to. Po opravdu krátké diskuzi s lékařem jsem zjistila, že sestra, která se opírala o jeho židli, bude zřejmě odborníkem ve svém a všech jiných oborech. K tomuto poznání mi pomohla její prohlášení, jako například „No to je nějaký divný.“ a „To se mi nezdá.“ V tuto chvíli jsem byla opravdu vděčná, že jsem dostala tu možnost dostat se do rukou tak kvalifikovaného personálu. (opět silný sarkasmus)
Velký dík patří lékaři, který se mne, i přes snahu sestřičky udělat si delší/další pauzu, rozhodl vyšetřit. Bohužel, sestřička se zřejmě nedrží hesla, že pomsta chutná nejlépe za studena. Ihned využila svoji příležitost a řítila se mi s jehlou o velikosti pletací jehlice odebrat krev. A jelikož nepletu, a moje žíly nemají průměr okapové roury, v momentě jsem si vyslechla další várku hlášek na téma prasklá žíla. Tyto hlášky mimochodem přesně seděly k situaci, kdy odebíráte krev člověku, který je v mdlobách jen při zaslechnutí slov jako krev, odběr, žíla nebo třeba krvinka. „Ježiši, Vám ty žíly strašně praskaj!“ „No, ta krev úplně pění!“ „Tak to budu muset odebrat znovu, boože.“ Ani se nenadějete a máte krásnou modřinu. A jako bonus ruku, se kterou nic nemůžete, protože bolí, jako kdybyste si právě v posilovně dali třicet opakování se stokilovou činkou. V momentě, kdy jsem se snažila zatínat zuby, protože ruka neskutečně bolela, mě sestřička dokonale odzbrojila: „Uklidněte se….,“ oznámila pohrdavým tónem, který ze mne v momentu udělal toho nejmenšího a nejbezvýznamějšího človíčka na světě.
Po tomto zážitku mne čekaly další dvě hodiny v nemocnici. Čas jsem si krátila různě. Například odběhnutím na další vyšetření, které proběhlo naprosto v pořádku (že by to bylo zcela jiným oddělením a zcela jiným personálem?). Nejvíce času mi ale zabrala myšlenka na to, proč se mě mé tělo rozhodlo zabít a hlavně kdy už to trápení hodlá ukončit. Okolí jsem moc nevnímala. Můj pohled směřoval v záchvatu bolesti do země nebo do dlaní, v těch lepších chvilkách do zdi.
Po asi dvou hodinách si pro mne přišla sestra. Usadila jsem se s bolavou rukou naproti lékaři a čekala na to, až mi řekne, že mi zbývají tři hodiny života. To se ale nestalo. Místo toho jen suše konstatoval: „Tak u nás je všechno v pořádku. Nic Vám není.“ A já v ten moment měla v hlavě průvan, který s sebou nesl transparent s nápisem „Cože?“ Byla to pro mne rozhodně zajímavé zjištění. Označila bych to až za překvapení dne. Čekala bych hodně věcí, ale že mi zrovna v tento den někdo řekne, jak až morbidně prolezlá zdravím jsem, to tedy ne. Následoval další z krátkých rozhovorů mezi lékařem a pacientem. „Ale bolesti už Vás přešly, že?“ „Nepřešly.“ „Ne?“ „Ne.“ „Aha. Tak Vám něco píchneme.“ Tak mi něco píchli.
I když to vypadá na šťastný konec, není tomu tak. Z nemocnice jsem po čtyřech hodinách a o 230 korun lehčí neodcházela ani jako zdravý člověk, ani jako vítěz. Vlastně bych se popsala jako člověk bez špetky sebeúcty, jež odchází s tím samým problémem, se kterým přišel. Navíc si ale odnáší bolestivou ruku, modřinu a stejně bolestivý zadek, do kterého „mu něco píchli.“
A jako třešnička na dortu je rozhodně to, co následovala o pár hodin později. Stále jsem o svých bolestech přemýšlela a nenapadlo mě, laika, nic lepšího, než se začíst do nemocniční zprávy, kterou mi vystavili jako památku na tento výjimečný den. A jelikož jsem od sestry z nemocnice pochytila, že i když něčemu nerozumíme a nemáme na to kvalifikaci, neznamená to, že do toho nemůžeme vrtat nebo o tom dokonce pochybovat, rozhodla jsem se, že se v tom ještě chvíli vrtat budu. A tak má neporaněná ruka zvedla telefon a vytočila moji lékařku. S tou jsem všechny výsledky konzultovala. Abych to shrnula – nyní ležím s akutním zánětem močových cest a silnými antibiotiky, které jsem nedostala ve Fakultní nemocnici, nýbrž od mé nápovědy po telefonu.
A co z toho plyne? Nechám na každém z Vás, ať si udělá obrázek. Protože jak jsme se dnes naučili – i když tomuto tématu možná nerozumíte a nejste dostatečně kvalifikovaní, neznamená to, že byste do něj nemohli vrtat nebo o něm dokonce pochybovat.
