Petra Kratochvílová Mazahuové jsou indiánský kmen žijící ve střední části Mexika zvané Miochacán. Usadili se na místě, kam každoročně přilétají strávit zimu miliony monarchů stěhovavých. Jejich cesta je jednou z největších a nejdelších migrací na planetě. Mají tři různé trasy přes Kanadu a Spojené státy a jejich cesta vede přes chladné a nehostinné mexické hory. Pouť monarchů tam a zase nazpět je dlouhá více než 8 000 kilometrů. Za den motýli uletí až 120 kilometrů.
V Miochacánu se vždy tradičně prvního a druhého listopadu rozezní zvony. „Vítáme tak návrat našich milovaných. Návrat motýlů pro nás znamená návrat našich předků. Věříme, že s motýly k nám opět přilétají jejich duše. Ale tento rok nikdo nepřiletěl. Něco jsme asi udělali špatně,“ opakuje Sabino. Nebe je šedé, po motýlech ani stopa.
Několik kilometrů odsud paní Olivia Vasquez, devětačtyřicetiletá žena z indiánského kmene Otomí, odpočívá ve svém sadě, který nazývá zahradou, a vypráví: „žila jsem se svou babičkou. Kdysi mi vyprávěla o motýlech, a když je viděla, řekla mi, že to přilétají naši mrtví. Malí, s křídly… jako andělíčci. Ani kmen Otomí, stejně jako mazahuové, se v tyto posvátné dny tentokrát neshledal s motýly, které uctívají jako své předky. Jejich duše se neobjevily.
Pravda je však taková, že duše předků se do Miochacánu, navzdory všem snahám Mazahuů, nedostavily z důvodů ryze prozaických. „Koupili jsme více květin, odpálili víc ohňostrojů, abychom jim ukázali cestu, přivolávali jsme je, ale nebylo nám to nic patné,“ vysvětluje Sabino. Tentokrát byl za nepřítomnost motýlů v Miochacánu zodpovědný hurikán Patricia, který málem vymazal z povrchu zemského celé severovýchodní pobřeží Mexika. Milionové hejno motýlů tak bylo nuceno uchýlit se do útočiště v Querétaru, nedokončit celou svou pouť a nevrátit se až do Miochacánu. Na monarchy stěhovavé však číhají i jiná nebezpečí, než jen nepřízeň počasí.
„Jestli přestanou přilétat, bude to obrovská rána pro nás všechny. Znamenají pro nás velmi mnoho, a vždy byli důležitou součástí našich životů,“ trvá si na svém Sabino, kterého příliš nezajímají hurikány ani klimatické změny, když pro něj jsou monarchové dušemi těch, kteří už odešli.
Přílet a odlet motýlů znamená pro indiánský kmen také začátek sklizně a setby kukuřice. „Když přiletí, víme, že máme začít sklízet. Když v nás únoru opustí, začínáme se setbou. Je to cyklus. Druhého února nosíme kukuřici k požehnání do kostela. Když je požehnána, víme, že motýli odlétnou,“ vypráví Sabino a jeho manželka Ilaria a mezitím připravují kukuřičné placky.
Tento indiánský kmen, který vnímá přílet motýlů jako začátek nového cyklu a počítá s tím, že se monarchové v jejich vesnicích zase objeví, však čelí komplikovanějšímu problému, než je pouze silný hurikán nebo nečekané sněžení, které přišlo před několika desetiletími a skoncovalo tehdy s osmdesáti procenty monarchů stěhovavých. Motýlů ubývá zejména kvůli lidské nezodpovědnosti.
