SINGER: NEMÁ CENU PŘIPRAVOVAT SE NA PANDEMII, NEMŮŽEME ŽÍT V BUNKRECH

Jak velký propad ekonomiky očekáváte?
Myslím, že v letošním roce většina pracovišť čeká propady okolo osmi procent, a nemám žádný silný důvod s tím polemizovat. Ostatně míra přesnosti je strašně malá - a za druhé je to víceméně promítnutí onoho zastavení ekonomiky, a pak předpoklad postupného návratu na trajektorii,na které se nacházela. Je otázka, jaká část turistiky je navždycky pryč, čímž nemyslím ani tak volnočasovou, spíš mluvím o tom, že část byznysového turismu se nevrátí. Ekonomika je v tuto chvíli určitě o něco výš než před třemi týdny; nejhorší bod měla karanténě a jinak to být ani nemůže. Nelze zavřít ekonomiku na dva měsíce a doufat, že to nebude mít dopad na životní úroveň. Nevyrábělo se, nejely služby, negenerovaly se
prostředky na mzdy, ani zisky na investice. Samozřejmě, že to má dopad do životní úrovně, a dá se odhadovat, že úroveň ekonomiky, která byla v roce 2019, tu bude nejdřív za dva roky.

Kolik lidí kvůli pandemii přijde o práci?
Lidé jsou zatím na kurzarbeitech a stát mi připadá maličko optimističtější než já, když hovoří o šesti procentech. Nezapomeňte, že i to u nás znamená takřka víc než zdvojnásobení, nezaměstnanost byla extrémně nízká. Kus propadu u výrobních firem pokryje to, že zde byli agenturní dělníci, kteří se do nezaměstnanosti nepromítnou, protože se vrátí nebo už vrátili do svých domovin. Řekl bych, že pokud nezaměstnanost nestoupne nad 10 procent, tak to vlastně bude znamenat docela úspěch. Ale v případě, že by docházelo k dalším komplikacím, tak samozřejmě může přerůst i tuhle hranici. Tohle je největší šok, který poválečný systém zažil, proti tomu je i krize z roku 2008 nepatrná.

Jak lze tomu poklesu zabránit? Resp. podnikla vláda správné kroky?
Spousta věcí se už děje - od pomoci po odpouštění daní, které umožňuje firmám využít hotovost. Nicméně že by se dal vymazat fakt, že ekonomika byla dva měsíce zavřená, to samozřejmě ne. Správné kroky vláda udělala; otázka je, jestli jich udělala dost nebo málo. Nemyslím si, že objevíme Ameriku, ale některé věci tady jdou zjevně pomaleji než v jiných zemích, což může být dané paradoxně třeba i tím, že jsme si pandemii tak těžce neprožili, a tudíž vláda nemá pravomoci dělat některé věci bez souhlasu parlamentu. Všechno musí projít Senátem, což ani v nouzovém režimu není úplně snadné - viděli jsme to na pravomocích České národní banky, kolem kterých byla neuvěřitelná hysterie. Takže já bych nehledal chybu v rozměru a metodách řešení, ale spíš přemýšlel, jestli to neděláme moc pomalu.

Vyplývá z dosavadních problémů, že se máme do budoucna na další podobnou krizi nějak připravit?
Připravit se znamená, že by vláda musela mít na nějaké úrovni třeba pravomoc dát garance – a když to takhle řekneme, okamžitě vyběhne tisíc kritiků. Budou říkat, že je stejně jako rozpočet musí schvalovat parlament, jinak dojde ke katastrofě. To už je výsostně politický problém demokracie: jak moc akceschopná vláda má být versus jak moc kontroly má mít
parlament. První programy pomoci se zablokovaly, protože instituce, které je měly zpracovat, na ně prostě neměly kapacity. Na druhou stranu jsme se na začátku mohli soustředit na kroky typu odpuštění a odložení daní - protože je to jednodušší, není potřeba složitý legislativní proces. Ale pořád to vnímám optikou, že jsme zažili událost, která se zopakovala po stu letech. A bylo by těžké, zbytečně drahé a hloupé připravovat se každý rok na událost, která přijde jednou za sto let. Takže za mě je lepší přijmout riziko a pak se snažit v té události nějak fungovat.

