Ranní slunce osvětluje krajinu, která se koupe v rose. Dole v trávě se však začíná dít něco zvláštního. Z malého, světle žlutého vajíčka vykoukla barevná, pruhovaná housenka, která si prohlíží okolní svět. Není sama. Hned vedle je další, a další… Žádná z nich zatím ještě netuší, co je čeká, a tak si bezstarostně lezou po listech klejichy hedvábné a tu a tam si z ní ukousnou. Jsou to housenky motýla monarchy stěhovavého. Za pár týdnů budou muset překonat tisícikilometrovou vzdálenost. To je teď ale rozhodně netrápí. Zatím je zajímá pouze jídlo. Potřebují se hlavně pořádně vykrmit. Predátorů se také bát nemusí, protože jejich pestrobarevnými tělíčky by se potenciální útočníci přiotrávili. Housenky teď mají spoustu času vyrůst a zakuklit se.

Entomolog Ivo Šauman se hmyzu věnuje celý svůj život. Jak sám říká, jako malý nejraději běhal po louce a nosil z ní domů brouky v krabičkách. O mnoho let později se podílel na výzkumu navigačního systému motýla monarchy stěhovavého. Na dveřích jeho pracovny v entomologickém ústavu v Českých Budějovicích visí mnohonásobně zvětšená fotka tohoto černo-oranžového motýla. 

Na motýla monarchu stěhovavého číhá při jeho cestování z jihu na sever a zase nazpět mnoho nebezpečí. Při migraci může motýla zabít nečekaný silný mráz nebo hurikán, kvůli kácení lesů nemá kde hnízdit a herbicidní postřiky používané v zemědělství skoro vymýtily klejichu hedvábnou, jedinou rostlinu, kterou se živí housenky tohoto druhu. Nelze se tedy divit, že monarchů, hlavně vlivem lidské činnosti, rok od roku ubývá. 

Jejich velká pouť každoročně začíná v Kanadě a na severu Spojených států. Kdyby neodletěli, zničily by je nízké teploty, které s sebou každoročně drsná severoamerická zima přináší. Aby monarchové přežili, migrují ti z východu Skalistých hor do mexického Miochacánu a ti, co žijí v jejich západní části, odlétají do Kalifornie. Motýli se vrátí na úplně stejná místa, která obývali před rokem. Dokonce i na ty samé stromy. Když se monarchové chystají přezimovat, usazují se vždy na kopcích. Takovýchto zimovišť je na celém světě pouze dvanáct.

Kanada a Mexiko jsou od sebe vzdáleny více než pět tisíc kilometrů. Pro člověka je zdolání tak obrovské vzdálenosti bez navigace a pomoci moderní techniky skoro nemožné. Zvlášť, pokud by za den měl urazit více jak sto dvacet kilometrů. Neuvěřitelné orientační schopnosti mívají většinou migrující druhy ptáků, velryb nebo mořských želv, které se vždy bezpečně vrátí na místo, kde se narodily, aby tam založily novou generaci. Ale nejsou to jen savci, ptáci nebo plazi, kteří každoročně zdolají tisícikilometrové vzdálenosti. Na dlouhou a strastiplnou cestu se jako jediný zástupce svého druhu vydává i křehký motýl, monarcha stěhovavý.

„Co jsme provedli, že naše milované bytosti nepřiletěly? Co jsme udělali špatně?“, ptá se Sabino Marín, šedesátiletý Mazahuan, a pozoruje při tom nebe. Čeká na návrat těch svých. A kdo že to vlastně nepřiletěl? Motýli monarchové. „Ti naši jsou určitě nenávratně pryč,“ dodává Sabino.

Samostatný projekt vědecká/psaná žurnalistika

Opatrně otevírám jakési pololegální dveře vedoucí do olomouckého U-klubu, lidově zvaného Účko. Opatrnost je na místě - mám totiž pocit, že než někdo zjistí, co jsem vlastně zač, bude se mě z klubu snažit hezky rychle vyhodit. Spíš než jako novinářka totiž vypadám jako šílená fanynka. Dnes mám za cíl jednu z českých chlapeckých kapel. Tihle týpci si říkají New Element a jsou něco jako mí kamarádi. Vědí, kdo jsem, protože o nich (jako jedna z mála) už nějakou dobu píšu. Jeden z nich mě okamžitě pozná, takže rychlý vyhazov se dnes nekoná.

Nejsem křupan. Klasiku poslouchám ráda a bez odmlouvání, i když to tak nebylo vždycky. V osmi letech pro mě klavírní koncert znamenal trest. Tisíckrát radši bych tehdy sledovala v televizi Superstar. Obvykle jsem při takových příležitostech počítala mouchy na stropě, nebo jsem si představovala, jak klavíristovi padá na hlavu kovadlina. Tatínek však vždy argumentoval tím, že jako mladá dáma z lepší rodiny musím přece znát i jiné věci, než jen Ewu Farnou a Tokio hotel. Co přesně měla znamenat ta „lepší rodina“ nevím, ale asi tím myslel, že nejezdíme žebřiňákem, nejíme z korýtka a sláma z bot nám čouhá jenom občas. Teď už jsem ale dostala rozum. Dám přednost klavírnímu koncertu před počítáním much na stropě a radši počítám mouchy, než abych se dívala na Superstar.

Vysoké podpatky, štíhlé nohy až do nebe, krajkové šaty. Sličná dívčina, za kterou se otočí každý muž, řeklo by se. Jenže on je to sličný mladík a k šatům a podpatkům nosí krátké vlasy a strniště na bradě. Otočí se za ním úplně všichni.