Boj o přežití monarchů stěhovavých začal v roce 2000, kdy byla na území Miochacánu vyhlášena biosférická rezervace. Proti sobě tu stojí chudoba místních obyvatel, kteří potřebují využívat les k tomu, aby zde vůbec přežili, a organizace ochránců přírody, jejichž cílem je oblast hnízdišť motýlů neprodyšně uzavřít, aby zde monarchové nebyli ničím rušeni. Přítomnost motýlů je pro místní luxus, který si vlastně nemohou dovolit, protože jinak by přišli o obživu. „Možnosti zachování celého procesu migrace a nápravy enormních škod napáchaných na životním prostředí jsou ovlivněny zájmy a konflikty vyplývajícími z přítomnosti místních obyvatel. Problémem jsou také těžařské společnosti, které mají zájem o dřevo z chráněných oblastí,“ vysvětluje Eligio García, člen Mexického fondu pro konzervaci přírodních oblastí. „Dřevo a také zemědělská půda jsou zde vysoce ceněnou komoditou, takže se zde stromy nezřídka kácejí načerno, dřevo se krade,“ dodává.
„Chudí venkované se dožadují práv k využívání lesa, ale ochránci přírody a vládní organizace prosazují přísné podmínky naprosté konzervace tohoto území,“ vysvětluje jádro celého konfliktu Eligio García. „Dále zde žijí indiánské kmeny, které svým způsobem života krajinu nedevastují, motýli jsou důležitým prvkem jejich kultury a snaží se je také chránit,“ říká.
Sabino z kmene Mazahuů vypráví, jak nebezpečná někdy může být ochrana přírody: „Je tu mnoho pytláků, kteří kradou dřevo z našich lesů. Když jsem se je jednou pokoušel vyhnat, postřelili mě. Skoro mě zabili. Nejsmutnější na celé věci je však to, že často ničí přírodu i lidé z našich komunit. O les je nutné pečovat.“ Toto přání starat se o les je často v rozporu s realitou, s chudobou obyvatel, s tvrdou realitou. „Zájem místního průmyslu o dřevo je značný a všude kvete korupce. Nelegální obchod se dřevem je tu jedním z největších problémů,“dodává Eligio.
Ochrana lesa se však vztahuje i na ta území, která patří právě indiánským kmenům. Mazahuové a Otomíové sice vědí, že pokud nebudou zavedeny přísnější podmínky ochrany přírody, s dušemi svých mrtvých se již nesetkají, na druhou stranu však právě díky těmto opatřením často nemají obyvatelé těchto oblastí přístup k tekoucí vodě, hygienické podmínky jsou nevyhovující a v jejich domech není zavedená elektřina. Všechna tato opatření se ale i přesto zdají být nyní naprosto neúčinná, neboť hojnější výskyt monarchů stěhovavých nezajistila.
Zvýšené nebezpečí motýlům hrozí i daleko od mexických hor. Další velikou hrozbu pro monarchy představuje také úbytek lesů, ve kterých se rozmnožují a vyrůstají v USA a Kanadě. Nedávné výzkumy navíc potvrdily, že kvůli intenzivnímu zemědělství a používání herbicidů z kanadské přírody v posledním desetiletí skoro vymizela klejicha, jediný druh rostliny, kterým se živí mladé larvy motýla.
A všechno se zdá být stále horší. Plocha, na které byly nelegálně vykáceny stromy v Miochacánu, se od roku 2005 stále zvětšuje a za posledních dvacet let ubylo z každoročně migrujícího hejna odhadem 170 milionů motýlů.
Jejich budoucnost není nijak růžová a vznáší se nad nimi ještě jedna velká hrozba – klimatická změna. Její účinek na monarchy sice ještě nebyl pozorován, ale může na ně mít zničující dopad v mnoha ohledech. Zvýšení teploty v lesích, kde hnízdí, by způsobilo zvýšení aktivity motýlů a zrychlení jejich metabolismu, následkem čehož by více přijímali potravu, více létali. Tím by došlo k rychlejšímu vyčerpání jejich organismů a k jejich rychlejšímu úhynu. Navíc, pokud teplota stoupne, vrátí se motýli do USA dříve, kdy ještě neporoste klejicha a jejich larvy, které se touto rostlinou živí, zemřou hlady.
Cyklus pokračuje, avšak v mnohem menším měřítku než kdysi. Motýli se znovu vrátili na svá stanoviště v mexickém Miochacánu. Tentokrát se duše mrtvých opozdily a nepřiletělo jich zdaleka tolik jako kdysi…