Ale krize může přijít i dřív…
Opravdu si myslím, že tu neplatí tahle argumentace a celá chytristika o tom, že jsme se mohli líp připravit – já si myslím, že nemá cenu se na pandemii připravovat. Máme pořád pocit, že se dá eliminovat riziko života, nebo nejistota a náhodné děje. Náhoda je ale součástí našeho světa, nemůžeme se pořád připravovat. Co by znamenalo připravovat se na
pandemii? Že tu budeme mít zásoby testů, které pořád budeme vyvíjet? To taky stojí peníze. A roušek, které budeme pořád vyměňovat, zdravotníků, které budeme platit, aby systém měl rezervy? Chtít být připravený úplně na všechno je neobyčejně drahé; a kdybychom chtěli být připravení na všechna rizika světa, tak budeme žít zabetonovaní v bunkrech? Třeba by pak byl dopad nižší, ale mezi tím bychom nezbohatli tolik, jako zbohatneme teď nebo na konci krize. Budeme mít životní úroveň, na kterou - kdybychom se neustále strachovali – nedosáhneme ani za oněch sto let.

Nicméně mluví se už o příchodu druhé vlny…
Jakákoliv další vlna pandemie ekonomiku nepochybně zraní, ale tady jsem trošku optimističtější. Myslím, že zdravotní systémy už vědí, co může přijít, a v tom smyslu jsou připraveny - mají obleky, roušky, testy. Máme snad  i chytrou karanténu. Vidím to na vztahu k testování, když ministr zdravotnictví Vojtěch říká, že se už testuje míň. Evidentně se jde víc na
jisto, protože procento pozitivních zásahů se zvedlo. Na začátku krize by to znamenalo problém, teď už to spíš znamená, že systém umí líp pracovat. Takže kdyby přišla druhá vlna, pak s největší pravděpodobností v podobě, která si nevynutí zablokování celého ekonomického života - izolovala by se prostě ohniska.

Jaký čekáte vývoj v Německu, se kterým jsme ekonomicky svázáni?
Rozhodující jsou dva sektory, které byly nejvíce zasaženy - strojírenská výroba a průmysl obecněji, kterého má Německo o něco míň než my. A také turistika, které má Německo rovněž o něco míň než my. Takže v obou případech by to mohlo mít maličko lehčí, ale zase mělo trochu víc nakažených, takže dohromady nejspíš nula od nuly pojde. Asi mělo na strojírenské výrobě větší marže, protože tam je víc finální výroby, což paradoxně v tomto případě znamená, že je pak zásah dražší. Nicméně nakonec se to podle mě vyrovná a neuvidíme velké rozdíly. Němci na druhé straně dřív poslali pomoc spoustě zmíněných segmentů - což je dané asi tím, že mají s těmito propady zkušenosti, nejspíš ze sjednocení, kdy se „složilo“ východní Německo. Myslím, že byli schopni víc věcí protlačit skrze rozhodnutí vlády.

V čem se liší dopad způsobený pandemií a způsobený
ekonomickou krizí?
Rozsahem je mnohem větší. Krizi ekonomickou, kterou způsobí něco uvnitř soustavy, jste schopen víc řešit „sám u sebe“ – v pandemii na začátku ani nevíte, co se děje. To je nová situace a ty s sebou nesou neznámé. Ani firmy to nevědí a jsou na ně mnohem méně připraveny než na to, že jim začnou krachovat dodavatelé a odběratelé. Tu „normální krizi“ managementy už zažily mockrát, přece jen máme za sebou 30 let  kapitalismu – ale pandemii poprvé, takže v tomto smyslu je míra nejistoty mnohem vyšší.

Mohla česká vláda ekonomice pomoct, kdyby upřednostnila v nákupuochranných pomůcek české firmy?
Vláda potřebovala nouzový stav, aby mohla nakupovat bez tendru, to je situace, která asi není úplně zdravá. Jestli z Číny nebo odjinud, je v tuto chvíli jedno. Číňané měli roušky vyrobeny, kdyby vláda peníze sypala do Česka, tak by se teprve vyráběly. To je zásadní rozdíl v okamžiku, kdy roušky v nemocnicích nejsou. Nezapomeňte, že to nebyly roušky, které si všichni šili, ale roušky pro personál, který je zblízka vystaven riziku. A tam podle mě nebylo na co čekat. Můžeme debatovat, jestli měla vláda poslat armádu nebo někoho, ať vyrábí masky z PET lahví, ale ani to doktory nezachrání. Bylo nutné získat respirátory, získat testy a roušky pro zdravotní personál, pro záchranáře v sanitkách - a získat je rychle. Nepochybně jsme je přeplatili a nepochybně několik lidí zbohatlo, to všechno s sebou nouzová situace přinese vždycky.

Pomohlo by Česku, kdybychom už před krizí měli euro?
Nevšiml jsem si, že se virus eurozóně vyhýbal. Viru je úplně jedno, čím se platí. I tady platí, že otázka zavedení eura hraje roli ve zhoršení, zlepšení či průběhu krize, která má svůj původ ve finančním systému. Tam se chování může lišit podle toho, jestli země má nebo, nemá euro. Ale v případě světové pandemie euro - minimálně v těch prvních měsících – moc
nezmění. Teď trochu můžeme spekulovat, jestli českým podnikům slabší kurz koruny nepomáhá maličko v konkurenci, ale pořád jde mnohem víc o obnovení výroby.

A neoddálila pandemie náš vstup do eurozóny?
Neoddálila vstup nikam, schopnosti na to máme - kdyby padlo politické rozhodnutí, tak v eurozóně za několik let jsme. To politické rozhodnutí ale nepadlo a troufnu si tvrdit, že ani nepadne několik dalších let. Na to by musela být úplně jiná politická situace a vůle, touha voličů po euru. Ovšem nic z toho tu není, pandemie nepandemie. Jinak Do ERM 2 (evropský
mechanismus směnných kurzů - pozn. red.) můžeme vstoupit, když se rozhodneme a budeme přijati; tam žádné podmínky v tomto smyslu nemusíme mít. Otázka je, aby ERM 2 skončilo tím, že nás vezmou. To je důvod, proč v něm nejsme. Nechceme v něm být moc dlouho - není moc kompatibilní s režimem, který tato země má. Takže si troufnu říct, že
pandemie nemohla nijak ovlivnit datum vstupu, protože je tak daleko, že na tom nezáleží.

A co vůli ke vstupu?

Ani to se mi nezdá. Samozřejmě, jestli to skončí tak, že budeme financovat z našich prostředků evropský záchranný balíček, který je rozdělován podle nezaměstnanosti, a ne podle její změny v pandemii, tak asi vstup do eurozóny moc pozitivních hlasů nezíská. V Česku každopádně nemáme žádnou politickou sílu, která by mluvila o zavedení eura a profitovala z něj. Resp. euro podporuje TOP 09, u které není ani jistota, jestli bude v parlamentu.

Co říkáte na návrh ministryně financí na škrty v provozních nákladech, kterými by chtěla ušetřit až tři miliardy korun?
Ať to dá nějakému náměstkovi. Tři miliardy jsou makroekonomicky nevýznamná částka, jediný význam bych teoreticky uměl najít v tom, že občan, který vidí, že se na úřadech šetří, má ze svého státu větší radost. V praxi to tak ale nefunguje. Já si to pamatuju z banky - protože rozpočet se představuje v parlamentu, který ho schvaluje, guvernér tam chodí
prezentovat zprávu o hospodaření. Ale že bych měl pocit, že jsme obdivovaní za to, že nám náklady stoupají pomaleji než státu, nebo že jsme si jednou dokonce snižovali platy, to tedy ne. Český občan svému státu stále nebude věřit, pořád bude mít pocit, že úřadů je příliš mnoho; někdy právem, někdy neprávem. Tři miliardy nic nezmění, já bych tomu
nevěnoval pozornost. Myslím, že v situaci, ve které jsme, je to trošku pod rozlišovací úrovní vedoucího pracovníka. Ve firmě jsou tři miliardy hrozně moc peněz, z hlediska rozpočtu je to hrozně málo.

Právě se jedná o schodku státního schodku ve výši 500 miliard korun. Co tahle částka?
Pokud by se schodek rozpočtu opakoval ve čtyřech následujících letech, tak už je docela problém. Jestli se vyskytne letos a potenciálně se něco podobného zopakuje příští rok, tak to není problém - a je to jen ukázka toho, že tato země správně dělala relativně slušnou rozpočtovou politiku.

Měla by vláda v rámci pomoci ekonomice zachránit SmartWings?
Hodně se o tom mluví… Já jsem mimo jiné v NERVu (Národní ekonomická rada vlády - pozn. red.). A protože se chci vyhnout konfliktu, tak vždy říkám, že by o tom NERV neměl rozhodovat. Nevím, co si od toho vláda slibuje. Moc nevěřím argumentu, že když tu nebudou čínské aerolinky SmartWings, tak lidé budou létat odjinud. Budou jezdit do Mnichova nebo do Vídně? Pokud nám jde o to mít dopravní letadla, tak upozorňuju, že dnešní aerolinky žádná dopravní letadla nevlastní, jsou na leasing. V zásadě žádný výrazný majetek nemůžou mít. Jeden Boeing 737 v zánovním stavu stojí mezi padesáti až osmdesáti miliony dolarů. A jak se s největší pravděpodobností aerolinky přes všechny pomoci od státu octnou pod tlakem, budou krachovat – čili leasingové společnosti budou rovněž v problémech a cena zánovního boeingu spíš klesne. Pokud bychom tedy chtěli mít jistotu, že můžeme evakuovat české občany, tak fajn, kupme si dva boeingy. Ale jestli bychom se měli nad něčím zamyslet, pak obecněji nad tím, co je principem státní pomoci. Tahle série úvah by měla být provedena bez ohledu na to, co se stane se SmartWings - abychom věděli, kdy a co chceme dělat. Takže se SmartWings je to stejně jako se zmíněnými úsporami?
Připadá mi, že rozměr problému i rozměr pomoci SmartWings je neúměrný pozornosti, která se mu věnuje. Na úkor toho, jak třeba rozhýbat pomoc podniku na úrovni desítek miliard - nebo jestli chceme pomáhat všem, kdy a jak zavést kritéria, která odliší ty, kdo už pomoc nepotřebují. To se okamžitě začínáme bavit právě o desetimiliardových otázkách. Nakonec
i vyčíslená škoda letišti z poplatků v případě SmartWings, to mluvíme o miliardě. Jsou to mediálně vděčné problémy, protože aerolinky si každý dokáže představit. Ale co je 900 milionů pomoci? Na tom mě nejvíc trápí čas ministrů, kteří by mohli rozhodovat o něčem jiném. Já si pamatuju, jak jsme v bance udělali cvičení, abychom zjistili, kolik stojí hodina času bankovní rady a jejího rozhodování - a pak jsme to používali, abychom některé věci neřešili.

Jednou z otázek v kauze SmartWings je strach, aby nepřišel Ryanair. Souhlasíte?
No dobře, tak letiště nebude mít poplatky, které asi má od SmartWings, pokud tomu dobře rozumím. A my budeme létat levněji, protože Ryanair byl většinou levnější než SmartWings - mluvím jako člověk, který létá. Bavíme se zase o jedné miliardě…